Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Potok
Dávno se zapomnìlo, ¾e se za druhé svìtové války nesmìlo tancovat. Vesnická zábava u Viktora zùstala jen ve vzpomínkách. Mládí však chtìlo své a tak se tanèilo na èerno ve stodole, pøi škubaèkách a v malých jizbách, kde se zdaleka nedala roztoèit ¾ádná polka, ne tak valèík. I v tom váleèném smutku vznikala iniciativa. Nikdo u¾ neví, èí to byl nápad, který se s takovým zápalem uskuteèòoval.
Radhoš»ský potok, který se vinul k Frenštátu lesnatým údolím, vroubilo nìkolik malých mlýnkù. Byly to takové mlýnky pøíruèní – døevìná bouda jako vìtší kùlna a uvnitø mlýnské zaøízení pohánìné vodou potoèní.
Jeden patøil Vodákovi, pod ním další Tondovi Strnadlovi a ten poslední vdovì tìtce Verunì. V prvních dvou se ještì mlelo, za války samozøejmì na èerno, mlýnek tìtky Veruny u¾ byl naèisto mimo provoz, proto¾e stryk Jan u¾ byli dávno po smrti a „kluci od tìtky Veruny“ – to bylo pojmenování pro Bohuša, Jana a Pepu o mletí zájem nemìli.
Anonymní nápad tady byl a hned našel realizátory. S nevšedním elánem a tempem se zaèalo „v potoku“ pracovat po šichtì, v sobotních odpoledních a v nedìli – také jenom odpoledne. Tenkrát se ještì nedìle musela svìtit.
Zplanýrovali prostor u potoka, vzniklo høištì na volejbal, vztyèily se sloupy na sí». Volejbalová sí» – to byl velký problém. Nìkdo sehnal špagáty a naše maminka, která umìla necovat, ji vyrobila. Sehnala se dokonce i drátìná sí», kterou se pøikryl potok, aby míè neuplaval. I lavièka pro rozhodèího tam byla a hned se zaèalo hrát. Jednu stranu potoka lemoval les, ale na protìjším svahu byl jenom porost vzrostlých jedlí a mezi nimi se udìlaly plošinky, malé terásky, na nich lavièky.
Ani na dìcka se nezapomnìlo. Mezi dvìma jedlemi se mohla houpat na houpaèce. Mlýnek se zmìnil na jednoduchou chatu, stejnì prostì vybavenou a odtamtud se linuly zvuky z gramofonu na klièku. Chata se pyšnila cedulí „AHOJ“ umnì vyrobenou z drobných bøezových vìtvièek. U vstupu do údolíèka veliká cedule nad celou cestou hlásala „OGAØI VAS VITAJU!“
Vzniklo prostøedí pro váleènou mláde¾ jako z pohádky a nikdy nikoho ani nenapadlo, ¾e by tam mohl zavítat nìjaký „nìkdo“ na kontrolu. Od jara do podzimu se v¾dycky k veèeru hrával volejbal, samozøejmì ¾e i o sobotách a o nedìlích. Veèer, vìøte nebo nevìøte, pøi gramofonu se tancovalo. V èase, kdy i boty byly na pøídìl, nikomu nepøišlo líto, ¾e se pøi tancování døely na pìknì drsném parketu.
Mùj vìk mi dovolil jenom pøihlí¾et a nìkdy na mì pøišla øada na houpaèce.
S ukonèením války akce v potoku pøestávaly. A¾ v øíjnu v roce 1956 jsem se stala úèastníkem dìní i já.Na høišti udìlali velký táborák a já jsem tam spolu s ostatními skládala skautský slib.
Hana Juraèáková
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky