Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Kuzňa

Jeden z mých mnoha strýců byl kovář. Nikdy neměl vlastní dílnu. Říkalo se, že Vilém – tak se jmenoval – je šikovný na práci. Byl zaměstnán v továrně na ohýbaný nábytek. Nikdy jsem si nedovedla představit, co tam ze dřeva ková.

Přesto jsem ho při práci vídávala. U stařenky na zahradě měl přenosnou kuzňu. Byl to takový železný stůl, do prohlubně uprostřed se nasypalo dřevěné, nebo možná opravdické uhlí, to už si nepamatuji. Jen vidím ten žár, který strýc šlapadlem jako u šicího stroje, ale jenom na jednu nohu, rozdmychával.

Každou sobotu odpoledne přicházel strýc Vilém z města. V kuzni rozdělal oheň, od studny si donesl v putýnce vodu. Na hromádce na zemi měl připravené kusy různého starého železa. Kovadlinu, umístěnou přes týden v kolničce, mu vždycky někdo pomohl vynést. Byla pořádně těžká. Na promaštěný hadr rozložil perlíky, kleště a další nářadí.

Strýc byl vzrůstu nevelkého, ale pořádně rozložen do stran. Ramena měl skutečně jako kovář, i noha musela vyvinout pořádný tlak na šlapadlo, aby se rozdmýchalo uhlí. Když mělo patřičnou teplotu, vzal do velikých kleští kus nějakého železa, zabořil ho do rozžhaveného uhlí a držel ho tam až zbělelo. Pak ho rychle vytáhl, položil na kovadlinu, do druhé ruky vzal perlík a železný kus začal po rytmických úderech měnit tvar. Byl to zázrak. Nebylo to nic a po chvíli pořádného tepání se to měnilo v motyku, sekerku, kování k velkým vratům, zástrčky či jiné věci potřebné v hospodářství.

Materiál velmi rychle chladl a tak se musel ještě několikrát zahřát a znovu s ním rychle pod perlík. A kovat. Každý úder – čistý jasný zvuk. Z chladnoucího kovu odlétaly ocelově šedé okuje, které těsně před tím, než odpadly, vypadaly jako šupiny na červené rybě. A s hotovým výrobkem šup do vody. Ta prudce zasyčela a vystupující pára se rozplynula. Bylo to jako čarování. Nikdy jsem nemohla od strýce odtrhnout oči. A vydržela jsem u něho třeba celé odpoledne. Teprve dnes vím, že se o něm nadarmo neříkalo: strýc Vilém je mistr, protože opravdu uměl svou práci dokonale. Byl čaroděj. Někdy se kusy železa měnily jenom v motyky a hotové výrobky ukládal do trávy jednu vedle druhé, aby tam čekaly na zákazníky, o které nikdy nebyla nouze, protože v obchodě se tak dobré ručně kované motyky nedostaly. Tenkrát se ruční práci věřilo.

Strýc Vilém už dávno odpočívá na frenštátském hřbitově. Nevím, kdy vzala za své kuzňa. Jen strýcovo řemeslo žije dál. Jeho syn ho povýšil na umění.

S myšlenkou na strýce kováře se mi vrací ještě jedna vzpomínka.
Do frenštátské měšťanky jsem měla pět kilometrů. Někde uprostřed stále u cesty opravdická velká kovárna, říkalo se jí Kupčákova kuzňa. Také byla jistým časovým úsekem,. říkávalo se: „ potkal jsem ho před kuzňou a nebo za kuzňou“. Též to bylo místo k zastavení při každodenním putování ze školy. Výheň byla veliká, kovadlin hned několik a různých velikostí. Kováři, chlapi s pořádně vypracovanými svaly, svlečeni do půl těla, kovali vždycky ve trojici. Jeden držel ve velikých kleštích kus rozžhaveného železa a dva se v pravidelném rytmu oháněli perlíky. To byly tympány!

Jindy jsme zase sledovali, jak se pod velikým přístřeškem kovají koně. Kováři už byli v montérkách a pracovali vždycky ve dvojici. Jeden držel kopyto a druhý měnil podkovu. Zápach ze spálené rohoviny nás provázel ještě kus cesty a my jsme koně litovali. Nemohli jsme pochopit, že to kruté zacházení koně nebolí. Naše zastávky v kovárně byly časté a nikdy se nestalo, že by nás z kuzně vyhodili. Pro děvčata v tom přihlížení nebyla budoucnost, ale možná, že někteří kluci právě tam sbírali inspirace pro své povolání.

Nedávno jsem si po mnoha letech cestu do školy prošla pěšky. Kuzna tam ještě stojí. V zajetí moderních domků se zdála opuštěná. Možná, že čeká na někoho, kdo právě teď v ní oheň znovu zažehne.

Hana Juračáková