Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Václav ®idek:
“Španìlský princ” a jeho poboèník trafikant

 

Byla to kniha spisovatele Oty Ulèe “Naši mezi protino¾ci” s ústøední postavou pábitele dr. Milana Brycha, která zapøíèinila to, ¾e jsem se rozhodl napsat vzpomínky svého dlouholetého pøítele Rostislava Bayera na Bruno Weigla, kterého mù¾eme s klidem nazvat králem pábitelù.


Pøesto¾e bylo ještì svì¾í odpoledne, za okny se ji¾ parádnì setmìlo. Sedíme ve skromném obývacím pokoji pra¾ských man¾elù Puvrlových v malém mìsteèku Malmö v ji¾ním Švédsku. Celým bytem se line drá¾divá vùnì právì peèeného èeského vánoèního cukroví. Do Vánoc chybí u¾ jenom nìkolik dní a do konce roku 1988 zbývají pouhé dva týdny. V pokoji nejsem sám, naproti mnì sedí, v zádech trochu ohnutý, mùj dlouholetý pøítel Rostislav Bayer, bývalý zahranièní voják. Za 2. svìtové války slou¾il v Anglii u radistù a pozdìji za komunistické nadvlády si za své slu¾by vlasti, jako vìtšina jeho kolegù, své vytrpìl.


Za Slávkem jsem zvláš» pøijel ze svého domova z Kolína nad Rýnem, abych se s ním po nìkolika letech naší emigrace zase uvidìl. Ve Švédsku byl poprvé, aby navštívil se ¾enou svou dceru s rodinou, ti emigrovali pøed nedávnem. Naše shledání bylo radostné, v¾dy» jsme se nevidìli osm let a tím pádem si bylo o èem povídat. Celé odpoledne si máme co sdìlovat. Vyprávím mu o své rodinì a on zase o té své, pozdìji se naše debata stoèí, jak mezi mu¾skými bývá zvykem, na momentální politickou situaci v Èeskoslovensku a ve svìtì. Mého pøítele bylo pøíjemné poslouchat, dokázal zajímavì vyprávìt, jako by z knihy èetl, a jakékoliv pøerušování ze strany posluchaèe by jenom narušovalo jeho souvislé vzpomínání.


Je u¾ veèer a já si vzpomnìl na jeho døívìjší vyprávìní o Bruno Weiglovi.
“Vzpomínám si, Slávku, jak jsi mi jednou, ještì v Praze, vyprávìl o tvém známém Brunovi. Jak ses s ním vùbec seznámil?” Slávek se nedá dlouho pobízet a po chvilce zamyšlení zaèíná vypravovat…


* * *


Poprvé jsem se s tímto èlovìkem sešel v Cholmondeley parku po našem pøíjezdu do Velké Britanie. Tohle setkání bylo nepøímé, jen jsem jej vídal, a proto¾e byl opøeden rùznými historkami, býval u své jednotky støedem pozornosti. Tam odtud jsme potom obèas zaslechli o jeho rùzných zá¾itcích tak neuvìøitelných, ¾e se to poslouchalo jako povídání barona Prášila!


V létì 1940 nás pøišel navštívit do ji¾ zmínìného parku Jan Masaryk. Byli jsme tam shromá¾dìni po útìku z Francie, se spoustou volného èasu, èekajíce, a¾ páni Anglièané spolu s panem ministrem Masarykem rozhodnou o našem osudu. Jan Masaryk byl èlovìk, kterého jsme znali jako syna velikého otce, našeho prvního prezidenta Osvoboditele, kterému byla vyjádøena vdìènost národa ústavním zákonem: „….zaslou¾il se o stát!“ O jeho synovi, dlouholetém vyslanci našeho státu, se vìdìlo, ¾e je v zemi, ve které nás zastupoval, ve velké vá¾nosti, ¾e je nesmírnì oblíben a ¾e pro nìj, jako jediného diplomata, byla uèinìna výjimka, ¾e mohl i jako rozvedený zastupovat svùj stát u Svatojánského dvora a ¾e jako jeden z mála mìl kdykoliv pøístup ke královnì Marii.


Vìdìlo se tehdy o nìm, ¾e se vrátil z cesty do USA, kde konal turné se svìtovou èeskou pìvkyní Jarmilou Novotnou, kterou doprovázel na klavír a výnos byl urèen na zahranièní odboj, který byl tehdy v “plenkách”.


Povídalo se o nìm, ¾e je dobrý spoleèník a pro tuto vlastnost ¾e je zván do nejvyšších britských kruhù, kde prý lidovou a jemu vlastní nediplomatickou formou, dìlal maximum ve prospìch své zemì a její diplomacie.


Všichni jsme na nìj tìšili a pøi neformálním uvítání u vchodu do tábora nechybìl snad nikdo z osazenstva. Kdy¾ Jan Masaryk vystoupil z auta, zamával vojenským davùm a pozdravil se s vedením v èele s generálem Bohuslavem Neumanem, který býval doma posledním vojenským velitelem Brna. Jak Jan Masaryk podával ruku generálovi, tak mezi prvními otázkami prý bylo: „ a kde máš toho španìlského prince?!“, naèe¾ se šel po nìm jeden ze šar¾í na generálùv pokyn podívat.


Po oficiálním pøijetí následoval obìd ve stanu a tam mu pøivedli Bruno Weigla, kterého si posadil vedle sebe a po celou dobu obìda se velmi dobøe bavili, a¾ se mu bøíško tøáslo a Bruno vykládal a vykládal. O èem, to vìdìli jen oni dva, ale jistì historky, které jsem pozdìji na vlastní uši slýchal za našeho spoleèného pobytu ve vojenské nemocnici, kde jsem le¾el po operaci mandlí na lù¾ku vedle nìho a pak pozdìji, kdy jsem s ním sdílel rekonvalescenci v ès. vojenském domovì ve Windsoru. A proto¾e jak v nemocnici, tak i potom ve Windsoru bylo èasu habadìj, nechával jsem se Brunem bavit a seznamoval jsem se tak s jeho bohatým ¾ivotem dobrodruha – podvodníka svìtového formátu.

 

 


Bruno (tak jsem ho oslovoval já, ale pozdìji jsem se doèetl, ¾e se jmenoval správnì Beno, to¾ nevím, co je správnì) pocházel ze ¾idovské rodiny, byl slabší postavy, ®id ka¾dým coulem, ale tím se nedá tvrdit, ¾e se nemohl vydávat za Taliána, Španìla nebo nìco podobného. Co byl jeho otec, nevím, mluvíval pouze o své matce, která se s ním pøistìhovala z Moravské Ostravy do Brna, kde za podpory ¾idovské nábo¾enské obce dostala k ob¾ivì své rodiny nìjaký krámek. Byli to chudí ®idé. Jestli mìl nìjaké sourozence, nevím, nikdy se o nikom jiném z rodiny, ne¾ o své matce, nezmiòoval. Ale o to více vyprávìl o svém starém pøíteli, o mnoho let starším od nìho, který nìjakým zpùsobem pøišel o ruku, a tak byl invalida a vlastnil v Moravské Ostravì trafiku. Brunovi se po Moravské Ostravì nesmírnì stýskalo a také po starém trafikantovi, a tak vyu¾il ka¾dé mo¾nosti, aby se za ním dostal.


Weigl byl vnímavý a inteligentní chlapec, studoval na gymnáziu a jeho koníèkem byly jazyky, které – jak sám øíkával – dìlal jednou rukou.


Jednoho krásného dne bìhem návštìvy u trafikanta, svìøil se mu pøítel s nápadem, kterým se ji¾ dlouho zabýval. Co by prý tomu Bruno øekl, kdyby po dokonalé pøípravì ze sebe dìlal španìlského prince? Bruno, který v té dobì studoval španìlštinu, esperanto a nevím co ještì, s tím souhlasil, mìl však jednu podmínku – ¾e mu v¾dycky bude nablízku jeho pøítel trafikant.
V té dobì se Španìlsko zmítalo v rùzných krizích a v nedaleké minulosti i souèasnosti zùstávalo èím dál tím víc nezmapovaných míst, tak jako i jinde, èeho¾ v hojné míøe vyu¾ívali rùzní podvodníèkové i podvodníci svìtového formátu. Trafikant vypracoval dùkladný a pøesný plán pøípravy, a tak se musel – krom studií jazykù tradiènì pou¾ívaných jako katalánština, baskiètina a snad ještì dalších – dùkladnì seznámit s historií zemì a vládnoucího domu, s øády a vyznamenáními a jejich dr¾iteli i z rodu tìch, jim¾ byly pøedchùdci udìleny. Ještì mnoho dalších vìcí bylo na programu, se kterými se musel seznámit, a to tak, aby vše ovládal a nevrhl tak stín na své opravdové “já”.


Nedávno sesazený Alfons XIII., který ¾il se svým dvorem v exilu v Itálii, mìl být jeho strýcem. ®el, jméno prince, kterého Bruno pøedstavoval, jsem ji¾ zapomnìl. Škoda, ¾e jsem nedostal nápad zaznamenat tyto vzpomínky døíve, takto budou v mém vzpomínání menší i vìtší èasové mezery.


Alfons se snad dostal k moci nìjakým puèem, pøi kterém odstranil své odpùrce. Následníka trùnu, který mu byl nejvìtší pøeká¾kou a nebezpeèím, se zbavil tak, ¾e pro nìj vytvoøil malý dvùr, ke kterému byl pøidìlen nìjaký letecký generál, který pøi bojích o Maroko pøišel o ruku, a tento pomyslný dvùr byl potom pøevezen buï do Argentiny nebo Brazílie, kde se ztratil beze stopy.


Na této epizodì postavil trafikant svùj plán. Aby mohl splnit pøání Bruna, ¾e mu bude nablízku, intenzívnì se pøipravoval na roli generála, který za leteckých bojù pøišel o ruku, zvládl jazyky i vše ostatní na jednièku a ještì staèil všechno prozíravì organizovat.


Jednoho dne, krátce po vypuknutí obèanské války mezi republikány a Frankovými fašisty, se v Bordeaux v ji¾ní Francii (se všemi potøebnými znalostmi) objevil španìlský princ se svým poboèníkem a zaèali jednat. Prohlásili, ¾e se vrátili z vyhnanství v Ji¾ní Americe a jejich cílem ¾e je opìtovná restaurace království ve Španìlsku po chaosu, který tam vládne. Bez meškání se zaèalo hned ve Francii. Navázali kontakt s rùznými šlechtickými rody a osobami také šilhajícími po nabytí vlivu pro svùj šlechtický stav v této ji¾ tehdy zdánlivì republikánské baštì. Tenkrát, kdy¾ mi to vyprávìl, tak èasto zdùrazòoval, na jakých pochybných základech stála tato bašta republikanismu se svými hesly Volnost – Rovnost – Bratrství! Mnohé poznatky o tìchto zemích, o kterých vyprávìl, nebyly nic lichotivého. Tak to vidìl ze svého pohledu i svých stykù, které nebyly na nijak nízké úrovni! Mnohé by se o tom dalo vyprávìt i napsat, a jistì by to byly postøehy zajímavé i varující, jak všechno má u¾ svùj rub i líc, hlavnì v politice a vedení národù, i své kulisy, za které my, malí lidé, nevidíme a vidìt nikdy nebudeme.


Teprve ve Francii pøišli na to, co by mohli získat pro sebe kromì toho, ¾e se mohli stýkat se zajímavými èi nìkdy ménì zajímavými lidmi. Hned pøi prvních setkáních se jim pøímo vnucovali rùzní prùmyslníci, statkáøi a latifundisté, mající své majetky v koloniích, ale také šlechta u¾ívající stále všech výsad a titulù v zemi s takovými hesly, co¾ bylo pro “prince” šokem.


Ze všech stran pøicházely rùzné èástky penìz na jejich “bohulibou” èinnost a bylo jich tolik, ¾e si hned v prvních dnech museli otevøít v Londýnì bankovní konto. Od té doby platila londýnská banka všechny výdaje s provozováním jejich podvodné èinnosti, jako byl zvláštní vlak, dvùr a veškerý personál, který byl pøesvìdèený, ¾e slou¾í skuteènému princi.


