Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

BIBLICKÉ PØÍBÌHY  (8)
 
Starý zákon, Doba soudcù
 
Tuto krátkou éru zaplnila jména dvanácti postav, jakýchsi správcù Izraele v mezidobí mezi exodem a prvními králi. Kniha, která jim ve Starém zákonì vìnuje pozornost, je v líèení vztahù mezi domorodými Kanaanci a Izraelem daleko støízlivìjší ne¾ kniha Jozue. Hned v první kapitole se praví, ¾e „kdykoli se Izrael vzmohl, podroboval sice Kanaance nuceným pracím, ale nebyl s to podrobit si je úplnì“. (Sd 1,28) „Ašerovci sídlili uprostøed Kanaancù usedlých v zemi, proto¾e nebyli s to si je podrobit.“ (Sd 1,32) Kmen Dan byl dokonce zatlaèen do hor a domorodí obyvatelé mu nedovolili sestoupit do údolí. Izraelci selhali, jak plyne z textu Písma, nikoliv snad proto, ¾e ponechali na¾ivu domorodé obyvatelstvo, ale proto, ¾e od domácích kmenù pøijali cizí kultovní tradici. Tak napøíklad vùdce národa – Jozue – si mìsto Gibeón podrobil k robotì místo toho (a tu tkví misijní poslání Izraele), aby Gibeóòany získal pro víru Izraelských. Tolerování pohanských tradicí bylo tak od poèátku skrytou hrozbou pro samotný Izrael; hebrejští koèovníci pøicházející z pouštì se toti¾ v nové domovinì uèili od domorodého obyvatelstva obdìlávání pùdy a se zemìdìlskou praxí pøebírali zaèasté i kulty plodnosti. Zrazovali tak bezpeènì svou historickou úlohu, selhávali ve stì¾ejním poslání, které spoèívalo ne ve fyzickém, ale duchovním ovládnutí kanaanského prostoru. 
 
Bùh proto varuje Izraelské pøed Kanaanci, upozoròuje, ¾e „jejich bohové vám budou léèkou“ (Sd 2,3) - avšak novì pøíchozí Hebrejci „chodili za jinými bohy, za bo¾stvy tìch národù, které byly kolem nich, a klanìli se jim“. (Sd 2,12) Není divu, ¾e se nepøátelé za tìchto okolností z prvního pøekvapení rychle vzpamatovali a ¾e pozvedli své zbranì proti Izraeli. Vyvolenému lidu se tak znovu a znovu nabízela pøíle¾itost poznat vlastní omyly a chyby... Tato fakta bylo nutno pøedeslat, ne¾ se seznámíme s historií dvanácti soudcù. Starý zákon je øadí za sebou, jako by jeden pøedával soudcovský talár druhému. Tak zde dochází k ponìkud jinému literárnímu zpracování, ne¾ s jakým jsme se setkali v knize Jozue. Soudcové, kteøí s nejvìtší pravdìpodobností ¾ili souèasnì, anebo témìø souèasnì a zastupovali dvanáct kmenù Izraele, jsou srovnáni ve Starém zákonì za sebou jako vladaøská dynastie. To, co zøejmì probíhalo v jednom prostoru prakticky zároveò, bylo rozlo¾eno do sledu generací, které by zaujaly dobrých pìt století izraelské historie. Jestli¾e bychom však Jozuovu smrt polo¾ili kamsi k závìru dvanáctého století, pak nám k prvnímu z øady velkých historických izraelských vladaøù zbude o málo více ne¾ padesát let konèících zhruba v polovinì 11. století. U mnohých soudcù neznáme kmenový pùvod, ale pøinejmenším sedm z tìchto legendárních postav potvrzuje hypotézu, ¾e ka¾dý zastupoval jeden izraelský kmen. 
 
