Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Vášeò
 
Pøed nedávnou dobou jsem narazil na jednìch internetových novinách na èlánek autora, jeho¾ si znaènì pova¾uji a s jeho¾ názory jsem obvykle v souladu. V tomto pøípadì, byl to èlánek pojednávající o vášních, jsem s ním nemohl tak docela souhlasit. Podle autorova názoru je podstatný rozdíl mezi vášní a zálibou a autor uvádí nìkteré pøíklady tohoto rozdílu, pøevá¾nì rozdíly finanèního rázu. Já si dovoluji mít na tyto dvì velièiny podstatnì jiný náhled. Podle mého názoru ve vìtšinì pøípadù zùstane záliba pouze zálibou, mù¾e se však za jistých okolností promìnit ve vášeò. Já bych potom vidìl podstatný rozdíl v tom, ¾e zatímco záliby si sami volíme a máme je, tak øíkajíc, pod kontrolou, vášnì na rozdíl od zálib ovládají nás a máme mnohdy pramalý vliv na to, do jaké míry nás tyto ovládají. Však se øíká: „Kam tì vede slepá vášeò“.
 
Jsem u¾ ve vìku, který mne nutí vzdát se rùzných tìch zájmù, které jsem v ¾ivotì potkal a nastøádal, stejnì jako vášní, které mne kdysi ovládaly. Je však jedna vášeò, která vyklíèila ze zájmu a v prùbìhu let nejen nevyhasla, ale ještì se znaènì rozrostla a zesílila. Je to neuhasitelná vášeò ètenáøská. A jak se tato promìnila z pùvodní záliby ve Vášeò? Došlo k tomu pøibli¾nì takto.
 
Man¾el jedné z mých tet mi vìnoval asi dva tucty románù do kapsy, tedy Rodokapsù, které jsem zaèal hladovì hltat. Potom jsem však zjistil, ¾e èím více jich pøeètu, tím se mi zdá jejich dìj stejnìjší, zapadající do nìkolika základních vzorcù. V ka¾dém rodokapsu musí být nezbytnì hlavní hrdina, který musí vyhovovat øadì pøísných po¾adavkù. Jeho výška nesmít být menší ne¾ šest stop, musí být široký v ramenou, úzký v pase (na kterém se mu zlovìstì houpá párek lesknoucích se Coltù), vy¾aduje se osmahlá tváø s ostrými rysy a musí mít toho nejrychlejšího a zároveò nejchytøejšího konì (je pøípustné mìnit jeho barvy). Èím se hlavní hrdina ¾iví a jak takového, jistì drahého, konì získal, se pravidelnì nedovídáme. Potom potøebujeme hrdinku románu, nejlépe se hodí jediná dceruška bohatého ranchera. Tato musí být spanilé postavy s pùvabnou tváøièkou, s pletí broskve pøipomínající, musí mít blankytnì modré oèi a hlavinku ozdobenou plavými kuèerami. (Barva oèí, jako¾ i vlasù se mù¾e nezávisle mìnit, stejnì jako barvy konì hlavního hrdiny).
 
No, a potom potøebujeme ještì obsadit roli úhlavního padoucha. V tomto pøípadì je autorovi románu dán vìtší prostor pro jeho fantazii. Padouch mù¾e být úhoøovitì slizký krasavec, všechny ctnosti pouze pøedstírající, zatímco s tlupou jemu podobných nièemù krade tatíkovi hlavní hrdinky, bohatému rancherovi, nejlepší kusy bravu a skotu, pøípadnì koní ušlechtilé rasy. Souèasnì kuje pikle, jak svést rancherovu dcerušku z cesty ctnosti. Pokud se autorovi rodokapsu zachce, mù¾e být úhlavní padouch posti¾en drobnou tìlesnou vadou, špatným chrupem i neštovicemi zbrázdìnou tváøí, se stejným nekalým charakterem, jako jeho kolega padouch-krasavec.
 
Potom pøichází závìreèné a znaènì dramatické vyvrcholení románu. Padouch, a» u¾ je to krasavec, nebo šereda, unesou pùvabnou hrdinku, aby jí s ïábelským smíchem zneuctili. Hlavní hrdina, zejména díky nejrychlejšímu oøi nejen v Texasu ale na celém Divokém Západì, dorazí vèas, aby zabránil padouchovu ohyzdnému plánu. A nyní má opìt autor rodokapsu otevøenou mo¾nost, jak drama ukonèit. Oba hrdinové románu, ten kladný a jeho negativní protìjšek stojí proti sobì a sáhnou ve stejný okam¾ik po proklatì nízko zavìšených Coltech. Padouch je sice zruèným støelcem, ovšem hlavní hrdina je o zlomek vteøiny rychlejší a jeho pistole promluví první (a také poslední). Pokud je autor povahou více humanista, staèí mu vystøelit padouchovi oba Colty z rukou, a to bez vá¾ného zranìní tìchto údù a pøedá darebáka místnímu šerifovi k potrestání. Pokud je autor povahy ráznìjší, konèí padouch svùj pozemský ¾ivot t쾚í o nìkolik uncí olova. Na poslední stránce bylo potom mo¾no vidìti obrázek siluety dvou jezdcù cválajících smìrem k zapadajícímu slunci.
 