Z Francie, kde sice obdr¾eli podporu i z nejvyšších vládních míst, ale kde byli zatím pøijímáni nevládními pøedstaviteli, odjeli ji¾ s urèitou zkušeností do vedlejší Belgie, kde se všechno opakovalo a kde byli v neoficiálním slyšení pøijati dokonce hlavou státu králem Leopoldem. V této zemi sice také vklouzl do jejich “šrajtofle” nìjaký ten frank, ale zdálo se jim to dosti chudé. Po Belgii následovala návštìva Nizozemska. Tam byli uvítáni korunní princeznou a pøijati samotnou královnou Vilemínou a zase pøicházela pomoc v holandských guldenech na konto londýnské banky.


Takto bychom s nimi mohli cestovat po celé Evropì, od zemì k zemi a pokud si pamatuji, nevynechali bychom ¾ádnou zemi na tomto kontinentu, a¾ na Itálii a SSSR, kam je buïto nic netáhlo, anebo museli mít obavy z domnìlého strýce Alfonse, který pobýval v Itálii v exilu. Toho se báli jako èert køí¾e, nebo» zde by to mohlo prasknout na nìkterých nuancích, o kterých by mo¾ná mìli mít povìdomost oba, bývalý král i domnìlý princ.


Tak radìji navštívili Dánsko, Norsko a Švédsko, kde byli všude královsky pøijati na oficiálních banketech, pøi nich¾ byl údajný princ v¾dy støedem pozornosti. Tam jim byla vnucována finanèní pomoc, která byla odesílána na jejich konto v Anglii. Stálo by za zmínku popsat jeho názory na tamìjší monarchy a na jejich vládní èinitele, ale mnohé jsem u¾ zapomnìl, tak¾e by to mohlo být nepøesné a popletené.


Potom následovala návštìva tehdy mladých, ale chudých pobaltských státù, od kterých se nedal oèekávat ¾ádný valutový pøísun, ba naopak, oni nechali ukrojit z krajíce na svém kontì a darovali hodnì penìz potøebným.


Všude dostávali øády, a tak jejich prsa okrašlovaly vedle falešných a nepravých øádù “z doby døívìjší” i øády nové a oba se k nim museli uèit pøíslušné legendy. Byla to prý “práce” tvrdá – zúèastòovat se banketù, rùzných setkání pøi èajích o páté, honù a jiných spoleèenských aktù, pøi kterých museli být neustále ve støehu a vlastnì “za pochodu” se stále uèit rùzným mravùm a vystupování.


Z pobaltských republik odjeli do Polska. Tato návštìva zanechala v “princi” všelijaké dojmy, o kterých vyprávìl velmi rád a velmi podrobnì. Po Polsku byla na øadì Nìmecká øíše, kde byli pøijati – jako nejvyšším potentátem – Göringem, ale i mnoha dalšími. Pamatuji se, s jakým despektem o nich všech Bruno mluvil. Není divu. On jako ®id se po nìkolik dnù setkával s tìmi, od kterých se ®idùm dostávalo tolikerého pøíkoøí.


Jeho pravou vlast, ÈSR, objeli, a to – jak øíkal – z úcty k této zemi a jejím pøedstavitelùm, které nechtìl kompromitovat, a¾ to jednou praskne.


Nìkde v Bavorsku navštívil i Ottu Habsburského, se kterým si nesmírnì rozumìl a o nìm¾ také velmi rád mluvil, jako¾ i rùzná ta princátka z Ottova domu a bývalého bavorského krále.
Následovalo Rakousko. I v této republice mìl pocit, ¾e se nachází spíše v monarchii. Odtud se pøesunul do dalšího království bez krále – Maïarska – kde se o jeho pøízeò ucházel nejen sám Horthy, ale celá øada význaèných magnátù z uherské šlechty, jako napøíklad gróf Esterházy, u kterého bych se rád – pøi vzpomínce na Weiglovu radost z toho, jak grófa podvedl – zastavil trochu déle.


Esterházy nebyl jen tak nìkdo. Byl mluvèím své tøídy a všude byla cítit jeho èinnost jako mu¾e – šedé eminence. Ka¾dý se s ním radil jako s nejmocnìjším a nejchytøejším a ka¾dý dal na jeho mínìní. Jednou, po oficiálních ceremoniích na všech mo¾ných úrovních, byl náš “princ” pozván Esterházym k odpoèinku na jeho venkovské sídlo. Tam radovánky stíhaly radovánky, hony následovaly bály pøi briskním èardáši cikánské kapely.


