Český rozhlas slaví své jubileum

Tento měsíc uplynulo 90 let od doby, kdy ČSR zahájila rozhlasové vysílání. Televize svých 60 let vytrvale oslavuje, oslavy jubilea rozhlasu byly méně honosné, přestože fenomén zvaný rádio, v našich životech natrvalo zakotvil.

Snad uvítáte osobní vzpomínání jednoho z těch, kterým se rádio, kdysi hlavně z technického hlediska, se pro celý život zadřelo pod kůži. Bude to povídání o jedné zajímavé a důležité kapitole historie techniky a nejen techniky…

***

Elektřina doprovázela celý můj život, jejích forem, které můj život poznamenaly, bylo několik. Upoutala mě už jako malého gymnazistu. V internátě, v němž jsem bydlel v letech 1941- 44, pracoval čilý kroužek radioamatérů, samozřejmě na úrovni doby, primitivní přijímač, krystalka, kterou převážně stavěli, mě okamžitě fascinoval a brzy, jen co jsem našetřil něco potřebných korunek, okamžitě jsem se dal do díla. Byl to počátek mé téměř celoživotní lásky, zrod radioamatéra. A předznamenala i další kapitoly, které se kolem rádií, elektronek, později tranzistorů a integrovaných obvodů odvíjely.

Rozhlasové přijímače v první polovině minulého století

Krystalka, přijímač s krystalovým detektorem, se v době, o níž jsem své povídání zahájil, byla jediným a mnohdy dokonce vzácným přijímačem nejedné domácnosti. Mohl bych o ní uvést mnoho osobních poznatků, ale ty by možná většinu čtenářů nezaujaly. Měla mnoho podob, i ona se postupně zdokonalovala, snad je důležité, že její akustický výkon stačil pouze k napájení sluchátek. Snímek mého bratránka Karla u přijímače z třicátých let napoví, jak tento vypadal v prvních letech rozhlasového příjmu.

Přijímač ve třicátých letech m.s.

Kdyby vás podrobnosti o krystalce zajímaly, zde je několik vět.: Na jednoduchý laděný obvod, složený z rozměrné vzdušné cívky a někdy jen pevného nebo otočného ladícího kondenzátoru, který z nemnoha elektromagnetických signálů tehdy ještě vzácných vysílačů vytřídil kmitočet zvolené stanice, navazoval tzv. krystalový detektor, jednoduchý usměrňovač, který zachycený vysokofrekvenční signál převedl na signál nízkofrekvenční. Jeho konstrukce byla prostá, tenký pružný vodič umístěný ve speciálním držáku se svým hrotem jemně dotýkal krystalu galenitu, na rozhraní krystalu a vodiče vznikal požadovaný usměrňovací efekt. Nalezení dostatečně citlivého místa na krystalu detektoru bylo trochu dobrodružné a vyžadovalo trpělivé vyhledávání nejvhodnějšího místa.

Vynález elektronky (první patent byl udělen roku 1904) po nezbytném zdokonalení (Lee de Forest, 1918) vedl ke konstrukci přijímačů s elektronkami. První generaci představovaly tzv. přímo laděné přijímače, v nichž byl signál vytříděný ladícím obvodem nejprve zesílen prostým elektronickým zesilovačem (osazeným triodou nebo pentodou) a posléze usměrněn a nově už v oblasti zvukových kmitočtů zesílen tak, aby postačil k napájení elektromagnetického reproduktoru – amplionu. Tyto přijímače byly často vybaveny tzv. kladnou zpětnou vazbou, která vyžadovala citlivé nastavení uživatelem, vyhledání nejlepšího příjmu. Při příliš vysoké zpětné vazbě se totiž přijímač nepříjemně rozpískal. Jelikož se elektronkám v této době říkalo „lampy“, první přijímače se často označovala jako dvoulampovky. Vzhled jednoho z historických dvoulampovek, které se stavěly pro jedno kmitočtové pásmo, obvykle středních vln, je na obrázku. Levý knoflík sloužil k naladění stanice, pravý k nastavení kladné zpětné vazby. V naší domácnosti ve čtyřicátých letech vytrvale sloužil.

Dvoulampovka se zpětnou vazbou

Opravdový posluchačský komfort rozhlasového příjmu byl dosažen až uplatněním principu superhetu ve výrobě přijímačů. Byl vynalezen už kolem r. 1918, ale prakticky se ve větší míře prosadil až po druh světové válce pro příjem v pásmu krátkých, středních i dlouhých vln. Byly to výrobky, které už většina z nás důvěrně poznala. Svoji vládu si udržel mnoho desetiletí, kdy byl vystřídán přijímači, které už umožnily příjem v pásmu velmi krátkých vln.