Tam tedy konèí moje první etapa na cestì k lásce k tištìnému slovu a to ze dvou záva¾ných dùvodù. Jednak mi došla zásoba darovaných rodokapsù, ale hlavnì jsem byl u¾ ponìkud znaven pronásledováním zlodìjù koní a únoscù spanilých dívek a zaèal jsme se porozhlí¾et po novém zdroji zábavy a pouèení. Etapa druhá nastala, kdy¾ jsem v matèinì noèním stolku objevil øadu vkusnì vázaných kní¾ek malého formátu ve vazbì barvy èervené. Jak zkušený ètenáø jistì uhádne, jednalo se o edici Èervená knihovna. Po pøeètení prvních nìkolika exempláøù jsme došel k pøekvapujícímu objevu, ¾e mnohý z hrdinù plání Divokého Západu se pøesunul na stránky tìchto kní¾ek. Hlavní hrdina z Rodokapsù seskoèil ze svého nad jiné rychlého høebce a naskoèil do nad jiné rychlého sportovního vozu a místo Coltù vládne skvìle tenisovou raketou, se kterou vyhrává nejeden turnaj doma i v cizinì. I on má všechny rysy, vy¾adované od hlavního hrdiny, vèetnì postavy vyznaèující se širokými rameny a úzkým pasem, jako¾ i osmahlou tváø, ostøe øezaných rysù. Jeho výšku potom udáváme ne ve stopách, ale centimetrech a musí být nejménì 180 cm. Na rozdíl od rodokapsového hrdiny však musí být obdaøen vhodným jménem. Dovedete si pøedstavit hlavního èerveno-knihového hrdinu na pøíklad se jménem Jiøí Vomáèka nebo Karel Opršálek? I hrdinka svojí vábnou postavièkou, milou tváøièkou a usmìvavým zrakem pøipomíná naši hrdinku z rodokapsu, vyrvanou v poslední vteøinì padouchovi ze spárù. Stejnì, jako tomu bylo u románù do kapsy, brzy jsem zjistil podivuhodnou podobnost mezi jednotlivými „díly“, zase jsem objevil nìkolik zásadních vzorcù, do nich¾ je vkusnì instalovaný romantický dìj. Opìt bych rád poslou¾il malou, kratièkou ukázkou.
 
Seznámíme se v ní s hlavním hrdinou, ing. René Skalským (všimnìte si prosím, to zní pøece mnohem lépe ne¾ Vomáèka nebo Opršálek), kterému osud pøihraje do cesty chudou švadlenku, Maøenku Novákovou, na pohled k nerozeznání od naší hrdinky z dalekého Západu. Takový osud to nejlépe zprostøedkuje, kdy¾ ing. René Skalský zachrání jmenovanou krásku pøed útokem vzteklého psa/ pøed utonutím v øece/ nebo ji zbaví neodbytného opilce, který ji na ulici obtì¾uje. (Je mo¾no pou¾ít i kombinaci zmínìných mo¾ností). Staèí jediný pohled do jejích blankytnì modrých oèí a náš René okam¾itì vzplane horoucí láskou. Ta, nebo ¾ádná jiná. Ovšem, aby byl dìj románu vyvá¾ený, je potøeba pøidat i hrdinu záporného a tentokrát volba padne na továrníka Jiøího Skalského, jeho¾ je René nejen jediný syn, ale i jediný dìdic. Kdy¾ se synáèek pøizná ke své lásce k chudé švadlence Maøence, vzkypí Skalský senior znaèným hnìvem, nebo» má ji¾ pro synáèka dohodnutou vhodnou partii, dceru a jedinou dìdièku bohatého bankéøe Zlámala, dcerušku sice neobdaøenou krásou tìla, ani ducha, obojí však bohatì vyvá¾ené kynoucím dìdictvím. René trvá na svém, dojde k prudké výmìnì názorù a padne i facka, nebo dvì. Pøíjemcem facek je pochopitelnì René, který pøed slzícími zraky slu¾ebnictva odjí¾dí na cestovním kole, které si vypùjèil od zahradníka, nebo» tatík ho nejen vydìdil, ale vzal mu i klíèky od rychlého sportovního auta, které René pou¾íval a k dovršení všeho, ještì mu zabavil tenisovou raketu, se kterou René, jak bylo ji¾ zmínìno, vyhrával turnaj doma i v cizinì. Nebudu milého ètenáøe unavovat informacemi o tom, jak si René vydìlával na chléb a kaviár, který byl od útlého mládí zvyklý mít k snídani. Pøeneseme se rovnou na pøedveèer pøed skromnou svatbou Maøenky a Reného, kdy se Maøenka svìøí snoubenci s pøekvapujícím tajemstvím. Prosím, nelekejte se, není ani matkou dvojèat a ani nemá slabost pro pøíslušnice vlastního pohlaví. Navíc se nejmenuje Maøenka Nováková. Její skuteèné jméno je Lidie Nechanická, jediná to dcera a dìdièka uhlobarona Nechanického, proti jeho¾ bohatství je majetek továrníka Skalského i bankéøe Zlámala pakatel, a pøedstírala chudobu, pouze aby si byla jistá, ¾e pøípadný nápadník si ji bere pro její pùvaby a ne majetek ze svazku plynoucí. Pro stoupence monarchie lze Lidii pøidìlit vhodný šlechtický titul.
 