Pøi tomto pobytu se domnìlému princi podaøil opravdu husarský kousek. Sám Esterházy mu nastrèil do postele svou dceru; co kdyby se do ní zamiloval a ona se stala spolu s následníkem následnicí trùnu? Z toho mìl Weigl nejvìtší radost, ¾e on, ®id, “zprznil” dceru nejvìtšímu antisemitovi Uherska. Chechtal se, a¾ se za bøicho popadal a øíkal: “Kdyby to býval Esterházy vìdìl, ¾e s jeho dcerou chrápe ®id, dal by mì jistì vyøezat a zabít!” No prasklo to a¾ pozdìji, a to ji¾ nemìl Esterházy k ¾ádné pomstì pøíle¾itost.


Pozdìji navštívil “princ” všechny balkánské státy: Rumunsko, Jugoslávii, Bulharsko i malou Albánii, kde byl hostem tehdejšího krále Zogu. I do Caøihradu zaskoèili, ale tam – a¾ na nìkteré památky – nebyl vùbec nièím nadšen. Asi se ji¾ pøíliš nauèil pøijímat pocty, øády i finanèní èástky, a tam z toho nebylo nic.


Jak jsem ji¾ øekl, Itálii se vyhnul velikým obloukem. Také do Španìlska nejel, a s pøívr¾enci restaurace se stýkal všude jinde, jen ne u nich doma, nejvíce však ve Švýcarsku.
A tam, jednou v hotelu, právì kdy¾ se holil, dostal se do jeho apartmá jakýsi podivný èlovìk, který hned v úvodu prohlásil, ¾e ví, ¾e jsou oba podvodníci, a proto bude dùle¾ité, aby se dohodli a rozdìlili si své sféry. Kdy¾ jej domnìlý princ pozornì vyslechl, ujistil jej, ¾e pracuje na jiné rovinì ne¾ on, a tak nemusí mít obavy, ¾e by si konkurovali. Pøesto se ale onen nezvaný host zdál nervózní a po¾ádal Weigla, aby co nejdøíve Švýcarsko opustil, nebo» pro dva podvodníky takového kalibru, je to na tak malém území nebezpeèné. Bruno zvá¾il situaci, své další mo¾nosti a plány a slíbil, ¾e se co nejdøíve odsune. A víc se ji¾ s tímto èlovìkem nesetkal.


I kdy¾ se návštìvì své rodné zemì, Èeskoslovenska, vyhýbal, pøece jen se jí nevyhnul, co¾ se mu také stalo osudným. Krom obav z mo¾ného odhalení, nemìl v úmyslu kompromitovat politické èinitele, kterých si, jak sám øíkal, nesmírnì vá¾il. Nakonec bylo rozhodnuto, ¾e bude soukromým hostem èeskoslovenské generality, a tak se také stalo. Èeskoslovenští vojenští reprezentanti se sna¾ili ze všech sil a nepøedcházeli se v poklonkování o nic ménì, ne¾ v jiných zemích, jen zachovávali demokratické dekorum. Rùznì se sna¾ili, aby se tento mu¾ “modré krve” nenudil. Koktejly støídaly èaje a bankety. Rád vzpomínal, jak si naši zástupci nìkolikrát v jeho pøítomnosti v mateøském jazyku mezi øeèí vzájemnì povzdechli, o èem se mají “s tím klukem” bavit? Tak¾e on v¾dycky pøedem vìdìl, o èem bude øeè. Jinak mluvili francouzsky, nebo» všichni mìli vysokou váleènou školu v Paøí¾i. Jejich vystupování, na pohled “sedlákù”, prý bylo vybrané a v nièem si nezadalo s chováním aristokracie.


Návštìva se chýlila ke konci a zbývala ještì plánovaná návštìva Vojenské akademie v Dejvicích. Domnìlý princ støídal uniformy a moc mu to slušelo, kdy¾ byl ovìšený øády. Na tuto návštìvu si vzal uniformu námoøního admirála. Návštìva nemìla být zveøejòována, ale pøesto a snad i proto, ¾e to bylo jedno z posledních vystoupení na veøejnosti, èekalo na princùv pøíjezd nìkolik novináøù a reportérù. Kdy¾ kolem nich procházel, jeden z nich k nìmu pøistoupil blí¾e a prohlásil: “To by èlovìk nevìøil, vypadáš jako mùj spolu¾ák Bruno Weigl.” “Princ” však neztratil duchapøítomnost, nasadil si na oko loròon a øekl francouzsky: “®e nekomprepa, parlevu fransé?”, naèe¾ novináø a spolu¾ák Weigla ještì jednou opakoval: “To je zvláštní, celej Bruno!”.