V našem vyprávìní nebude tøeba vìnovat pozornost všem dvanácti – ostatnì znalci Zákona sami odlišují soudce takzvané malé, o nich¾ de facto víme jen to, ¾e ¾ili a soudili; s vìtší epickou šíøí se hovoøí pouze o takzvaných velkých soudcích, jich¾ není více ne¾ šest. U prvních šesti si tedy zopakujeme jen jména: Je to Šamgar (Samgara), který bojoval s Pelištejci èi v jiné transkripci a Filištíny (Filiš»any), Tóla z kmene Isachar, Jair, Ibsán, Elón z kmene Zabulón a Abdón pocházející snad z potomstva Josefova, toti¾ z rodu Efrajim. 
V èele takzvaných velkých soudcù uvádí bible Otniela z kmene Judova, z èeledi, která dá Izraeli velké krále – a také Krista. Bùh, jak praví Písmo, potrestal Izrael za modloslu¾ebnictví porobou právì v Otnielovì dobì. Aramejský král, vládnoucí na východ od severního Izraele, zotroèil zemi na osm let. Hebrejcùm nezbylo ne¾ volat k Bohu a prosit o osvoboditele; tím není nikdo jiný ne¾ Otniel. Soudce v boji vítìzí a zajiš»uje mír na ètyøicet let. Vzápìtí se však proti Izraeli postavili Moábci, potomci Lotovi, kteøí zemi zotroèili na osmnáct let. Moábci mimo jiné obsadili Jericho a mìli v ruce jordánské brody, a tedy se otevøením cesty do Palestiny stali trvalou hrozbou pro celou zemi. Tehdy se Izraeli dostalo pomoci v podobì Jehudy (Ehudy) z kmene Benjaminova. Jehuda (Ehúd), který „nevládl pravou rukou“ (Sd 3,15) (byl tedy levák), navštívil moábského krále a po¾ádal vladaøe o rozhovor mezi ètyøma oèima. Král souhlasil – a Jehuda jej zavra¾dil dýkou. Ne¾ se zmatené slu¾ebnictvo a strá¾e v nastalé situaci zorientovali, vpadlo do zemì Jehudovo vojsko a nový soudce zajistil mír na osmnáct let. 
 
Dalším mocnáøem, který utlaèoval Izrael, byl kanaanský král Jabín, vládnoucí v Chasóru, jeho¾ armáda byla vyzbrojena 900 ¾eleznými vozy. Tento násilník utlaèoval zemi déle ne¾ oba pøedchozí cizáci – toti¾ plných dvacet let. Jediným „mu¾em“ mezi Izraelci byla tehdy – jak plyne z Písma – prorokynì Debóra, která si mezi adepty váleèného umìní vybrala vojevùdce Báraka z kmene Neftali a vydala pøíkaz k pochodu na horu Tábor. Proto¾e Hebrejci nedokázali bojovat v otevøeném poli proti cizí technice, Hospodin nepøíteli „uvedl ve zmatek... všechnu jeho vozbu“. (Sd 4,15) 

Bárak se svými mu¾i pak sestoupil z hory a bìhem pronásledování znièil celou armádu kanaanského vladaøe. Pouze vojevùdce Kanaanských zahynul ponìkud nekonvenèním zpùsobem – bìhem útìku se skryl ve stanu obývaném ¾enou Jáel. 

Dívka, o ní¾ mnoho nevíme, zabila spícího vojevùdce stanovým kolíkem. Zemì pak mìla klid na celých ètyøicet let.  Ètvrtým z velkých soudcù se stal Gedeón z kmene Manases. Tento legendární soudce povstal ve chvíli, kdy se Izraeli postavili dávní pøíbuzní proroka Moj¾íše, Midjánci. Bùh navštívil Gedeóna právì ve chvíli, kdy se tento hrdina pøipravoval k útìku pøed násilím vetøelcù. „Jdi,“ vyzývá jej Bùh, „a vysvobodíš Izraele z moci Midjáncù.“ (Sd 6,14) Gedeónovi se dostává i dùkazu o jistotì svého poslání. Kdy¾ toti¾ tento novì povolaný soudce pøinesl Bohu obì» v podobì masa a chlebù, vyšlehl ze skály oheò a potraviny zmizely. Bùh (jako dùkaz podpory) Gedeónovu obì» pøijal. Ještì té¾e noci Gedeón boøí oltáø pohanského bo¾stva plodnosti Baala a zaèíná shroma¾ïovat vojsko. ®ádá si však ještì jeden dùkaz, ¾e je to právì on, Gedeón, kdo má vyhnat ze zemì cizí tlupy. Dostává se mu jej – jedné noci se orosí rozprostøené ovèí rouno, zatímco okolní zemì zùstává suchá. Další noci bylo rouno suché a orosila se jen okolní zemì. Za Gedeónem v dané chvíli stojí tøicet dva tisíce váleèníkù. Kdyby všichni napadli Midjánce, nebylo by vítìzství Izraele dostateèným dùkazem Bo¾í pomoci – proto vydává Hospodin pøíkaz propustit všechny, kdo se bojí. Poèet váleèníkù se sní¾il rázem na deset tisíc. Proto¾e i nyní jich bylo víc ne¾ dost, nechal Gedeón sestoupit armádu k vodì. Kdy¾ vojáci pili, oddìloval Gedeón ty, kteøí nabírali vodu rukama. Tak mu zùstalo jen tøi sta bojovníkù. Ještì té¾e noci sestoupil Gedeón do tábora nepøátel – ukrytý noèní tmou tu vyslechl rozhovor dvou cizích vojákù o podivném snu: pecen jeèného chleba se valil na midjánský tábor a pøevrátil váleèný stan. Vojevùdce Izraelských rozpoznal symboliku snu, vzbouøil své le¾ení a jeho vìrní zatroubili na polnice a s pochodnìmi v rukou vytvoøili dìsivou atmosféru noèního pøepadu. Midjánci se v nastalé panice a v noèní tmì povra¾dili mezi sebou a oba midjánští králové padli do Gedeónových rukou. Midjánci se po této pohromì ji¾ nikdy nevzpamatovali a zemì ¾ila v míru po ètyøicet let. 

O duchovním stavu zemì v tìch èasech svìdèí kratinká pasá¾ ví¾ící se k pronásledování Midjáncù za Jordánem. Kdy¾ Gedeón po¾ádal o chleba obyvatele izraelských mìst Sukótu a Penúelu, jeho soukmenovci odmítli. Po skonèeném ta¾ení dal tedy Gedeón ztrestat provinilé – sukótští pøedáci a starší mìsta dostali výprask stepním trním a bodláèím, obyvatelé Penúelu bylo pobiti a jejich vì¾ byla rozboøena. Nesolidárnost v boji byla nejspíše vyjádøením hluboké krize duchovního rázu. 
 
Izraelský lid mìl prostì ještì daleko ke skuteènému sjednocení kmenù v jeden celek svázaný stejným duchovním poutem. Gedeón pak v této souvislosti dává plastiètìjší obraz poslání izraelských soudcù ne¾ všichni jeho pøedchùdci: vzpomeneme-li si napøíklad na zboøení Baalova oltáøe, které bylo symbolickým poèátkem Gedeónovy ¾ivotní úlohy, pak u¾ nám soudce nevystupuje jen jako velitel armády, jako provizorní správce izraelských kmenù a jako rozsuzovatel sporù. Role soudce se tu rozšiøuje i na ochranu lidu pøed cizími kulty a pøed duchovním rozvratem, který není nièím jiným ne¾ ¾ivnou pùdou pøíštího otroctví. 

Dobrou povìst Gedeónovu ovšem nadobro zpustošil jeden z jeho sedmdesáti synù. Soudce, jak se doèítáme, „mìl toti¾ mnoho ¾en.“ (Sd 8.30) Nezdárný potomek, jen¾ dostal jméno Abímelek ( a kterého porodila ¾enština v Šekemu èi Síchemu), nakonec zmordoval všechny nevlastní bratry, nechal se zvolit králem, panoval však pouhé tøi roky. Kdy¾ ovšem dobýval vì¾ mìsta Tebesu a chystal se zalo¾it po¾ár, jakási ¾ena na nìj svrhla mlýnský kámen. Smrtelnì zranìný Abímelek prosil nakonec vlastního zbrojnoše, aby ukrátil jeho trápení a usmrtil jej.

