O hodně hodné Jarušce

Každou chvíli k nám měl přijít Ježíšek.

Tlouklo mi srdce jako zvon - či spíše zvonek nebo ještě výstižněji zvoneček, neboť jsem byla sotva sedmileté děvčátko s nosíkem plným pih, modrýma očima a blonďatými vlásky sepnutými do culíků.

Na první pohled hotový andílek - ale hluboko ve mně čertík, který mě neustále poňoukal, abych někde běhala, skákala, dováděla, pitvořila se a hlavně se s každým na potkání dala do řeči, protože už tehdy jsem byla uhranutá lidskými příběhy. Moje maminka z toho byla celá rozmrzelá. Neměla tušení, že musím všechno poznat, prozkoumat, objevit, vypátrat a pak si ony zážitky uložit hluboko do paměti, abych je v dospělosti, až budu psát, postupně vynesla ve vzpomínkách na světlo boží a rozjitřila jimi svoji fantazii.

„Na tebe musí být pevná ruka, jinak vyrosteš jako dříví v lese,“ říkávala.
Mému tatínkovi ovšem ta představa neležela ani v patě. Byl vášnivý myslivec a les miloval, stejně jako miloval mne i se všemi výstřelky, poklesky a prohřešky. Byl si tak jistý, že budu kluk, jako si byl jistý Giordano Bruno točící se zemí. Když jsem se narodila a on pochopil, že mě nelze nikam vrátit, vzal to na vědomí, ale měl na mne metr, jako bych byla kluk, a tak mi u něj všelijaké lumpárny prošly.

Až jednou, bylo to asi týden před Štědrým dnem, se mne nezastal, když mě maminka zase za něco kárala. A to mi došlo, že je to vážné. Kdopak ví, co jsem tehdy vyvedla. Za ta dlouhá léta se mi to vykouřilo z hlavy. Ale rozhořčený hlas maminky slyším ještě dnes.

„Tak to jsi přehnala!“ zlobila se. „Budeš jediná holčička na světě, které Ježíšek nenadělí pod stromeček žádný dárek, protože už i on má toho tvého zlobení dost!“

Stála jsem, jako když do mne uhodí. Rozlít si to u samotného Ježíška, tak to jsem tomu dala! Jak to s ním jen zaonačit, aby se nade mnou slitoval?
Ještě večer jsem ho písemně odprosila a ráno obálku s adresou
„Ježíšek – Nebe“ , vložila do poštovní schránky.

„Není ta holka nemocná?“ strachovala se maminka. Vůbec neměla radost z toho, že se jí splnil sen o hodné holčičce, která sedí celý den tiše jako pěna. Neustále mi sahala dlaní na čelo, aby se přesvědčila, zda nemám horečku.

Já však nebyla nemocná. To mě jen přepadly veliké starosti. Co když dopis Ježíšek nedostane včas? A jestli ho po mně vůbec přečte, když maminka tvrdí, že škrábu jako kocour.
Už jsem se viděla, jak u rozsvíceného stromku bulím, neboť mi přijde určitě líto, že jako jediné děcko pod sluncem nebudu od Ježíška obdarovaná.

Den před Štědrým dnem jsem té nejistoty měla dost. Mé celoroční úspory z prasátka, které činily celých třicet korun československých, skončily na pultě v obchodě se suvenýry. Koupila jsem za ně malý dárek - musím se přiznat, že už ani nevím, co to bylo - a nenápadně ho schovala v obýváku pod spodní větev vánočního stromku.

Štědrý večer nastal, koledy přichystal… a přichystal i dobroty u prostřeného stolu a pod ozdobenou jedličkou kupu dárků pro každého člena rodiny - tedy i pro mne.
Spadl mi kámen ze srdce, že jsem si to u Ježíška přece jen vyžehlila, když myslel i na moji maličkost.

Maminka nás postupně všechny podělila podle toho, jaká jmenovka byla na balíčku. Náhle udiveně pozdvihla obočí. To si totiž všimla, že pod stromečkem zůstal ještě jeden dáreček, o kterém neměla tušení, kde se tam nabral. Obracela ho v rukách do chvíle, než tatínek vznesl dotaz komu ten balíček náleží. „HODNĚ HODNÉ JARUŠCE“, přečetla rozechvělým hlasem maminka větu napsanou mým neumělým písmem na dárku.
„Od koho ten dáreček je?“ zeptala se, když mi balíček podala.
„Přece od Ježíška,“ řekla jsem vesele.

* * *

Každé Vánoce si na onu milou příhodu z dětství vzpomenu. A pokaždé pod vánočním stromečkem najdu dárek se stejným označením. Není důležité, že si ho koupím já. V okamžiku, kdy ho rozbaluji, tak věřím, že je od Ježíška. A vždy mu ráda slíbím, že se alespoň pokusím být hodně hodná Jaruška.

Jaroslava Pechová

* * *
Koláže pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky