Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Školní brigáda

Poslední přednáška na Univerzitě třetího věku mně připomněla vzpomínku zasunutou do podvědomí. Při jedné z brigád na Státním statku jsem přijela na místo určení o několik dnů později. Byli jsme s rodiči v Brodcích a tak jsem na statek přijela asi o tři dny později. Jaké bylo mé zklamání, když místo u koní už bylo zabráno jednou z mých spolužaček. Nakonec se ale vše vyřešilo k naprosté spokojenosti a dostala jsem se k Pepíkovi - jednomu traktoristovi, jako závozník.

Tuto brigádu jsem absolvovala jako studentka Střední zdravotní školy. V naší téměř dívčí třídě byli i dva hoši. Původně s námi začali chodit čtyři kluci, ale po prvním ročníku jednoho sebrala policie, neboť kradl při exkurzích v laboratořích zubních dentistů nástroje a po druhém ročníku jsme přišli o dalšího spolužáka. Ten si vsugeroval, že zemře mlád na selhání ledvin, neboť jeho dědeček zemřel na podobnou nemoc. Jeho trauma bylo tak velké, že si skutečně přivodil výše zmíněné obtíže. Po důkladném vyšetření se ukázalo, že jde o poruchu psychiky a skončil na psychiatrii. A tak nás na brigádu jelo 35 holek a dva kluci. Jako doprovod s námi jel pan profesor latiny. V roce 1956 byl ve školství velký nedostatek latinsky mluvících profesorů, tak byli do učitelského stavu bráni i penzisté. Pan profesor měl v té době 73 let a jeho výchovné metody v nás vzbuzovaly veselí. Přesto však jsme po prvním ročníku dosáhli v latině určitých úspěchů. Ve druhém ročníku jsme dostali nového a hlavně mnohem mladšího latiníka.

Ale zpět k té brigádě. Dnes po letech říkám: „Chudák pan profesor!“ Stále ho vidím, jak večer v bílých plátěných podvlíkačkách, flanelové košili a nočním čepečku s bambulkou, zalézá do svého spacího pytle. Před tím neustále kontroloval dívčí pokoje, nejsou-li tam přítomni kluci.
V nedalekém baráku bylo totiž několik výrostků, kteří si jako pracovní četa odpykávali zbytek trestu mimo vězení. Občas jsme se s nimi setkávali na poli při různých pracích. Já jsem se těchto akcí moc nezúčastňovala, neboť jako závozník jsem musela být v pět hodin v práci a před nástupem mého traktoristy na směnu promazat všechny ventily, zkontrolovat a doplnit olej a naftu a nachystat vozidlo k dennímu provozu. Tato práce mě bavila a zažila jsem při ní mnoho veselí. Pan Bůh mě nevybavil mnoha ženskými přednostmi - chodila jsem ostříhaná nakrátko a hodně lidí na mne volalo:„Hej mládenče, pojď sem a dones to, nebo ono.“

S Pepíkem jsme si na sebe velmi zvykli. Bylo mu asi 28 let a mně 16, tedy ideální doba k navazování nových známostí. Neměl se mnou lehké pořízení, z tvrdé a nezvyklé práce jsem byla hodně unavená. V té době neměly traktory ochranné rámy a závozník seděl na sedátku za řidičem. V okamžiku, kdy se traktor rozjel, jsem začala usínat. To pravidelné předení motoru a čerstvý venkovský vzduch mě velmi rychle ukolíbal do polospánku. Pepík měl strach, abych z vozu nespadla mezi kola, tak si mne řemenem přivazoval k pasu. Velmi brzy mě naučil řídit traktor a pak jsme se mohli střídat v práci. On šel třeba na dvě hodiny do lesa na hříbky a já jsem sekala trávu na sušení. Naučil mě ovládat žací lištu, vyměňovat prasklé žabky, případně dobrušovat zuby. Někdy jsem seděla na obraceči sena zapřaženém za traktor a hrabala proschlou trávu, aby proschla i z druhé strany. A když jsem byla moc unavená, lehla jsem si pod vlečku a spala.

V době, kdy nepřízeň počasí bránila svážení sena, nebo obracení proschlé trávy jsme jezdily na Horní Dvořiště nakládat štěrk a opravovali jsme silnice se všemi traktoristy, které tehdejší statek měl. Kamarádi si Pepíka dobírali, cože to má za exota, ani ryba, ani rak, ale on se mě vždy zastal, že se nebojím žádné práce a to mi lichotilo. Na Horním Dvořišti se jezdilo do druhé pohraniční zóny, za druhé dráty a vždy nás hlídal pohraničník se psem. Jednou mně řekl Pepík:„Irčo, já jdu pomoct klukům, ať můžeme jet domů a ty tu vlečku dolož“. Lilo jako z konve a lopata byla těžší a těžší. Pohraničník na mne chvíli koukal a pak povídal: „Hej, mladej, hoď sebou. Jde ti to jak psovi pastva.“ Nic jsem neříkala a s námahou házela stále menší a menší náběry na vrchovatou vlečku. V tom Pepík zavolal:„Hej, Irčo, už toho nech a pojď nám pomoct.“ Pohraničník vyvalil oči a začal blekotat:„Ty seš holka, to sem fakt nevěděl, promiň.“ Cosi jsem zavrčela a spěchala za klukama.

Jednou vezl Pepík maminku k doktorovi a tak jsme začali pracovat až skoro k polednímu. Bylo potřeba vyvést žumpu a rozvést močůvku po poli. Ze statku jsme vezli (jak ráda bych to tu napsala jadrně) fekální vůz, s příslušnými hadicemi, které jsem na místě sešroubovala a našroubovala na vůz a druhý konec natáhla a vnořila do žumpy. Celý proces trval poměrně dlouhou dobu a čas od času se muselo jít podívat na průzory, jak jsme plní a kam až sahá hladina močůvky. Člověk by řekl maličkost, ale vše se musí jeden naučit a až několikeré zkušenosti ho pak poučí, co a jak. „Irčo, jdi se kouknout, jestli už nejsme plní. Nějak nám těžkne zadek.“ Šla jsem a zírala na stoupající tekutinu, na drobné výry a bublinky, které poskakovaly za průzory. Nahnutá nad šroubením jsem si říkala: „Ještě chvíli, ještě trošku…“, když v tom rána jako z děla. Hadice u šroubení praskla a já jsem byla v ten moment zalitá močůvkou od hlavy až po paty. Nebylo na mě jediného suchého místečka. Oči, vlasy, tepláky se nacucaly jako houba a začala jsem velice nevábně smrdět. Pepík přiklusal a začal se nekontrolovatelně smát. „Tys tomu dala, ty teda vypadáš. Půjdeš domů pěšky, s takovým smraďochem nepojedu!“ Ale nenechal mě tam a přivezl až před barák a až do druhého dne jsem měla volno, abych se dala do pořádku. Oblečení se vypralo, já jsem se vykoupala a umyla si hlavu, přesto, když si mne Pepík dobíral, občas mi řekl „smraďochu“.

Když brigáda končila, oba jsme byli dojati. Vydělala jsem si tenkrát hodně peněz a díky Pepíkovi jsem získala povolení od vedoucího agronoma a mohla si ve svém volnu půjčovat jezdeckého koně, který byl na statku k dispozici a byl téměř nevyužitý. V té době ho nikdo pod sedlo nebral.

Irena Atzlerová

Ilustrace:Václava Arnoštová

Další články autorky