V poøadí pátým velkým soudcem Izraele se pak stává Jiftách (Jeftah), vypuzený kdysi z otcovského domu nejbli¾šími pøíbuznými. „Nemáš nárok na dìdictví v domì našeho otce,“ (Sd 11,2) tvrdili bratøi... teprve v okam¾iku, kdy Izrael zaèali tísnit od západu Filištíni a od východu Amónci, vzpomnìla si rodina na vydìdìného syna. „Jak to, ¾e pøicházíte ke mnì teï, kdy¾ jste usou¾ení?“(Sd 11,7) ptá se Jiftách. 

Roli vùdce nicménì pøijímá – a Bohu se zavazuje obìtovat jako zápalnou obì» prvního èlovìka, který mu vyjde po vítìzné bitvì naproti ze dveøí vlastního domu. Amónci byli v boji skuteènì pora¾eni a Jiftíchovi nezbylo ne¾ splnit daný slib, tøeba¾e mu vyšla v ústrety jediná dcera. Dívka pøijala svùj údìl odevzdanì, a jak praví Písmo, v Izraeli „se pak stalo zvykem, ¾e izraelské dívky vycházívají rok co rok po ètyøi dny v roce opìvovat dceru Jiftácha Gileádského“. (Sd 11,39.40) 

Jiftáchovi nebylo však souzeno bojovat jen s cizinci – byl donucen i k válce s kmenem Efrajim, který mu podle biblické verze vytýkal, ¾e nebyl pøizván k boji proti Amóncùm. Zdá se však, ¾e podtextem všech oficiálnì vyhlašovaných dùvodù byla nejspíše pozièní ¾árlivost a obavy ze síly sousedù. Mo¾ná, ¾e byly ve høe i jordánské brody, strategická vrata do Izraele.

Koneènì poslední ze šesti postav je Samson, kterého Bùh povolal k úloze soudce ve chvíli nepøíliš hodné závisti: Filištínští utlaèovali Izrael ji¾ plná ètyøi desetiletí. Samson (z èeledi Dan) se narodil neplodné ¾enì; Bo¾í posel, který jí událost poèetí zvìstoval, si ovšem vymínil nìkteré podmínky. Pøedevším “jeho hlavy se nesmí dotknout bøitva“, (Sd 13,5) chlapec nesmí okusit opojné nápoje a není mu dovoleno jíst neèisté pokrmy. Bude zasvìcen Bohu a jeho úlohou bude osvobození izraelského lidu od moci Filištínù. Okolnosti narození tak staví Samsona po bok jiných biblických postav, jakými jsou napøíklad Izák a Jákob a pozdìji Jan Køtitel. Co bylo na této osobnosti pozoruhodného, to byla zejména nadlidská síla. Na rozdíl od jiných postav Starého zákona se Samsonovi nedostávalo ani prorockých vidìní, ani Bo¾ích pøíkazù – byl to v pravém slova smyslu samorostlý bojovník s Filištíny, s národem, jemu¾ strach, který mívá v¾dycky velké oèi, pøipisoval velikost obrù. Samson však bitvy s tímto pøímoøským národem pouze zahajuje. Øetìz konfliktù se uzavøe teprve vítìzstvími pøíštího krále Davida. 
 
A proto¾e jej Filištíni pøelstili, mìli sázku zaplatit jejich vlastní soukmenovci. Samson se vydává do pøímoøského Aškalónu, kde zabije tøicet mu¾ù, aby jejich sváteèní odìvy pøenechal dru¾bùm. Ze svatby sešlo – a Samsonovu milou dostal jeden ze svatebních hostù. Lekce, kterou tu náš hrdina utr¾il, byla dost velká pro celý ¾ivot – a pøece se nakonec ukázala nedostateènou. 

