Kdy¾ jsem pøed lety studovala na vysoké škole kresbu, malbu a sochaøinu, mìli jsme k dispozici ¾ivé modely. Vìtšinou to byli sportovci a trpìlivì snášeli naše zkoumavé pohledy, zvláštì šlo-li o akty.
Páni, tehdy soudruzi, profesoøi zdùrazòovali jak je dùle¾ité vystihnout figurální proporce a nepøehlédnout ¾ádný detail. Mne to bavilo. Oslovil mì ka¾dý sval, vráska nebo jizva, kterou mi naservírovali ke kreslení. Mìla jsem velikánskou radost, ¾e mi známí umìlci psali do indexu „výbornì“.
Kdy¾ mi pak Zátopek Èas poètvrté popøál „Š»astný nový rok“ pøišla státnice. Po jejím zdolání, svobodné povolání.
Kreslila jsem všecko. Návrhy na obaly krabièek od sirek, omalovánky pro dìti, byla pøijata do Svazu výtvarných umìlcù, ilustrovala desítky knih, pomalovala na pøání majitelù zeï jednoho hotelu v Chorvatsku, mìla samostatné výstavy kreseb v mnoha galeriích u nás i v zahranièí, navrhovala kostýmy na muzikál „Zvonokosy“ v Hudebním divadle Karlín (to ještì ¾ila zpìvaèka a hereèka Laïka Kozderková). Drbny v kloboukách se slepicema rozesmávaly obecenstvo a na premiéøe i man¾elku autora románu „Zvonokosy“ pana Gabriela Chevalliera dokonce natolik, ¾e následovalo její pøátelské rodinné pozvání do Lyonu.
Následnì jsem byla vybrána, abych navrhovala kostýmy k filmu „SuperdetektivClap“ v nìmeckém Gelnhausenu. Dostala jsem nabídku navrhovat interiéry hotelu v Turecku. Také jsem se pustila do kresleného filmu „Viva Apollinaire“ od autora spisovatele Edgara Dutky.
Dál u¾ o své práci vyprávìt nebudu, aby to nevyznìlo jako vychloubání. To jsem si dovolila svìøit se jen pro pøedstavu o tom, co takové svobodné povolání obnáší. Miliony rozhodnì nì, jak mì kdysi rozesmáli turisté z Amsterdamu, kdy¾ mi radili, abych se pro nì odstìhovala do Holandska.
®ivot, kterému by se mohlo vzhledem k jeho délce také øíkat ¾ivùtek, nám ka¾dý rok hodí jeden klacek pod nohy. Èím je èlovìk starší, tím vìtší hromadu klackù má pøed sebou. Kdo ji chce pøekroèit, udìlá kotrmelec a vrací se do mládí. Vzpomíná na rodièe, na spolu¾áky, i na to, co se kdysi uèil ve škole. I na té vysoké. Stává se mi, ¾e zase sleduji modely. Potkávám lidi a v duchu je svlékám, jako bych mìla za úkol je nakreslit. Je to vzrušující. ®ádná nestydatost. Prostì studium proporcí a tvarù. Nedávno jsme zahlédla obézní pár. Vrtalo mi hlavou, jak dlouhé by museli mít ruce, aby se mohli obejmout. A jak si asi opatøili potomka, který cupital za nimi? Nakonec jsme ukonèila bádání.
Je jiná doba. Šetøíme lesy, není dost celulózy na výrobu papíru, kreslí se na poèítaèích, osobní kontakty jsou èím dál výjimeènìjší a tak my pøedkové mladé generace si s tím lámat hlavu nemusíme. My budeme dál obdivovat tøeba zelenou trávu, sluníèka pampelišek, balonky na jejich stopkách a v oèích pøátel hledat laskavost. Psaný dopis a kresba na papíøe bude unikát.
Ludmila Lojdová
* * *
Kresba Ludmila Lojdová
Fotografie https://www.czechlit.cz
Kdy¾ jsem pøed lety studovala na vysoké škole kresbu, malbu a sochaøinu, mìli jsme k dispozici ¾ivé modely. Vìtšinou to byli sportovci a trpìlivì snášeli naše zkoumavé pohledy, zvláštì šlo-li o akty.