Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Oficiál Tříska

Co nadělám, už se mi moji lidé smějí, že se opakuji jako ten pan oficiál ve filmu. Pravda ale je, že ke mně teď chodí dvě vnučky, každá jindy a já fakt občas nevím, které už jsem něco povídala a které ještě ne. A jakmile člověk jednou začne vzpomínat, tak se mu ty okamžiky ze života cpou do hlavy samy. A stačí i malé pošťouchnutí.

Můj důchodcovský přepych je v tom, že si předplácím celou řadu "lesklých" časopisů a bez ohledu na jejich politický názor i několik deníků, ty vždy v ten den, kdy mají zajímavý magazín - no a když už to mám doma, tak si přerůzné názory taky přečtu a je to docela zajímavé si srovnávat na tutéž věc dočista jiný pohled.

Tuhle v Magazínu Práva byl rozhovor s Petrem Jandou - mívala jsem Olympik ráda a protože syn také, tak mi to doma z magiče bzučelo do uší celé dny. Já sama si spíš dopřávám jemnou klasiku a folk, ale Olympik je prima.

No a ten Janda taky vzpomínal na dobu, kdy umělci museli dělat takové "přijímačky" před komisemi soudruhů, aby vůbec směli vystupovat. A dávno zapomenutá vzpomínka mi blikla hlavou - no pravda, já jsem také ani tak nechtěla být herečka, ale mířila jsem na režii.

Tak abych upřesnila - divadlo bylo moje "doma" od malička. Strýc v Olomouci byl v divadle tajemník a měl kdykoliv k dispozici ředitelskou lóži v přízemí a tak jsem absolvovala všechna dětská představení - a že jich v Olomouci bylo - nestyděla jsem se i Kašpárkovi odříkat pro celé hlediště o přestávce nějakou tu básničku - proč taky, vždyť to byl pan Brož, co bydlel u nás za rohem - a později, tak od sekundy jsem chodila na všechna odpolední představení. No tak, abych vás pobavila - byla jsem tam poprvé po uši zamilovaná do pana kapelníka Vozky. Kapelníkoval operetě a v tom přítmí mu to tam - tak trochu italskému typu - náramně slušelo. Vždycky jsem ho při příchodu vítala hlučným potleskem a samozřejmě si mne v té lóži hned zkraje všiml a musel ze mne mít pořádnou legraci.

A tak jsem znala jakoby odjakživa všechny své budoucí kolegy, v opeře si vážila přátelské přízně kapelníka Iši Krejčího, obdivovala Beno Blachuta, pana Hakena a později už jako členka divadla sedávala na schody za dveře zkušeben a oddaně poslouchala i to jejich "mimimi" na rozcvičení, takové to byly hlasy! Ale i oblíbeného Pepíka Beka, tehdy z mého nadšení pro operetu ještě opereťáka s partnerkou Netou Deborskou, pány Srcha, Benátského, Raušera, Tomana a krásnou paní Kleinovou, zajímavou Julii Charvátovou, paní Pekárkovou, pověrčivou paní Minaříkovou. To "Chramostejlice" - dnešní známá Vlasta Chramostová - nastoupila jako mladinká až v době, kdy už jsem se tam ocitla i já, spolu s totalitně v televizi proslavenou Libuškou Pospíšilovou, tehdy ještě bez brýlí, které zdobily obrazovku při vysílání příhod diváků, ale i bohužel tragicky zemřelou Evou Karelovou a mou milou Růženku Opravilovou, na kterou jsem si nedávno povzpomínala při čtení článku o její rodině a první české Miss. (A ona "babi" i ve stáru byla pořád krásná a aktivní.)

Když jsem se s nimi pak v divadle potkávala jako kandrdas, brali mne celkem přátelsky, akorát Pepa Bek se vyžíval v tom, jak mne ironicky trápil jako nezkušeného blbečka - což jsem samozřejmě byla. No a setkala jsem se samozřejmě taky s kapelníkem Vozkou a společně jsme se zasmáli té hloupoučké holčině z ředitelské lóže. Ale hezký mužský to byl, to se musí nechat. Jen to kouzlo přítmí a vlády nad muzikanty už mne tak nedusilo.

Ale to jsem dočista utekla se vzpomínáním od tématu. Já jsem skutečně chtěla být režisér a na tom svém tehdy ještě partnerovi, později manželovi Grabingerovi, jsem si vydobyla možnost dojíždět z Mostu do Prahy na dálkové studium. Jenže ouha! Telentovky jsem absolvovala bez problému, ale došlo na pohovor s komisí. Takový ten politický. A tam jsem padla na hubu - doslova! Jak někdo může chtít zasahovat do kulturního života socialistické země když neví, kde je pohřben Lenin??? No odhadovala jsem, že v Moskvě - nebo že by v Petrohradu? Ty pohoršené tváře mne mátly a otázky ještě víc. A jasně, že na hřbitově, kde by byl jinde!

A Grabinger měl po starosti - u přijímaček jsem neuspěla a byla pěkně doma v Mostě a vařila mužíčkovi teplé obědy. Vlastně se divím, že při mém vztahu k vaření o to stál. A jako herečka jsem moc velkou díru do světa neudělala, opravdu nejsem velký talent, ale odjakživa mne spíš přitahoval ten tajuplný svět a možnost být "někdo jiný". A když tohle nepovedené manželství skončilo, přestala jsem být divadlu potřebná, nebo lépe, "Ferrymu" jsem se tam už nehodila a potloukala jsem se nějaký čas všelijak, až jsem šťastnou náhodou jako kulturní referentka na zotavovnách ROH natrefila na ředitele Severočeského nakladatelství, který v mých "listech do šuplíku" rozeznal talent a pomohl mi konečně smysluplně zakotvit u novinařiny. Díky Jirko!

Naďa Vencovská

Další články autorky