Po tomto intermezzu, ji¾ hodlal domnìlý princ co nejdøíve prásknout do bot. Novináø však také nelenil. Zajel do Brna za matkou Weigla a chtìl po ní Brunovu fotografii z poslední doby. Paní Weiglová, proto¾e jej znala, mu nabídla, a» se podívá do starého kufru, ¾e tam nìjaké fotografie jsou. A to byl kámen úrazu, nebo» tam bylo také nìkolik fotografií právì v rùzných španìlských uniformách. Novináø o tom uvìdomil generalitu, dal jí k dispozici fotografie a domnìlý princ byl okam¾itì v tichosti potají pøevezen za hranice.


Za tu dobu cestování po Evropì se na kontì londýnské banky nashromá¾dila pìkná hromada penìz. Kde to definitivnì prasklo, neví, ale podle britských zákonù byl majetek umrtven a vyhlášena ¾ádost, aby oklamaní soudnì pøedkládali svoje po¾adavky. Prý se nepøihlásil ani jeden, a tak ona èástka zùstala le¾et v bankovním trezoru. Kdy¾ ani po deseti letech nebylo ¾ádných poškozených, byla èástka vrácena Brunovi Weiglovi, po odepsání poplatkù za uschování.


A jaký byl jeho pozdìjší osud? Po krachu v ÈSR dvùr rozpustil, stáhl se do ústraní, jeho pøítel se za nìjakou dobu vrátil domù, no a on trochu “privatizoval” a ohlí¾el se, jak znovu uplatnit své mimoøádné zkušenosti. ®il celkem skromnì, mìl pouze jednoho tajemníka, který mu shánìl styky a potøebné informace. Vydával se dle potøeby za toho èi onoho, v¾dy však byl “Domnìlou osobou na úrovni” a nikdo o tom ani trochu nepochyboval.


Jednou se zúèastnil nìjakého banketu dokonce pod svým jménem, jen své postavení nadnesl. Sedìl vedle nìjakého indického mahárad¾i, kdy¾ mu obsluhující pøinesl na støíbrném tácku pohled od matky, na kterém byl Karlštejn. Pøeèetl si ho a nechal le¾et na tácku obrázkem nahoru. Mahárad¾a poøád po oèku pokukoval a za nìjakou chvíli se zeptal:”Co je to za hrad?” Bruno nechtìl lhát a ani ¾ádné úmysly tehdy nemìl.

 


Odpovìdìl struènì:
“To je mùj domov”, myslel vlastní rodištì, domov, tak nìco.
Naèe¾ na chvíli mahárad¾a: “A máte víc takových sídel, excelence?”
“Ano, mnoho!” odpovìdìl Weigl.”
“A mohl byste takové jedno ze sídel postrádat, takové, kde by se dalo lovit a podobnì?”
“Ano, tøeba tento hrad. Je obklopen lesy a bohatou zvìøí,” a teï mu toho navyprávìl, ¾e se domníval, ¾e ho prohlédne a dá pokoj. Ale mahárad¾a se nevzdal a udìlal mu návrh, ¾e se stane vá¾ným kupcem. Bruno navrhl, aby se touto otázkou zabývali jejich tajemníci. Tajemníci se dohodli pøedbì¾nì na záloze ve zlatì, a kdy¾ byla vyplacena, tak práskli do bot! Jak byla suma vysoká jsem ji¾ zapomnìl.


Naposledy jsem se Weiglem potkal asi v roce 1946, kdy¾ jsem se procházel v Praze po Václavském námìstí a on vyšel z hotelu Šroubek, kde byl ubytován. Poznali jsme se, pozval mì na obìd a naposledy jsme si dlouze vyprávìli o našich osudech. Na mùj dotaz, co dìlá, mi øekl, ¾e prvního sekretáøe vídeòského Rothschilda, a kdy¾ zahlédl moji udivenou tváø, tak mi povídá: “No, co se divíš, nìco dìlat musím, ne¾ ty prachy, co mi patøí, dostanu zpátky. Moje práce není ale tì¾ká, hlídám, aby nás nìkdo cizí neokrádal, a pak dìlám tøi hromádky: jednu pro Rothschildy, jednu pro jeho tajemníka a jednu pro mne!” Asi pøehánìl!? Kdo ví?


