Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Mast

Vzpomínání na dětství je vždy průzračné a čisté. Všechno špatné vzal čas. A najednou v tom prosluněném putování minulými krajinami, kdy oblohu nikdy nezastínil mrak a snad také nikdy nepršelo, se najednou zamračilo.

Nemoc je vždycky nepříjemná a není člověku milá, ale můj pásový opar mě vrátil daleko zpět, do dob válečných. Až to vzpomínání zasvědilo.

Zima v roce 1942 byla zlá a kromě válečného utrpení nám přinesla i škaredou infekční nemoc. Sousedova Bětka pracovala ve frenštátských kasárnách a odtamtud nemoc přinesla. Rozlezla se do všech chalup, byť byly od sebe dost vzdálené.

Naše rodina se tenkrát rozrostla o nejmladšího potomka Drahomíra. Nejstaršímu Bedřichovi bylo už osmnáct a byl Mladým mužem ve Zlíně. Nevítaný host se usadil i u nás. Protože pobýval déle než tři dny, obtěžoval, zapáchal a hlavně svědil. Říkalo se mu svrab.

Úzkostlivě čistotná maminka nestačila prát a vyvařovat prádlo, zvlášť když už dohromady žádné nebylo. Na obvazy padla snad všechna prostěradla. Tatínek zoufale navštěvoval našeho doktora Sedláčka a ten po každé, když přibyl nový pacient, předepisoval jiný lék. Nic nepomáhalo. Když se už tatínek nemohl dívat na svého nejmladšího, kterému se musely ručičky přivazovat k peřince, aby se neškrábal, postěžoval si panu lékárníkovi. „Přineste půl kila vepřového sádla a já vám pomůžu!“ Zachránilo nás prasátko a zabíjačka na černo. Pamatuje si ještě někdo, že se ani prase nemohlo zabít bez povolení a když bylo povolení, muselo se odevzdávat sádlo i kůže?“

Měl pravdu pan lékárník. Mast, k jejíž výrobě přispělo naše prasátko, nepříjemně páchla, ale odstranila nevítaného hosta navždy nejen od nás, ale také od sousedů.

Pan lékárník Velkoborský je už dávno na pravdě Boží, kdyby tady byl, určitě by mi připravil na pásový opar stejně dobrou mast. Jenže já už bych na ni neměla to prasátko.

Hana Juračáková

Zobrazit všechny články autorky