Jestliže se v tomto povídání zmiňují o rádiích, mám k tomu další důvod. Nejméně po 10-15 let jsem je jako výkonný radioamatér pravidelně stavěl. Začalo to pochopitelně u krystalek, pokračovalo to přijímači na elektronky, kolem roku 1945 jsem si postavil kopii tehdy oblíbeného německého přijímače DKE (Deutscher Klein-Empfänger), přezdívaný rovněž Göbbelsschnause, Göbbelsova tlama.

Po roce 1945 se můj otec ocitl ve vesničce bez elektřiny. Bateriové přijímače byly v té době ještě prakticky nedostupné, ze součástí Wehrmachtu jsem mu postavil docela výkonné rádio, osazené vojenskými elektronkami RV2,4P700. V této zálibě mi nesmírně pomohlo, že ve školském roce 1945/46 jsem se stal v odpoledních hodinách praktikantem firmy Chatternuch, kde jsem se učil opravovat tehdejší přijímače, gramofony, zesilovače.

Populární přijímač DKE - replika

Znalost radiotechniky mi velmi usnadnila základní vojenskou službu, v mém okolí se tato moje dovednost brzy rozhlásila a brzy jsem se stal opravářem přijímačů mých velitelů. Bylo to výhodné i poučné. Drobná oprava rádia mého velitel čety se mi velmi vyplatila, ač to byla úplná maličkost, dostal jsem stovku a pozval mě v neděli na oběd. Velitel divize už tak štědrý nebyl, na znamení spokojenosti mi chlapsky stiskl pravici, obnos, který jsem vynaložil na náhradní součástky, mi ovšem zapomněl uhradit.

Nicméně ve volném čase jsem stihl své dívce postavit docela slušný superhet, kopii tehdy oblíbeného přijímače Philips Philetta. Dodnes si pamatuji, že byl osazen elektronkami 2 x ECH21, ECL 21, sloužil našemu mladému manželství ještě několik let.

Elektronika se stala mým celoživotním zájmem, pro pokusy amatérů – elektroniků jsem navrhl, odzkoušel a ve stavebních návodech, které pro ně vydával Čs. rozhlas v Brně, jsem popsal mnoho desítek jednoduchých i složitějších obvodů. Jejich malá část se octla i v mé knížce Zábavná elektronika (Mladá fronta).

V souladu s dobou všechny stavební návody už vycházely z použití polovodičové techniky. Jen pro zajímavost připomínám, že jeden ze stavebních návodů jsem nazval „Krystalka třetí generace“. Takto jsem označil jednoduchý přijímač na principu někdejší krystalky, v němž však krystalový detektor nahradila germaniová dioda a pro zvýšení hlasitosti bylo schéma doplněno o nejjednodušší integrovaný obvod - zesilovač, který byl v dané době k disposici.

Na rozhlasovém vysílači

V roce 1950 jsem úspěšně odmaturoval na Elektrotechnické průmyslové škole v Bratislavě. Naší základní specializací byly elektrické stroje (motory, transformátory), jako výběrový předmět jsme si mohli vybrat energetiku nebo slaboproud - radiotechniku. Poslední byl předmětem mého hlavního zájmu i oblíbeným koníčkem, měl jsem za sebou stavbu dokonce několika přijímačů, od krystalky, až pro zmíněný superhet. Koketoval jsem i s amatérským vysíláním, absolvoval nezbytný kurs morseovky, bez problémů jsem zvládl příjem až 120 znaků za minutu, ale svůj vysílač jsem si nikdy nepořídil, spokojil jsem se se sledováním amatérského provozu na krátkých vlnách.

Při výběru mého prvního zaměstnání radiotechnika zvítězila. Získal jsem místo provozního technika v Čs. rozhlase, na rozhlasovém vysílači Velké Kostolany. Rok praxe na tehdy nejvýkonnějším středovlnném vysílači Slovenska, k němuž ve dnech mého působení přibyl další výkonný krátkovlnný vysílač s výkonem 100 kW v anténě, s rozlehlým komplexem směrových antén pro vysílání do celého světa, byl nesmírně zajímavý.

Středisko rozhlasových vysílačů ve Velkých Kostolanech poblíže Piešťan budilo ve své době úctu. Základní, středovlnný vysílač, který zprostředkovával vysílání stanice Bratislava, vyzařoval do širokého okolí elektromagnetické záření s výkonem až 200 kW; s jistou dávkou nostalgie zaznamenávám, že toto středisko už nedávno zaniklo, nestačilo konkurenci přívalu desítek stanic VKV.

Stožár středovlnného vysílače

Ředitelem vysílače byl výkonný amatér-vysílač, pan Argaláš. Vpadli jsme si do noty. Nechci přeceňovat své tehdejší znalosti, ostatní personál perfektně zvládal veškerý běžný provoz, já jsem mohl nabídnout o něco více. Při vylaďování všech těch kouzelných zařízení, jejich zdokonalování, vylepšování parametrů spojených se stovkami měření a drobných zásahů a úprav jsem se stal šéfovou pravou rukou. Bylo to spojeno s denním intenzivním studiem všech detailů jeho schémat, ze schopnosti hluboce chápat fyzikální děje, které se v něm odehrávali, v analýze příčin drobných odchylek od očekávání. Navíc toto nevšední zařízení poutalo svými rozměry a elektrickými veličinami, nedá mi, abych tu nedodal několik pro laika možná ne zcela zajímavých detailů, možná ne zcela přesných (tak jak po téměř šedesáti letech zůstaly v paměti).

Snad nejimpozantnější částí vysílače byl koncový stupeň, výkonový zesilovač, který napájel anténu. Jeho elektronky byly napájeny napětím a proudy, pro elektronika šokujícími: žhavící proud 1500 A (mnohonásobně přesahující proudy obvyklých svářeček), anodové napětí 15 000 voltů. Jejich činnost byla spojena se značnými energetickými ztrátami (tzv. anodovou ztrátou), takže kolem anody elektronky proudila chladící voda (destilovaná) z nádrže, představující menší bazén (tajně jsme se v něm dokonce vykoupali). Vysílač napájel pozoruhodnou anténu – anténní stožár, stojící na porcelánovém „hřibu“, byl 137 m vysoký, nahoře s malou plošinou se zábradlím. Jednou začas nás čekal výstup na jeho vrchol ke kontrole výstražných světel. S oblibou jsem se k tomuto úkolu hlásil, z vrcholu stožáru byl nádherný výhled na okolní krajinu. Slabším povahám poněkud vadil nejen výstup po kolmém řebříku, ale i to, že stožár, jako obrovské kyvadlo se ve větru zvolna kymácel, nebylo to mnoho, na vrcholku nanejvýš 2 – 3 metry!

Podobné parametry měl krátkovlnný vysílač, k němuž patřilo dokonce několik antén, m.j.dvě tzv. Eifelovky (podobnost se slavnou pařížskou sestrou byla více než nápadná), vysoké pouhých 80 metrů. Měly jiné určení, byly to pouze nosné stožáry, anténa byla napnuta mezi nimi. Výstup na jejich horní plošinu v době výstavby anténních systémů byl snadný, ale pouze pro silné povahy. Nahoru jsme jezdili tzv. Pikardkou. Byla to nevelká, jen asi 40 cm vysoká bedna, kterou nahoru vytahovaly dva stavební vrátky, jeden nahoru, druhý bednu odtahoval od konstrukce, která se směrem dolů rozšiřovala. Při výstupu jsme se krčili na dně bedny, musím přiznat, že její složitá dráha, daná střídavým zapínáním a vypínáním obou vrátků vyvozovala velmi nepříjemné pocity.

Mimořádně intenzivní elektromagnetické pole, které zejména při provozu obou vysílačů nabývalo extrémní intenzity, dělalo divy. Vedly se spory, zda neškodí našemu zdraví, pro jistotu jsme byli zařazeni mezi těžce pracující a dostávali jsme odpovídající potravinové lístky. Nevím, zda to byl jeho vliv, ale snad mělo způsobit, že někteří zaměstnanci skončili na psychiatrii. Pole – nepole, poskytlo mi řadu příležitostí pro uplatnění technických znalostí a fantazie.

Pro Mikulášskou zábavu jsem s jeho využitím sestrojil zdroj velmi vysokého napětí, které v žárovkách, zabudovaných do Mikulášské masky vyvolával intenzivní výboje, fialovou záři; při přiblížení ruky v jejímu kovovému jazyku přeskakovaly hrůzostrašné, ale neškodné jiskry.