Z poèínání Samsona a jeho rodièù však mù¾eme vyèíst duchovní narušenost Izraele. Jak uvádìjí znalci, ji¾ pouhý fakt, ¾e hostinu uspoøádala nevìsta, aèkoli v Izraeli býval hostitelem ¾enich, svìdèí o duchovním vlivu Filištínských. Potvrzuje to i další Samsonova návštìva v domì nevydaøené svatby – mládenec se toti¾ pokusil ještì jednou obnovit zpøetrhané svazky. Kdy¾ jej otec ke své dceøi nepustil, svázal Samson tøi sta lišek po dvou k sobì. Mezi nì nakladl hoøící pochodnì a vypustil je do nepo¾atého obilí Filištínù. Tak znièil úrodu zrna, olivy i vinice. Jméno viníka nezùstalo utajeno a Filištíni vypálili dùm Samsonovy milé.
 
Samson je tedy zbil „hlava nehlava“ (Sd 15,8) a usadil se ve skalní str¾i Étamu. V tomto okam¾iku se setkáváme znovu s nesolidárností Izraelských. Kdy¾ pomstychtiví Filištíni vtáhli na území Judy, pøistoupily ke str¾i tøi tisíce lamentujících judských mu¾ù. „Cos nám to provedl?“ (Sd 15,11) vytýkají. 

„Sestoupili jsme, abychom tì spoutali a vydali do rukou Filištínù.“ (Sd15,12) Samson se dal tedy spoutat – a Filištíni bezmocnou postavu pøivítali váleèným pokøikem. „Tu se ho zmocnil duch Hospodinùv a provazy na jeho pa¾ích byly jako nitì, které se¾ehl oheò. Pouta mu na rukou povolila. Našel èerstvou oslí èelist, popadl ji do ruky a pobil jí tisíc mu¾ù. „ (Sd 15,14.15) Samson pak soudil Izrael dvacet let. Všechny pøedchozí zkušenosti se ovšem ukázaly být nedostateènými, nebo» Samson znovu vstoupil na území Filištínù, do Gázy, kde vešel do obydlí nevìstky. Obyvatelé se o návštìvì dovídají a rozhodnou se Samsona zabít, „a¾ nastane jitro“. (Sd 16,2) soudce však vstane ji¾ o pùlnoci, vysadí køídla mìstské brány i se závorou a opouští mìsto. 

Koneènì do tøetice s Samson zamiluje do dívky jménem Delíla. Písmo uvádí, ¾e k ní chodila filištínská kní¾ata s dotazy, v èem spoèívá Samsonova síla, jak lze tohoto mu¾e pøemoci, spoutat a zneškodnit. „Ka¾dý z nás ti dá tisíc sto šekelù støíbra,“ (Sd 16,5) slibovali. Delíla tedy naléhala na Samsona – a ten vyprávìl, ¾e jej lze zbavit síly jen pouty ze syrových hou¾ví. Kdy¾ jej Delila takovými hou¾vemi spoutá, zdá se, ¾e náš hrdina definitivnì prohrál. Avšak Samson pøed blí¾ícími se Filištíny hou¾ve strhne. Jindy legendární silák vysvìtlil Delíle, ¾e lze u¾ít provazù, jich¾ se nikdy nepou¾ívalo. Avšak po výkøiku: „Samsone, jdou na tebe!“ (Sd 16,14) dokázal se zbavit i tìchto pout. I tøetí rada Samsonova - o spletení sedmi vlasových pramenù – se ukázala být klamnou. A pøece nakonec hrdina knihy Soudcù své skuteèné tajemství vyzradil: „Nikdy se nedotkla mé hlavy bøitva, proto¾e jsem od ¾ivota své matky Bo¾í zasvìcenec. Kdybych byl oholen, má síla by ode mne odstoupila, zeslábl bych a byl bych jako ka¾dý èlovìk.“ (Sd 16,17) 

Tak se stalo, ¾e Delíla vydala Samsona Filištínùm, kteøí zesláblého siláka oslepili a spoutali øetìzem. Vlasy mu však zaèaly dorùstat, a tak kdy¾ si jej filištínská kní¾ata pozvala ke svým modloslu¾ebným radovánkám, slepý Samson, jemu¾ se vrátila všechna síla, se opøel o nosné sloupy budovy, stavba se zhroutila a ruiny pohøbily na tisíce úèastníkù. Samson zradil své poslání a za své mravní selhání zaplatil krutým údìlem nevidomých; ve finále svého ¾ivota, obohacen zkušenostmi ¾ivotních zkoušek, se však svìøené úlohy pøece jen znovu a naposledy ujal..
 
