Láska je slepá, sex je jinde
Artinbox Gallery, Perlová 3, Praha 1 – Staré mìsto,
1. února 2011 – prodlou¾eno do 8. dubna 2011
Úctyhodné mno¾ství 55 autorù a autorek øeklo „slovo“, „vìtu“, èi celý pøíbìh k tématu, jen¾ má podtitul: Lehce satirická, èerno-komediální meditace, povzdechnutí nad slo¾itostí lidských vztahù. Pùvodnì jich mìlo být mnohem ménì, ale postupnì se scházelo tolik dalších zajímavých a ještì zajímavìjších postøehù na dané téma, ¾e nešlo jinak. Paradoxnì, 120 m2 novì vzniklé galerie Artinbox vše vstøebalo a pøetvoøilo v barevný kaleidoskop povzdechù nad tím, jak nelze být spolu ani bez sebe a kam to vše pak vede. Povzdechy jsou pøekládány tu smutnými úsmìvy, tam škodolibým chechtáním, tady hysterickým smíchem...
Divák je do hry vta¾en interaktivní instalací Jindry Vikové, kde jsou keramické objekty a písmena (LOVE) na zdi doplnìné citáty k danému tématu (Láska je láska, láska tì spráská…). Ty prùbì¾nì doplòují diváci výstavy dalšími postøehy… („Láska je moc prýma“; „Miluju svýho køeèka.“…)
Jiøí Surùvka je svým drsným èerným humorem povìstný, jeho srovnávání nábo¾enské a erotické lásky mù¾e pùsobit výbušnì, ale ¾ivot se všemi špatnými konci mu nakonec dává za pravdu. (Bad Ends v Bad Ems, 2002; Z cyklu Katolická moderna è.3, 2011; Krumlovská meditace, 2010).
Podobnì drsný je smrtelnì èerný humor Nikoly Èulíka vykreslený tu¾kou na jemném papíøe malých formátù. (Nerespekt, který nasere, 2004; Ralfík Josefovi, 2004). Dáma, vìkem prosta skoro všech atributù ¾enství, krájí cibuli s kudlou v zádech na kresbì Karla Nepraše (Cibule, 70. léta). Rudý západ slunce ¾hne oknem do zad dvojice sledující televizi v panelákovém bytì na jedné z grafik Michaela Rittsteina (Doma je doma, 1985). Na jeho malbì se zas jeví spojení a¾ surreálné: pes a slepice a v pozadí levitující ¾ena… (Vzácný jev, 2010).
Surrealismus tu na nás vykukuje za ka¾dým rohem. Jan Švankmajer pøispìl k tématu sérií kolá¾í z roku 2010. Snímky z pornoèasopisù vtipnì kombinované s prvorepublikovými ilustracemi a doplnìny citáty z knihy man¾elky Evy a V. Effenbergera dovršily rozhodnutí zpøístupnit výstavu a¾ od 16 let. Pocit surreálna máme i pøi pohledu na asamblá¾e Xénie Hoffmeisterové, kde na nás mimo jiné promlouvají i pùvodci všech tìchto problémù: Adam a Eva. Ti se na výstavì ještì párkrát objeví, podobnì jako arbitr daného tématu pan Sigmund Freud tyèící svùj ukazovák pomyslnì èi doslova (Kurt Gebauer, Roman Franta, Miroslav Pošvic). „Jsem rodinný typ!“, hlásá „zubaté“ srdce s vanovou zátkou uprostøed, zatímco „zubatý“ jelen vesele èùrá èervené korálky. Asamblá¾e ze zubù, vosku, knotù atd. od Luboše Plného jsou stejnì jako jeho kolá¾ová kresba ozdobou výstavy. Konotací na lidové umìní, které má odjak¾iva kladný vztah ke skryté erotice i sarkasmu, tu však najdeme víc. Dagmar Šubrtová nám pøedvedla, jak by tato lidová fascinace vypadala bez roušky: „Láska hory pøenáší“, hlásá vyšívaná plátìná „kuchaøka“, jaké vídáme ve vesnických staveních a pod hláškou, jen¾ nám dává nadìji, jsou vyšití kopulující milenci. Výšivku s korálky a kvìtinovým vzorem najdeme také na bílém saténovém penisu od Barbary Krejèíøové. Samotný vstup do galerie pøipomíná bavorskou mysliveckou hospodu. Ale jen na první pohled: Jelení trofej s pùllitry poznaèenými dlouhým ¾ivotem v hospodì U Pinkasù shlí¾í na návštìvníky. Exponát volnì navazuje na dvì plátna s opakujícími se motivy parohù a pùllitrù, je¾ vévodí hlavní výstavní místnosti. Tato autorova vùbec první vystavená socha – objekt duchampovského ra¾ení má zrovna u malíøe Jakuba Špaòhela své silné opodstatnìní. Nakøáplé pùllitry na parohách by mohly vyprávìt…
Do lesa nás rovnì¾ zavádí Lesní falus Markéty Jáchimové, který je chybìjícím prvkem k podlouhlým otvorùm – vaginkám po upadlých vìtvích jen¾ vidíme na stromech. Výstavì pak vévodí „duel“ sochy laminátové od Pauliny Skavové (Pistolnice, 2008) a bronzové od Stefana Milkova (Selfmademan, 2003), které si s tématem hrají poøád ještì v té vtipné a odlehèené poloze, podobnì jako Matahari na Moravì s nabitou bambitkou od Martina Mainera (1983-4). Z èelní zdi jim úspìšnì kontruje Veronika Bromová coby erotický podstavec stoleèku v hotelovém pokoji. To Milota Havránková v sérii „Retro spánok“ u¾ zaène tí¾it. Mìøí tí¾i. Jaká je tíha kamene ve tvaru srdce? Rovná se tí¾i plyšového fotbalového míèe, proøezaného modelu srdce, úøedního razítka, èi objektu, jen¾ nápadnì pøipomíná kozí bobek…? Co nás ve vztahu tí¾í víc? Co nejvíc? Kresby Martiny Chloupy u¾ øvou docela nahlas… Èlovíèkové drceni láskou si rvou vlasy, krev a slzy lítají kolem... A mu¾i a ¾eny na plátnech Pavla Šmída z cyklu „Kurzy sebeobrany“ si dávají „na frak“ u¾ zcela nezakrytì, i kdy¾ to nìkde nápadnì pøipomíná láskyplné objetí.
