Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Jak jsem se neutopil

Při čtení vzpomínek na dětství se mi vybaví jeden můj zážitek, jak jsem se v únoru ocitnul v mrazivé vodě rybníka.

Chodil jsem do druhé třídy a cestou ze školy jsem s několika dalšími spolužáky šel kolem rybníka. Voda byla pokryta velmi slabou vrstvou ledu, tak akorát, aby udržel papírovou krabičku. To nám stačilo ke hře, spočívající v tom, že jsme tu krabičku posunovali jednou rukou s klacíkem a druhou se drželi zábradlí, takového madla co tam bylo, aby tam nikdo nespadl.

Hráli jsme si do té doby, než jsem tam spadnul.V ten moment kluci v panice utekli a zůstal tam jen Véna Nedbálek. Už nevím, co jsem dělal, plavat jsem neuměl, nějak jsem se plácal do té doby, než jsem se chytil ruky Vény, kterou mi podával na pomoc a kterou mě vytáhnul.

Véna byl menšího vzrůstu, ve škole v učení rozhodně nevynikal a měl spíše pověst zlobivého žáka, prostě uličníka, jak se říkalo.
Událost pochopitelně neušla pozornosti v místě a dozvěděl se to i pan učitel.
Zřejmě z výchovných důvodů a jako varování nám pak o tom uložil napsat slohovou práci. Přesto, že ta práce byla o tom co se stalo mě, tak jsem se rozhodně necítil jako hrdina, právě naopak, velmi jsem se styděl.

Za hrdinu jsem pokládal Vénu a rozhodl jsem se tak nějak tou dětskou myslí se mu odvděčit. Provedli jsme to velmi jednoduše, začali jsme v lavici sedět vedle sebe, dával jsem Vénovi opisovat při písemkách a často jsem mu před začátkem vyučování pomohl s domácím úkolem, který často zapomněl doma napsat.

Jak již jsem naznačil, Véna v té škole nedělal ostudu svému jménu Nedbálek, já, už nevím proč jsem byl spíše něco jako příkladný žáček.
Takto jsme to praktikovali velmi dlouhou dobu a pochvalovali jsme si, jak nám to ten učitel baští, že na to nepřišel.

Teprve po letech mi došlo, že to bylo úplně jinak, že ten učitel, velmi zkušený učitel všechno velmi dobře věděl. Na rozdíl od nás on navíc věděl, jakou přednost má ten Véna, tu schopnost rychle a správně se orientovat v kritické situaci a že je to více než jeho pomalejší a ne vždy správné rozhodování, jestli se píše měkké i či ypsilon. A věděl, že to naše dětské rozhodnutí o přátelství je něco, co by nebylo rozumné kazit.

O to více jsem si poté, po těch letech vážil toho učitele a i kamaráda Vaška.
Pro mě pak ta událost měla další význam, oba syny jsme naučili plavat již v předškolním věku.

Jaroslav Petřík

Ilustrace:Václava Arnoštová