Samuelova kniha nám povídá ... 

Tak se tedy dostáváme na pøelom doby soudcù a èasù izraelských králù. Postavou, která zosobòovala pøelom dvou historických epoch, se stal veleknìz a soudce Samuel, mu¾, který odmítal volání izraelského lidu po korunovaném vladaøi a jemu¾ pøece bylo souzeno, aby z Bo¾í vùle pomazal první korunované hlavy Izraele. Jako pøedtím Samson a Izák, i Samuel se narodil neplodné ¾enì. Jeho matkou byla Chana (Anna), která ve svatyni Šílo vyslovila závazný slib adresovaný Bohu: „Jestli¾e daruješ své slu¾ebnici mu¾ského potomka, daruji jej tobì, Hospodine, na celý ¾ivot.“ (1S 1,11) Tak se stalo, ¾e spatøil svìtlo svìta Samuel.

 
  

Matka tohoto chlapce, kdy¾ pøišel èas, pøivedla veleknìzi Élimu do Šílo, do svatynì ukrývající archu úmluvy. Veleknìz se záhy dovídá, ¾e Bùh ustanoví sobì „vìrného knìze“.(1S 2,35) Tímto knìzem nebude ovšem nikdo jiný ne¾ Samuel. Élí se o tom pøesvìdèuje jedné noci sám: Bùh volá tøikrát za sebou Samuela a ten – v domnìní, ¾e slyší hlas veleknìzùv – tøikrát odpovídá: „Tu jsem.“ (1S 3,4) 

Élí pochopil, ¾e Samuel vnímá Bo¾í hlas jasnìji ne¾ on sám, a dává tedy mladému adeptu veleknì¾ství radu, aby a¾ znovu uslyší Bo¾í hlas, odpovìdìl slovy: „Mluv, Hospodine, tvùj slu¾ebník slyší.“ (1S 3,9) 

Stalo se a Samuel se dovídá, ¾e Bùh ztrestá høíchy veleknìzova domu. Nezvedení synové Élího, Chofní a Pinchas, se toti¾ rouhají Bohu, kdy¾ z darù obìtovaných v chrámu Pánì vybírají pro sebe nejlepší krmi. I Izraelci putující do Šílo si tìchto pøestupkù byli vìdomi – veøejné tajemství pravilo, ¾e se ve svatých místech obìtuje nikoli Bohu, ale synùm Élího. Trest stihl Šílo nedlouho po varování Samuela: zemi pøepadli Filištíni, kteøí v poli porazili izraelské vojsko. Izrael tedy hledá spásu v arše úmluvy – a synové Élího za jásotu bojovníkù pøinášejí schránu do vojenského le¾ení. Tehdy se však naplnila hrozba: vojsko ztrácí i druhou bitvu, padnou také synové Élího a archa úmluvy se stává váleènou koøistí Filištínských. Cizáci pozlacenou skøíò s deskami Desatera pøepravují na území své øíše do Dágonova chrámu v Ašdódu. Druhého dne však Filištíni nalézají na podlaze chrámu rozbitou modlu svého pohanského bo¾stva a mìsto je posti¾eno infekcemi a také záplavou myší. Pøestìhují tedy schránu do Gatu, Ekrónu i jiných míst – ale všude se historie opakuje. Nakonec jsou vítìzové donuceni svou koøist vrátit. Nalo¾í ji na povoz ta¾ený kravami bez vozky a oèekávají, kterým smìrem se vùz bude ubírat. Zamíøí-li do Bét-šemeše (Betsames), ovìøí si, ¾e všechny rány zpùsobil Filištínským Bùh Izraele. Schrána skuteènì smìøovala do tìchto konèin. Izraelci ji pak ulo¾ili do svatynì v Kirjat-jearimu, kde pøeèkala ji¾ jen krátký èas. Posledním místem archy se mìl toti¾ stát jeruzalémský Šalamounùv chrám. 