Meditaci podobnou tisíckrát napsanému textu: „Nebudu na hodinì vyrušovat“ pro¾íval Eugenio Percossi, kdy¾ vyrábìl 12 dílù „Teorie“, jen¾ obsahuje stovky slov: „love“, postupnì se ztrácející a znovu se objevující… A podobnì - na pohled jemnì a¾ nevinnì, pøi bli¾ším pohledu však silnì a¾ bolestnì, pùsobí díla Petra ®upníka (Stretnutie, V hrsti), Dana Pešty (Album, 2007), Krištofa Kintery ( One or Two or Crowd, 2008), Pavla Máry ( Corpusy), Evy Melo (Láska je slepá 2007,9), Suzanne Pastor (Sklenìná kniha – vagina,2002;Výkøik,2007; Teï to vidíš - teï ne, 2006), nebo Aleny Kuèerové (Rodina, 1967).
Portréty dìtí na light-boxech Lenky Klodové mají místo oèí prùhled na druhou stranu, kde vidíme jejich rodièe v láskyplných pozicích, za jakých asi tyhle dìti vznikaly. ( Opravdu, 2008). Pokraèování najdeme v „autošpehýrkách“ od Radky Pavlíkové – Dole¾alové. (Mateøské bolesti, 2008). Nesou podtitul: Mo¾ná to nestojí za rozvod, ale nìkdo by mìl tyto obrazy slyšet. Jsou to man¾elovi adresované zoufalé vzkazy od jeho ¾eny na mateøské „dovolené“ (Kdo vymyslel ten nesmyslný termín pro období, kdy týdny, mìsíce nemáte šanci se ani vyspat!?): „Øekni, ¾e vaøím skvìle“, stojí napsané na špinavém talíøi od rajské stojícím v myèce… „Pohlaï mì…“, prosí chlupy na umyvadle v koupelnì. „Mluv se mnou i unavený“, ¾adoní prací prášek na špinavém triku u praèky… A co roste z našeho milovaného, vypiplaného potomka?, ptá se Milan Cais svými sochami z foukaného skla s voskovými detaily. Pankáè? Duchovní? Hiphopper? Voják? Skinhead? (Nìkteré varianty bytí, 2006).
Po tom všem série èernobílých fotografií Dany Kyndrové vyvolává mrazení v zádech. (®ena mezi vdechnutím a vydechnutím, 1981-98) Na zaèátku milenci a milující se novoman¾elé. Následuje: man¾elství, dìti, vnouèata… ®ivot konèí v domovì dùchodcù, kde se babièky dívají v televizi na pohádku o princi a princeznì.
Galerie pro výstavu získala pár grafik od mistrù nejvìtších: Salvadora Dalího a Pabla Picassa. Pochopitelnì se nejedná o jejich nejvìtší díla, ale spíše o spirit tìchto géniù, jejich¾ umìlecky divoký, nekonformní ¾ivot, èasto vyprávìný jejich milenkami se smìsicí naštvání a nostalgie, u¾ vydal na námìty mnohých knih a filmù a desítky let po jejich smrti poøád zajímá další a další generace milovníkù umìní.
A nakonec, do budoucnosti, kde hrùzyplnì splývají erotika a mechanika, nás zavádí serigrafie švýcarského surrealistického výtvarníka, sochaøe, architekta, dizajnéra, autora pøedlohy k filmu Vetøelec H. R. Gigera. (Z cyklu Biomechanoidi, 1969).
Málokteré téma vzbudilo u oslovených umìlcù tak bouølivý ohlas, jako právì láska. Zdá se, ¾e problematika je to aktuální, ba pøímo ¾havá. Vysnìná romantická pøedstava o lásce, jen¾ hory pøenáší, je podstoupena realistické regulaci… Realita je realita. Láska je láska. Nejlepší asi bude, se tomu všemu smát.
Nadia Rovderová, kurátorka výstavy