Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Romana,
zítra Al¾bìta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Ptáèkové

U nás v domì býval obchod s potravinami. Tento obchod byl stále zavøený. Jednoho dne zaèali vozit potraviny a s nimi se objevila i paní vedoucí. Myslím, ¾e by nám ji Fellini závidìl. Naše paní, jak jsme jí pozdìji zaèali øíkat, byla plnoštíhlé postavy, mìla bujné poprsí a hrdlo, z kterého se linul nádherný smích. Nevím, co bylo pøíèinou, ¾e v obchodì bylo poøád plno. Pøevá¾nou èást nakupujících tvoøili mu¾i okolo šedesátky, co¾ je v našich krajích dost neobvyklé.

Já jsem v té dobì byla na mateøské dovolené a tak, kdy¾ malý spal, zaskoèila jsem si k naší paní nakoupit, ale hlavnì pro trochu smíchu a nìjakou tu historku ze ¾ivota. Tak jsem se postupnì dozvìdìla, ¾e naše paní byla tøikrát vdaná, ale ¾e jí ¾ádný nevydr¾el.

Blí¾ily se Dušièky, a tak si naše paní plánovala smìr pochùzek. První man¾el Frantík, ten le¾el na Olšanech, Toník v Ïáblicích a Pepík...

„Pepík, ten toti¾ dopadl paní,“ zaèala vyprávìt naše paní, „von vám byl takový hodný, von mi všechno umìl udìlat. Víte, von se mi i o ty dva hroby tak staral. Jak von mìl rád ptáèky. Já vám nevracela jedinou housku. V¾dycky øíkal: „Maøenko? U¾ vidí ¾e jdu,“ a ji¾ sahal do tašky a sypal jim. Ptáèkové pøiletìli a Pepa jim vyprávìl, co celý den dìlal, a¾ jsem vám na nì ¾árlila. Jednou si Pepa nepøišel do krámu pro housky, mì vám paní píchlo u srdce, to víte, zkušenost! Všeho jsem nechala, utíkala jsem domu a bylo to tu. Pepa byl v posteli, ještì mi staèil øíct, ¾e nechce pochovat, ¾e chce rozptyl, kdo prý by se mi o ty hroby staral, vidíte, jaký to byl dobrák, no a potom umøel,“ paní si povzdechla.


Nechala jsem ho na Malvazinkách rozptýlit. Kdy¾ rozhodili ten jeho popel, tak se vám slétlo takových ptáèkù a všichni zaèali zobat. Pani, já jsem se vám zaèala tak smát. Øíkala jsem si, tak vidíš, Pepo, tak jsi je mìl rád, a nakonec tì sezobali.“

Mne na naší paní lákal ten její smích a její historky. Copak asi láká ty šedesátníky? Musím jít veèer na výzvìdy.

Uvaøila jsem poøádný guláš a nabídla se man¾elovi, ¾e mu skoèím pro pivko.
Kdy¾ jsem pøišla do hospody, nakoukla jsem do lokálu. Ano, byli tam všichni, i mùj táta. Pozdravila jsem a na chvilku si pøisedla.

U stolu to jen huèelo, pánùm koukalo mladické nadšení z oèí. Byla to sranda koukat na ty tatíky, kteøí doma nezavadí o tu svoji pohledem, jak nadšenì vykládají o proporcích a pøednostech naší paní.
Dva vdovci, kamarádi, se málem poprali. Nemohli se dohodnout, který mìl u naší paní vìtší úspìch.

 

„Já,“ povídal pan Novák, „já jí pomáhám ka¾dý den s pivem a víš ty co vona?“

„No, to teda nevím,“ posmìšnì povídal pan Vítek.

„Ona mi pøinesla kynutý knedlíky v kastrùlku! Víš ty vùbec, co to je? Já je nejedl, co je stará po smrti. No, a to jsem se jí jen tak zmínil a druhý den tu byly. Tomu øíkám ¾enská!“

„Ty myslíš jen na jídlo,“ prohodil pan Vítek, „já, já jí taky pomáhám, nosím jí do krámu ka¾dý den chleba z chodby a víš, co ona?“

„No, to nevím.“

„Mnì pøišila knoflík u košile a ani jsem si ji nesundal!“

„Nech toho, ty pohádko, myslíš, ¾e Ti to vìøím?“ nedal se trumfnout pan Novák. A tak to šlo poøád do kola. A licitovali dál.

Mùj táta v tom jel taky. Pøinesl mi domù kilo rý¾e. „Neøíkej to mámì,“ povídal, „ale musel jsem se jít podívat o èem je v hospodì øeè. Je to pìkná baba, èlovìk by si hned plác, u¾ se jim nedivím.“

Prostì naše paní to rozhýbala, kdy¾ i náš táta obìtoval pìt korun, aby se kouk.

 
    

Jednoho dne zahoukala u našeho domu záchranka. Vyskoèili z ní dva útlí pánové, vytáhli nosítka a vnikli do krámu. Koukala jsem, co se dìje. A vidím, ¾e na nosítka nakládají naši paní.

„Copak se vám stalo?“ povídám.

„Mìjte se tu hezky,“ vzdychla naše paní. „pozdravujte pana Nováka, no a všechny, však vy víte.“

„Ale copak se vám stalo? Takové èiperce?“ ptala jsem se jí.

„Srdíèko, srdíèko,“ vzdychla, „to víte, tìch pár kilo, co mám navíc.“

A u¾ ji odnášeli. Kdy¾ jsem zaslechla, jako by mì volala.
 
„Paní, podívejte se na ty dva chudáèky, co mì nesou, jak se jim podlamují kolena.“

Opravdu, byl to pohled k popukání.

Dveøe záchranky zapadly.

Krám v našem domì ji¾ nikdy neotevøeli. Jen obèas jakoby z dálky, zazní domem smích.


 
Ivana Látalová
 
* * *
Kolá¾ (ptáci) Marie Zieglerová
Ilustrace: https://create.vista.com/cs ; https://cs.wikipedia.org

Zobrazit všechny èlánky autorky   


Komentáøe
Poslední komentáø: 05.07.2022  19:25
 Datum
Jméno
Téma
 05.07.  19:25 Ivana Látalová
 04.07.  10:13 Vesuviana
 03.07.  10:41 von
 03.07.  06:06 Ivan