Psi a lidé aneb i psi mají stejné trápení s láskami jako lidé 
Každé ráno potkávám nádherného psa, který venčí svého páníčka. Táhne ho za sebou, smýká s chudákem starým po chodníku a páníček neustále hovoří: "To víš, Alberte, ještě to projdeme aspoň dvakrát, vždyť já vím, že si chceš zaběhat, ale nemůžu tě brachu pustit z vodítka! Vyhláška, víš? To by mně zase pokutovali a na to já brachu nemám!”

Vždycky se usmívám, protože mám dojem, že ne vyhláška, ale temperament psa brání pánovi pustit psa z vodítka. Starý pán se usmívá, v jedné ruce vodítko, na jehož konci je jeho všechno, v druhé ruce igelitku. Delší dobu jsem dumala, co v té igelitce v půl sedmé ráno nese. Jednou jsem to odhalila! Chleba s máslem. Obyčejný chleba s máslem.  "Alberte, chceš papání? Tak počkej, tam za tím rohem si dáme snídani.” Albert však strká čumák do igelitky tak úpěnlivě, že pán se poddává, vytahuje chleba, láme na půl. Ta jedna půlka mizí v tom ohaři jak rozinka okamžitě. Tu druhou pán žmoulá, jako že žmoulá, ale Albert ví, že po pár výskocích, přesně nacvičeném zaskučení mu tu druhou půlku dá také..

Ráda je pozoruji
Souhra dvou živočichů, souhra dvou osamělých, navzájem se potřebujících tvorů. Určitě vím, že hodinu vycházky, směr, rychlost i délku určuje Albert.
Když jsem už ale měsíc Alberta, ani starého pána neviděla, bylo mi to divné, byli vždy přesní jako autobus. Někdy i přesnější. Jednou  jsem otevřela náš městský tisk. V rubrice "Útulek pro psy nabízí” byla fotka Alberta. Bylo evidentní i přes špatnou tiskovou reprodukci, že Albert je neskonale smutný. Jeho oči vyjadřovaly smutek, beznaděj, zoufalství. Měla jsem pocit, že se na mne dívá vyčítavě. Na mne!
Rychle jsem vytočila číslo útulku a ptala se na toho krásného psa. "Jo, paní, toho jsme našli jak zoufale pobíhá po městě, vždycky nastoupil do autobusu, po pár zastávkách zase vystoupil, sám a takhle jezdil už pár dní, než jsme ho odchytili”. "Prosím vás”, odhodlala jsem se, "a o jeho majiteli nic nevíte? Nehledali jste ho, třeba se pes jen zaběhl!”
Vždycky jsem si myslela, že psi cestu domů najdou, vzpomněla jsem si na legendární Lasii.
"Pes neměl identifikační známku, byl bez vodítka, ale i tak vždy čekáme nějakou dobu než pejska nabídneme. A pokud se nikdo nepřihlásil už přes měsíc, psa dáváme k dispozici. Je zdravý, očkovaný, prošel veterinární prohlídkou, jen je trochu smutný a nežere.
Potřebuje co nejdříve, aby si ho někdo vzal, v útulku se mu evidentně nevede dobře. Chcete ho?”

Pátrání veskrze detektivní
Pak se odehrála krátká, leč úspěšná detektivní práce. Moje. Vyptávala jsem se lidí v okolí, sousedů a zjistila jsem, že starý pán je po mrtvičce v nemocnici. Skutečně žil úplně sám, rodinu neměl, jen toho psa. Ihned jsem se vydala do nemocnice v naději, že pána potěším. Moc nemluvil, ztěžka formuloval slova, ale jedno slůvko ALBERT bylo jasně zřetelné. Sestřičky netušily, kdo je Albert. Já ano. 
Chudák pes věděl, že doma jeho "páníček” není, že ho odvezli, věděl i kterým směrem. Netušil však, že na druhý konec města, do nemocnice. Marně ho hledal na cestě, po které ho sanita odvezla pryč. Sousedé ho chtěli chytit, ale Albert se vysmekl a pelášil za sanitkou. Nedohonil ji však. Proto se snažil zřejmě dostat nějak dál, kam už jeho stopa mizela. Našli ho zhruba uprostřed, mezi jeho domovem a nemocnicí.
Než se pan Lukášek uzdravil úplně, vzala jsem si Alberta k sobě. Nebylo to však vůbec jednoduché. Albert odmítal jíst i u mě. Ani na chleba s máslem jsem ho nenalákala, jen se kouknul, otočil hlavu zpět na tlapky a koukal dál do prázdna. Čumák na předních tlapkách nasměrovaný ke dveřím a nekomunikoval. Pak jsem dostala nápad! Zašla jsem opět do nemocnice, panu Lukáškovi se už dařilo lépe a měl obrovskou radost, že Albert je u mne doma. Uprosit personál, abych mohla Alberta přivést k panu Lukáškovi se mi nepodařilo. Předpisy. Blbé, nesmyslné  předpisy! Vím, že by se jak pan Lukášek, tak i Albert okamžitě dostali do formy! Získala jsem tedy aspoň kabát pana Lukáška. Doma jsem mu z něho udělala pelíšek a Albert se mohl zbláznit radostí! Ležel na něm pořád, nechal se jen vyvenčit - krátce a když jsem použila metodu pana Lukáška a furt mlela a mlela, furt jsem mluvila, (připadala jsem si jako blbec.) začal i žrát.

Návrat "Domů"
Po pár týdnech se pan Lukášek vrátil domů. "Domů" se vrátil i Albert a ten den jsem viděla dvě velmi šťastné bytosti! Teď jsem jejich kamarádka, i když -  pan Lukášek říká, že jsem jejich rodina. A Albert?
Tomu nosím každé ráno k zastávce chleba s máslem. Oba už čekají a věru nevím, z kterých očí je  ke mě vysíláno více lásky. Největší radost a nejvíce štěstí však stejně cítím já, když jdu ráno na zastávku a Albert vleče starého pána, už ne po chodníku křížem krážem, ale rovnou a přímo ke mě. Pan Lukášek opět vlaje za psem, ale Albert zcela viditelně zvolnil tempo. Ví, že páníček potřebuje klidnější pohyb, už ho netáhne za sebou jako padák. Po pár metrech se vždy otočí, zda jeho páníček stačí. Stačí. Opět brebentí na psa a já už dnes vím, že Albert rozumí. I já jsem něco pochopila. A moc bych jim oběma chtěla poděkovat za nádherný pocit, který v sobě teď mám.

Dagmar Jarošová