Po nìjaké, ne pøíliš dlouhé dobì jsem mìl mojí dávku tìch René Skalských a chudých švadlenek a dalších milostných dobrodru¾ství právì dost a zaèal jsem se opìt ohlí¾et po jiném zdroji zábavy a pouèení. Vrátil jsem se opìt na nekoneèné plánì Dalekého Západu, tentokrát však ve spoleènosti  stateèného Old Shatterhanda a jeho neménì stateèného Rudého bratra Winnetua, vydával jsem se s Juliem Vernem na mìsíc a pro¾il bìhem nìkolika krátkých dnù.

 
 
Dva roky prázdnin, prodíral  jsem se s Londonovým Bílým tesákem a Volání divoèiny po zasnì¾ených pláních mrazivého severu. Také jsem zjistil, ¾e maminka má nejen ji¾ zmínìnou Èervenou knihovnu, ale i kompletní vydání Karla Èapka, Povídkami z jedné i druhé kapsy poèínaje a Bílou nemocí konèe. Karel Èapek se potom stal ze všech èeských spisovatelù na dlouhou dobu mým nejmilovanìjším autorem. Musím se pøiznat, ¾e rozsáhlé dílo Aloise Jiráska mne nikdy pøíliš nepøitahovalo, mo¾ná, ¾e to bylo do jisté míry zpùsobeno tím, ¾e náš „milovaný“ ministr školství, jeho¾ pokroucená tìlesná schránka ukrývala ducha ještì více pokrouceného – spíše zloducha – se nám sna¾il Jiráska usilovnì vnucovat. Kdyby bylo šlo pouze podle jeho vùle, existovalo by pramálo spisovatelù kromì ji¾ zmínìného Jiráska a Èapkovo dílo by byl nejradìji vymazal z literatury, stejnì jako z èeské hudby by se hrál pøevá¾nì Smetana a Dvoøáka by zakázal provozovat.
 
A potom nastal pro mne a mojí Vášeò opravdu Zlatý vìk. (Ano, ètení pro mne pøestalo být pouhou zálibou, ale promìnilo se ve Vášeò, která mne dokonalo ovládla. Rozum nabádal, abych místo Jacka Londona vzal do ruky uèebnici dìjepisu a pøipravoval se na test z aritmetiky, Vášeò byla však mocnìjší). Díky tatínkovi, který také trpìl touto úpornou vášní a mìl dosti dobøe zásobenou knihovnu a navíc mnoho pøátel, od kterých bylo mo¾no si knihy pùjèovat, jsem se zaèal seznamovat s knihami  Loise Bromfielda, Upton Sinclaira a Sinclair Lewise (tato dvì jména jsem si soustavnì pletl), Theodora Dreisera, Romain Rollanda, Johna Steinbecka, Ericha Maria Remarqua a mnoha a mnoha jiných autorù. Zdroj zaèal pochopitelnì vysychat, proto¾e po „Vítìzném Únoru“ a¾ na nìkolik t.zv. „pokrokových“ autorù, se pøestala literatura z nepøátelské ciziny pøekládat a vydávat a dobrých knih bylo v knihkupectvích jako toho povìstného šafránu a bylo nutno na nì mnohdy stát ve dlouhé frontì.
 
Potom pøišel náhlý zlom, a to nejen co se mé ètenáøské Vášnì týèe. Pøišel srpen 1968, kdy nás pøišla bratrská vojska ochránit pøed kontrarevolucí a já jsem se bìhem o nìco málo jak jednoho mìsíce, ocitl s rodinou na druhé stranì zemìkoule. Moje Vášeò musela na nìjakou dobu ustoupit snaze navázat opìt na pìšinku ¾ivota, pøesunutou na druhou polokouli.
 