Jak dlouho dìlal u Rothschilda, nevím. Pozdìji jsem se dovìdìl, ¾e se za nìjaký èas objevil v Londýnì a ¾e si vybudoval na jedné z nejdra¾ších a nej¾ivìjších tøíd Regent nìjakou agenturu. Co to bylo a jaké mìla úkoly, nevím, snad to mìlo nìco spoleèného s novináøstvím i krytou špioná¾í, prostì nevím, ale ledacos se potom povídalo. Pozdìji se na nìjakou dobu ztratil z obzoru a mezi zahranièními vojáky se stával u¾ jen jakousi legendou.


Kdy¾ pøišel rok 1968, najednou se o Weiglovi zaèalo hovoøit v souvislosti s tím, ¾e prý po celou dobu sbíral materiály k osobì a úmrtí Jana Masaryka, které tehdy dal k dispozici tisku celého svìta, a tak pomáhal rozvíøit otázku kolem této události. Potvrdit to samozøejmì nemohu, jen vím, ¾e jsem se s tímto jménem setkával i na stránkách našeho tehdejšího tisku.


Byla to vùbec zajímavá doba, která dávala vyrùst všelijakým tìm podvodníkùm a podvodníèkùm. Ale je to dnes lepší? Kdo ví!


Velká ruèièka na hodinách dohání neúprosnì tu malou, aby nám dala znát, ¾e za pár minut bude pùlnoc. Mùj dobrý pøítel Slávek unavenì skonèil své dlouhé a neuvìøitelné vyprávìní, a já si teprve teï uvìdomuji, ¾e musím brzo ráno vstávat. Vracím se zpìt domù – do Nìmecka.


* * *


Loï se pomalu odpoutala od švédských bøehù a pøístavu malého mìsteèka Malmö a s majestátnou jistotou zamíøila k bøehùm Dánska. ®ivotem a nemocí unavený pøítel stojí trochu nejistì vedle odbavovací haly pøístavištì, jednou rukou se opírá o hùl a druhou mi smutnì mává na rozlouèenou. Oba dva témìø s urèitostí tušíme, ¾e je to naše poslední shledání. O rok pozdìji po tì¾ké nemoci opustil Slávek naši spoleènou pevninu ¾ivota a odplul svou lodí do nenávratna.

 


* * *


Ètenáøi, kteøí znají bájeènou knihu Oty Ulèe “Naši mezi protino¾ci“ mi jistì dají za pravdu, ¾e Milan Brych a Bruno Weigel mìli hodnì spoleèného, pøesto¾e ka¾dý “úøadoval” na jiné stranì zemìkoule a v jiné dobì.


Své vzpomínání jsem zaèal ji¾ zmínìnou knihou, a na závìr si dovolím odcitovat konec jedné kapitoly z této moc pìkné kní¾ky:

“Neznièitelný našinec – údajnì bydlící v kopcích nad ®enevským jezerem – jeho sousedem je kuvajtský šejk. Ly¾aøí a hraje tenis pod dohledem Jiøího Bastla, trenéra národního týmu. Má jednu švýcarskou adresu a jednu anglickou. Londýn je jedním z jeho oficiálních pùsobiš».


Tolik zpráva o unikátním èeském, èi spíše moravském exulantovi. Kdyby Milan Brych neexistoval, myslím, ¾e by nebylo mo¾né si ho vymyslet.”


A mnì nezbývá ne¾ jenom dodat, ¾e toté¾ platí i o Bruno Weiglovi, který je rovnì¾ pùvodu moravského.


***

Zobrazit všechny èlánky autora



Komentáøe
Poslední komentáø: 13.08.2013  16:50
 Datum
Jméno
Téma
 13.08.  16:50 Blanka K. Pabitele
 12.08.  07:42 Blanka B.
 12.08.  06:58 Tomá¹ Mácha