Václav Židek: Výbuch ve třídě

Leden – za kamna vlezem, ale rozhodně ne za tahle, o kterých vám chci vyprávět příběh, který se opravdu stal. Sice ne v lednu, ale koncem listopadu a psala se léta padesátá. Byla to doba napínavá, plná zvratů, kdy se začínalo po válce blýskat na lepší časy, ale bohužel jen od záblesků rudé hvězdy v Kremlu. Zkrátka těmto starým časům už dnes bohudíky odzvonilo – byla to léta „nadějná“, léta padesátá.

I přes šestiletou německou okupaci a válku vše ještě nostalgicky vonělo po kratičké první republice, i chování lidí bylo jiné, než je dneska. Pomalu přicházela doba, v níž se začala z naší společnosti vytrácet vzájemná úcta a slušnost sama. Já ale v žádném případě, aspoň dnes, nechci moralizovat a politikařit. Ten příběh, který se skutečně stal, se odehrál v právě v téhle nikterak utěšené době.

V ulicích Prahy pomalu končil podzim, lidé se těšili na čas vánoční, kdy se pár dnů před Štědrým dnem začínaly připravovat velké kádě na prodej stříbrošedých šupináčů a pozvolna se objevovala vánoční výzdoba, aby lidem oznamovala, že už za pár dnů budou svátky vánoční. Vše mělo své kouzlo a skutečnou poezii Vánoc – nic nebylo načichlé komerčními zájmy velkopodnikatelů a koncernů, kdy se jako dnes o příchodu Vánoc dovídáme z různých bilbordů a reklam pomalu už v létě.

V ten podzimní den byla mimořádně sychravá zima. Snad všude se již topilo – někde méně, někde víc než bylo potřeba, což se v druhém případě nevyplatilo jednomu už dosluhujícímu profesorovi panu Žižkovi na jedné hudební škole v Praze.

***

Starému panu profesorovi bylo toho dne nějak chladno víc než zdrávo. Za stálého potahování nosem „krmil“ velká litinová násypná kamna v rohu učebny vrchovatě hnědým uhlím plným mouru. Pan Žižka do nich dával a sypal, co se jen dalo – a pak se to stalo.

Násypná kamna byla po nějakou dobu zticha a pak náhle explodovala… Do učebny se vyvalily mraky hustého dýmu a černošedé saze. Bezradný učitel korzoval plný zmatku po místnosti do rytmu etudy své žačky Edity sem a tam. Pak se vrhl na kamna a začal zmatečně co nejrychleji nasazovat spadlé roury, aby tak zabránil ještě větší katastrofě, než se už stala.
Malé Editce, která s plným zaujetím a vidinou budoucí světové klavíristky horečně, jako by se nechumelilo, hrála na klavír etudu Carla Czerného, přestože koutkem oka viděla, co se děje, neubralo nic na zápalu její hry, ba právě naopak, hrála s ještě větší vervou. Vždyť přece jednou bude slavná pianistka a maminka s tatínkem ji určitě pochválí!!!

Teprve až se profesor s popálenýma rukama, celý černý od sazí, neovládl a nervy mu vypověděly, začal na svou žačku křičet, jako smyslů zbavený, aby okamžitě nechala toho brnkání. Ta náhle zpřítomněla tak rychle, že vyletěla od klavíru jako když vystřelí, židlička za ní se převrátila a ona se dala na zběsilý útěk. Prchala, jak nejrychleji mohla – její copy se za ní bláznivě třepotaly, jak by se bály i ony. Dovršením všeho bylo, když malá virtuózka s vydatnou pomocí průvanu nechtěně bouchla dveřmi, jen to třasklo, a roura, v té chvíli již panem profesorem nasazená, se znovu zřítila na již tak černou podlahu. Nad touto katastrofou úplně zničený profesor Žižka zůstal bezradně stát a naprosto rezignoval.

Vzápětí se po chodbách staré školy ozvala druhá dunivá rána zabouchnutých hlavních dveří a za nimi, v zajetí strachu, zůstala stát na chodníku úplně samotinká Editka se zplihlými copánky a bylo jí do pláče. Dveře za ní se však prudce rozletěly a v nich stál již načuřený pan profesor. Z jeho očí šlehaly hromy, blesky a už už chtěl hurónsky spustit na malou dívenku zlá slova, ale najednou se rychle zarazil. Uviděl totiž, že ta malá se zajíká a nabírá do pláče. Srdce „zlého“ starce se ustrnulo, otcovsky se na ni svou umouněnou tváří pousmál, pohladil po vláskách, po tváři a ani necítil, že jeho ruce jsou popálené. Oba usedli na schody, přitulil dívenku k sobě a za malou chvilku byla Editka od profesora k nerozpoznání – oba byli špinaví, ale oba byli v té chvíli nesmírně šťastní. Zjihlý kantor se levou rukou poškrábal za uchem, významně se podíval na svou žákyni a druhou rukou vytáhl ze své kapsy šrajtofli z pravé kůže. Vyndal z ní papírovou desetikorunu a nařídil své svěřenkyni, na oko přísně, aby co nejrychleji doběhla koupit jádrové mýdlo s poznámkou, že za to, co jí v krámu vrátí, si může nakoupit cukrová mejdlíčka. Tvářička se jí rozjasnila ještě více spojeným, šťastným a vděčným úsměvem.

 
Potom se dívenka znovu rozletěla s větrem o závod, mezi prstíky držela vysoko nad hlavou desetikorunu, její copánky jí opět kmitaly, tentokrát z radosti, za hlavou, chvílemi poskakovala jako kůzle a namířila si to nejkratším směrem do drogerie za rohem.

Najednou ji zaujal pestrobarevný list spadlý z javoru na chodník. Rychle ho zvedla ze země, jakoby ustrašeně se rozhlédla, jestli ji někdo nevidí, rozesmála se, utíkala dál, nastavovala lístek proti slunci, aby podzimní barvy ještě lépe vynikly, a v té chvíli měla převelkou radost ze svého vzácného pokladu. Když už byla blízko obchodu, odhodila vší silou od sebe svůj čarovný lístek do vzduchu, do nekonečné dáli. V té chvíli se zvedl silný vítr, jako by na tuto chvíli čekal, a vynesl lístek vysoko, vysoko nad její hlavu, až zmizel v korunách stromů.

Před prodejnou byla dlouhá fronta – právě dostali toaletní papír! Editka to nevzdala a jako správně vychované děcko se postavila ukázněně do řady. Když se dostala až k samotnému pultu, k překvapení okolostojících nechtěla toaletní papír, ale jen jedno jádrové mýdlo. Prodavačka jí ho s milým úsměvem, plným porozumění, podala přes pult a naše malá klavíristka jí zaplatila svým lístkem z javoru…

Ten den byl skutečně přenádherný podzim.

***

Koláže pro CzechFolks © Eva Rydrychová
Zobrazit všechny články autora