Jak jsem se stala redaktorkou
Mezihra….

Nedávno tu Imra vyprávěl o pěveckém sboru. Ráda bych povyprávěla také o jednom. O mužském pěveckém sboru Smetana – Slovanka z Kladna. V letošním roce slaví 100. výročí vzniku, dvěma nejstarším členům je přes 80 let a průměrný věk členů je 68 let.

Jak jsem se k nim dostala? Představte si, na Šumavě.

Začnu trochu zeširoka. Při stanování na břehu Otavy v roce 2002 nás dostihla povodeň. Voda stoupala velmi rychle, Otava je na tohle „přebornice“. Pršelo, jen se lilo, voda se začala zvedat, a než jsme si rozmysleli, jestli odjet nebo zůstat a počkat, sahala nám po kotníky a ne a ne se zastavit.

Jediní, kdo z celého kempu nepanikařili, byli mí synové (tenkrát ve věku 19 a 18). Spokojeně se odebrali do sprch a radovali se, že teče teplá voda, protože nikdo jiný neměl na sprchování ani pomyšlení. Dcera, které bylo tenkrát necelých 15, byla pohoršena zejména tím, že si v nastálé panice nestačila vyměnit telefonní čísla s potencionálními nápadníky.

No, nebudu to protahovat, odjížděli jsme z parkoviště skoro poslední, když voda na stanové louce dosahovala ke kolenům. Já už téměř na pokraji hysterie, manžel téměř v klidu, synové v pohodě, dcera naštvaná. Stan jsme ani nestačili sbalit, zůstal tam. Ale protože chlapi (dva kluci a manžel) před naším úprkem alespoň stan velmi pevně ukotvili, přežil, i když některé ostatní stany, které jejich majitelé nestačili sbalit, odplavaly vodou k Sušici. My jsme si pro ten náš po třech dnech přijeli. Byl velkou vodou trochu potrhaný, ale stál.

Bylo by to na dlouhé povídání, ale nikdo se mi nemůže divit, že stanování na břehu řeky už mě nějak neláká a velkých dešťů se, pokud nejsem v bezpečí domova, docela děsím. A taky- čím jsem starší, tím jsem pohodlnější.

A protože můj muž má Šumavu velmi rád, souhlasil nakonec s tím, že přesídlíme ze stanu do maringotky, jen když budeme opět v létě v blízkosti „našich“ Kašperek (Kašperských Hor). Pochopil, že pod stan už by mě prostě nedostal.

Příští rok jsme tedy vyrazili do stejného místa, ale už ne do chatrného stanu. Naší „střechou nad hlavou“ se na týden stala maringotka. Stojí jich tam několik, my jsme se ocitli v té prostřední. Do té po naší levé ruce přijeli Homolkovi z Kladna. Poznávací znamení- pan Homolka si přivezl s sebou elektrofonické varhany, na které každé odpoledne hrával. A taky moc hezky zpívá.

Do maringotky napravo přijeli Fabiánovi z Kladna. Poznávací znamení- pan Fabián si taky s sebou přivezl elektrofonické varhany a taky krásně zpívá. A navíc i hezky maluje.

Spřátelili jsme se. Byli rádi, že nemáme malé křičící děti ani žádného psa, přáli si klid. A to my taky. Prožili jsme týden v pohodě. Sedávali jsme večer u společného táboráku, vyprávěli o životě. Oni hrávali na varhany, já jsem občas přidala pár akordů na kytaru.

Od té doby jezdíme ve stejném termínu každý rok. Povíme si, co je za ten rok nového, probereme děti, knihy, politiku.. Od pana Fabiána mám doma tři krásné obrazy Šumavy a od pana Homolky jsem získala tip na reportáž- o pěveckém sboru. Už víc než 30 let je jeho členem.

Ale protože jsem se- jako správná ženská- poněkud „rozkecala“ a trochu odbočila od tématu, tak o tom pěveckém sboru a o mé reportáži příště.

Eva Procházková

Další články autorky