Neznalost místního jazyka nedìlala tuto snahu právì nejsnadnìjší. Sem tam se zaèala ozývat stará Vášeò, do¾adující se ukojení, bylo však pramálo toho, èím jí nasytit. Èeských knih bylo málo a daleká byla ještì doba, kdy paní Zdena Salivarová a Josef Škvorecký zalo¾ili v Torontu nakladatelství Publishers 68 a zaèali vydávat  hodnotné èeské knihy. Byli jsem v Austrálii nìco více ne¾ jeden a pùl roku a neodbytná Vášeò mì nakonec pøinutila navštívit knihkupectví a zakoupit moji první anglicky psanou knihu. A mìl jsem štìstí. Vybral jsem si James A. Michnerovu knihu „Airport“, knihu psanou stylem spíše novináøským, s pomìrnì jednoduchou slovní zásobou, navíc knihu velice napínavou a dobøe psanou. Zaèal jsem se knihou urputnì prokousávat a to stylem dosti neobvyklým, bez pomoci anglicko-èeského slovníku. Vypadalo to zhruba takto. Ze tøí slov jsem si byl zcela jist slovem jedním, u druhého jsem znal pouze pøibli¾ný význam a tøetí slovo mi bylo zcela neznámé. Navzdory tomuto handicapu jsem dìj kní¾ky nejen pochopil, ale mìl jsem z ní i jistý ètenáøský po¾itek. S ka¾dou následující anglickou knihou se potom pomìr znalosti anglických slov zaèal utìšenì mìnit, z deseti slov jsem u¾ kamarádil se šesti z nich, význam tøí jsem mohl dosti pøesnì odhadovat a pouze jedno bylo pro mne stále temnou záhadou. Zde by se mohlo zdát, ¾e, maje po ruce bohatý zdroj, byla otázka ukájení mé ètenáøské Vášnì v podstatì vyøešena.
Má to však ještì dva, nepøíliš zanedbatelné háèky. V nákupním støedisku, kde nakupujeme potraviny, musíme nejprve projít kolem velkého knihkupectví, kde mají patrnì nìjaký magnet, který nás oba (moje ¾ena Jana se také zmítá ve drápech stejné Vášnì), vtáhne dovnitø. I kdy¾ si navzájem pøísaháme, ¾e jen nahlédneme (Jezinky – jen dva prstíèky tam strèíme, jen se ohøejeme a hned zase pùjdeme), v¾dy odcházíme s nìjakým pokladem, co¾ se projeví neblaze na úètu kreditní karty. Dalším problémem je to, ¾e prostor v naší malé knihovnì není neomezený a nastává otázka, kam s pøeètenými knihami? Oba problémy, alespoò èásteènì vyøešil dárek, který jsem dostal od syna a snachy k minulým narozeninám, kdy jsem rozbalil záhadnì vyhlí¾ející balíèek s ještì záhadnìji vyhlí¾ejícím obsahem. Cosi, co vypadalo jako malá obrazovka, pod kterou je umístìna malá klávesnice.
 
Nemìl jsem nejmenší tušení, jakého „èerchmanta“ jsem to zase dostal, ani¾ bych byl býval tušil, ¾e je to klíè ke knihovnì obsahující nìco kolem osm set padesáti tisíc titulù. Na ji¾ zmínìné klávesnici nadatluji jméno autora a na obrazovce se objeví všechna díla po¾adovaného autora. Pokud projevím zájem si nìkterou z nabízených knih objednat, zmáèknu pøíslušné tlaèítko a bìhem nìkolika krátkých minut mám kní¾ku doma. Potom není problém s uskladnìním kní¾ek a i cena je oproti tištìným knihám zanedbatelná. Mùj zájem se v posledních letech pøevá¾nì koncentruje na t.zv. literaturu faktu, biografie a autobiografie a podobnì.
 
Nezøídka si klademe hypotetickou otázku, jakého autora nebo skladatele bychom si vybrali, kdyby nás krutý osud zanesl na opuštìný ostrov. I kdy¾ nepøedpokládám, ¾e bych kdy musel èelit podobnému dilema, mám pøipravenou odpovìï na obì otázky. Pokud bych mohl poslouchat hudbu jednoho, jediného skladatele, byl by to Johan Sebastián Bach. A z kní¾ek bych si potom pøál ty, které napsal Viktor Fischl, knihy, ke kterým je mo¾no se znovu a znovu vracet a nalézt v nich novou moudrost, která nám pøi pøedchozím ètení unikla.
 
Zdenìk Reich 
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 04.11.2017  16:33
 Datum
Jméno
Téma
 04.11.  16:33 Von