Sílu pole se mi podařilo demonstrovat originálním pokusem: obyčejnou 25 wattovou žárovku jsem napojil na dvě osoby, z nichž jeden stál o metr výš, než ten druhý: žárovka normálně svítila!

Originální demonstrace skinefektu, který způsobuje, že proudy vysokých kmitočtů se šíří pouze po povrchu vodiče a pokud vedou lidským tělem, je nevnímáme, nedopadla nejlépe. Na poměrně vysoko umístěnou přijímací anténu jsem napojil velmi kvalitní paralelní resonanční obvod (cívka z postřídřené měděné trubky průměru cca 10 mm, vzduchový kondenzátor) a podařilo se mi tak získat zdroj vysokofrekvenčního napětí odhadem kolem 60 – 80 000 voltů. Dodal jsem si odvahy a pevně svíranými kombinačkami jsem se dotkl „živé svorky“ obvodu: podařilo se mi vytáhnout několikacentimetrový efektní elektrický oblouk. Proud zjevně vedl mým tělem, aniž bych cokoliv cítil. Tajemství odvážného pokusu bylo v jediném, sevření nástroje muselo zajistit, aby proud do těla vstupoval co největší plochou; jeho odtok do země zprostředkovávala kapacita lidského těla. Několik odvážnějších kolegů můj pokus napodobilo, ten poslední ale mohutně zařval. Náhodou si sedl na kovový uzemňovací pás, který v pravidelných odstupech pokrýval podlahu místnosti vysílače, kde se pokus konal. Nedokonalý přechod proudu z „pozadí“ jeho těla do uzemňovacího pásu mu způsobil bolestivou popáleninu zadnice.

Pokud vysílání probíhalo, osazenstvo, včetně mně, bylo v podstatě bez práce. Byl to, alespoň pro mne, čas studia mj. odborných knih a časopisů. Naše chvíle, údržba a seřizování zařízení, započala u středovlnného vysílače po půlnoci, po skončení vysílání, u krátkovlnného, jehož program vysílání byl časován podle časového pásma cílového příjmu, se našel dostatek času i v průběhu dne.

Rok praxe byl nesmírně zajímavý, ale plně stačil. Jak jsem zjistil, provoz, v němž po poměrně krátkém čase převládla běžná rutina, nepředstavoval pro mé zájmy to pravé ořechové. Moji roční praxi vystřídala vojenská prezenční služba, po níž jsem se už na toto místo (nejen z tohoto důvodu) nevrátil.

V rozhlasovém studiu

V době mé práce v Kostolanech mě ani ve snu nenapadlo, že rozhlasový vysílač bude jednou zprostředkovávat programy z mé „autorské dílny“ a dokonce můj hlas z rozhlasového studia. O mé bezmála třicetileté spolupráci s brněnským rozhlasem, o mém nevšedním koníčku, zaměřeným na popularizaci vědy a techniky se zmiňuji na jiných místech. Tuto, pro mne rovněž nezapomenutelnou součást mého života dokumentuji alespoň dvěma nepříliš kvalitními obrázky.

   V rozhlasovém studiu

Na prvním z nich v rozhlasovém studiu s přítelem a spolupracovníkem Jiřím Ježem natáčíme pořad o energetických úsporách, o možnostech a cestách šetření především elektřinou. Vysílal se několik roků po roku 1990, v době, kdy jsme byli téměř jediní, kdo se tomuto i dnes vysoce aktuálnímu tématu věnoval.

  Technické pracoviště studia

Druhý obrázek nás zavádí do technického pracoviště, které naše povídání zaznamenává, uvádí znělkou pořadu, doplňuje připravenými scénkami, které podle mého scénáře natočili přední brněnští herci.

Má autorská spolupráce s rozhlasem, jak jsem se zmínil, trvala kolem 30 let. Její významnou část jsem věnoval mé hlavní profesní náplni, za ty dlouhé roky jsem své posluchače provedl snad všemi významnými úseky energetiky a především elektroenergetiky, s mým nezapomenutelným přítelem, redaktorem Přemkem Matulou, jsme byli autoři i poměrně rozsáhlé rozhlasové univerzity, věnované tomuto tématu. Další část byla odvozena z mé celoživotní lásky radiotechniky a elektrotechniky, kterou jsem při své profesi alespoň amatérsky nepřestal sledovat. Mé příspěvky však zahrnovaly daleko širší oblast a zahrnuly náměty i z oblasti fyziky a matematiky.

Imrich Lencz

Další články autora