Samuel pochopil, ¾e neúspìchy Izraele v boji s Filištínskými spoèívaly pøedevším v nevalné mravní výši, v duchovní labilitì zemì. ®ádá tedy, aby Izraelci rozbili symboly pohanských bo¾stev a aby se shromá¾dili v Mispì. Jakmile se Filištínští dovídají o místì soustøedìní, vyrá¾ejí k branám tohoto mìsta. Samuel se ještì modlí k Bohu, kdy¾ pøedvoj nepøátelské moci udeøí na hradby. Vtom nad Filiš»any zahømí, do vojska udeøí blesk a za prchajícími se vydávají bojovníci Izraele. „A¾ potud nám Hospodin pomáhal.“ (1S 7,12) prohlásí Samuel, kdy¾ ukládá pamìtní desku do míst, kde pronásledování skonèilo. 

Samuel stárnul a jeho synové nedávali zemi záruku, ¾e by mohli být – coby soudci – nositeli a obhájci pravd, práva a spravedlnosti. Izrael, který se zhlédl v lesku sousedních království, ¾ádá tedy Samuela o korunovaného vladaøe. Veleknìz své bli¾ní varuje pøed negativní stránkou královské moci, pokládá toti¾ pozemské vladaøe za zradu na vládì Bo¾í. 

Lid však na korunì trvá, nebo» „i my chceme být jako všechny ostatní národy“. (1S 8,20) Bùh tedy pøání Izraele vyplní – a dává Samuelovi vnuknutí: „Zítra touto dobou pošlu k tobì mu¾e z benjamínské zemì. Poma¾eš ho za vévodu nad mým izraelským lidem; on mùj lid vysvobodí z rukou Pelištejcù (Filištínských)...“ (1S 9,16) 

Pøíštího dne se pak Samuel potkává se Saulem, s pastýøem, který hledá ztracené oslice. Veleknìz vykoná pøikázaný obøad a vladaø Saul se ve vší tichosti vrací se své rodinì. Zakrátko po této události svolal Samuel lid do Mispy k volbì krále. Losem byl urèen kmen Benjamínùv a z nìj pak Saul, který ostatní pøevyšoval o hlavu. „A» ¾ije král,“ volali nìkteøí, zatímco jiní Saulem – snad pro jeho prostý pùvod – pohrdali. V té dobì amónský král Náchaš (i Náhas) vytáhl proti mìstu Jábeš le¾ícímu východnì od Jordánu – nepøátelský vladaø tu chtìl ztrestáním lidu pokoøit a zastrašit celý Izrael. Do sedmi dnù se má Jábeš vzdát na milost a nemilost a jednomu ka¾dému má být vyloupnuto pravé oko. Posel z mìsta Jábeše zastihl Saula na poli – novopeèený král rozsekal na místì pár volù a rozeslal kusy masa po celé zemi s výstrahou: Kdo nepùjde za Saulem a Samuelem, tomu uèiníme toté¾ i s jeho voly! Izrael se pod tlakem strachu sjednotil a vytáhl do pole; vojska pøekroèila Jordán a napadla ze tøí stran obléhatele. Vítìzství oslavil Izrael ve svatyni v Gilgálu. Tam se také zemì rozhodla ustanovit Saula, který prokázal svou zpùsobilost v boji, svým korunovaným vladaøem. 
 
Slavomír Pejèoch-Ravik
* * *
Pùvodní grafiku nazarénské školy upravila pro tisk  © Olga Janíèková
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 24.06.2019  20:12
 Datum
Jméno
Téma
 24.06.  20:12 Du¹an
 24.06.  12:44 Hilda
 24.06.  07:43 Von