Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Sáva,
zítra Leopold.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Výtvarné humoresky Ludmily Lojdové

Její ilustrace znají vìrní ètenáøi tištìného Èeského dialogu v dobì kdy ještì vycházel. Èasopis doprovázela nejen pùvabnými kresbièkami, ale i svými fejetony, pøi nich¾ jste se mohli za bøicho popadat, ale èasto i zasnít a zasmutnit si. A s jejími verši je to podobné. Slova i obrázky vyjadøují jediné: pronikavý pozorovací talent a laskavý humor s nadhledem.

První výstavu mìla u¾ na gymnáziu v Rychnovì. I pan profesor kreslení si tehdy myslel, ¾e Lída pùjde dál studovat na umìleckoprùmyslovou školu. Na pøijímací zkoušky navrhla malovaný šátek, který mìl v ka¾dém rohu jednoho muzikanta, kolem šátku tanèily krojované další postavy. Zkušky slo¾ila, ale nepøijali ji, navíc i maminka mìla starost, jak by se jako výtvarnice u¾ivila. A tak šla studovat na pedagogickou fakultu Karlovy univerzity, kde získala titul Mgr. V pohranièí pak uèila dìjepis, zemìpis, matematiku, fyziku i tìlocvik, i tu výtvarnou výchovu...A pak v Praze na Malé Stranì. Uèila ráda, sna¾ila se to dìlat jinak, zaujmout dìti hrou. Mnozí na to dodnes vzpomínají. Rozhovor pøedstavuje Ludmilu Lojdovou pøedevším jako excelentní výtvarnici, která doká¾e vlo¾it do své tvorby nejen vtip a jakousi zvláštní nìhu, ale i porozumìní pro lidské slabosti. To vše najdete v jejích ilustracích obou bestselerù z pera pøítelkynì a spolu¾aèky, historièky Jany Volfové.

Nyní u¾ ale sólo pro Ludmilu Lojdovou.
Zaèneme z té Malé Strany, kde jsi uèila na starobylých školách v Josefské a Hellichovce.  Máš ale urèitì i jiné vzpomínky malostranské...
To mám. S prvním man¾elem Rudolfem Lojdou, violoncellistou, také profesorem AMU a èlenem Èeského noneta, jsme mìli malièký byt v Nerudovce. V domì U ducha Svatého, è. 23.
Tady jsme protekènì dostali jednu(!) místnost, 8 m² s oknem do svìtlíku. Na chodbì výlevka, záchod o patro výš. A tam jsem mìla dvì dìti. Zaøídila jsem to sektorovým nábytkem a rozkládacím gauèem, který kdy¾ se slo¾il, mohli jsme rozlo¾it stùl. Vaøila jsem na jednoplotýnkovém vaøièi....

A kde jsi vyváøela plínky, také na tomhle vaøièi?
Nejdøív jsem se pokoušela, ale to opravdu nešlo. Tak jsem se dohodla s hodnou paní cukráøkou odvedle, která mi je prala u nich v domì. Ale jinak to bylo romantické, s koèárkem a druhým dìckem za ruku jsem chodila na Kampu. Man¾el byl ale vìtšinu èasu v zahranièí. Zatímco já sedìla v tom „špajzu“ (smích) on projel celý svìt. Tak¾e to nebylo pro mne jednoduché. Nejhorší bylo, kdy¾ nás mìli navštívit sólisté z ciziny. To musel nastoupit šibenièní humor a smysl pro recesi. V tehdejší dobì se bydlení získávalo hroznì špatnì, dlouho nebylo øešení, a¾ po sedmi letech se objevila mo¾nost pøestìhovat se na Spoøilov.

Jak jsi se tedy od tìch plínek dostala k výtvarné èinnosti?
Touha se vìnovat výtvarnému umìní mne vyslala na další pìtileté vysokoškolské sutudium. Pomohlo mi odreagovat se od problémù všedních dní, byl to mùj duševní odpoèinek. U¾ v té dobì mi vyšla v Lidovém nakladatelství kní¾ka Pohádky naruby. Všiml si jí Václav Ètvrtek a v pra¾ském rozlase je pak na doborou noc èetli Vlastimil Brodský a Oldøich Lipský.
Kresbu jsem studovala u Cyrila Boudy a sochaøinu u profesora Lidického. Bouda byl skvostný profesor. Kdy¾ mìl dobrou náladu, kreslil otoèený zády k tabuli. Nebo levou rukou...Mìla jsem ráda figurální kresbu, co¾ ho tìšilo, té se vìnuje málokdo, a kdy¾ mi hned v prvním semestru psal jedna do indexu, byla jsem moc š»astná a pøála si, aby se toho do¾il mùj tatínek. Byl akademický malíø, ale kdy¾ mi byly tøi roky, ochrnul, a v mých tøinácti zemøel.

Netrpí výtvarník nìkdy samotou?
Samota je pro tuto práci nutná. Já jsem sice ráda mezi lidmi, s kterými jsem ráda, ale jen kdy¾ mám hotovou práci. Jinak si to neu¾iju, to jsem radši zalezlá a pracuju. Jsem dost velký samotáø. A mo¾ná právì kvùli tomu, jak jsem strávila dìtství. Maminka, která nás s nemocným tatínkem musela u¾ivit, uèila doma hru na klavír. Tøeba Rudolfa Rokla, který je také z Rychnova, a pùvodnì chtìl být strojvùdcem, ale nakonec pøímo od mojí maminky, Vìry Jelínkové – Štemberkové, byl pøijat ke studiu klavírní hry na AMU. Ona mohla být klavírní virtuoskou, ale vlastnì se pro nás obìtovala. Kdy¾ se vìnovala ¾ákùm, musela jsem si u¾ jako malièké jako dítì vystaèit. Tak jsem si hrála na zahradì s husou Babulou nebo králíkem Beznoskou. Jako základna mi slou¾ila rozlo¾ená tatínkova legionáøská deka, ze které jsem pozorovala ètyølístky a jitrocely, které mne zvaly do svého pohádkového svìta...

A co ještì tì v tvorbì inspirovalo?
Minuta za minutou dìtské ¾vatlání mých holèièek Kateøiny a Barbary, kdy¾ byly malé. Pøekrásná Praha, tóny, vyznání lásky, svìtlo a stmívání, lodièky na Vltavì...

Jak jsi tedy dospìla k názoru, ¾e je opustíš studenty a školu a zaèneš na volné noze?
S ¾áky v pohranièí i pak v Praze jsme si ohromnì rozumìli, vá¾ila jsem si jich a oni mne. Zmìnu v mém povolání zavinily dvì okolnosti. Zaèalo mi vadit opakování látky, rok co rok toté¾. A stále mne to táhlo k malování.
Definitivnì mne jako ale výtvarnici objevil Kamil Lhoták. Byl u nás na návštìvì a šel na WC, kde našel desky s kresbami (smích). Pøinesl je do pokoje a s humorem jemu vlastním a s poznámkou o vysokém sebevìdomí tvùrce desky otevøel. Byly v nich mé kresby èertíkù a skøetù. Prohlásil, ¾e to jsou umìlecká díla, a ¾e okam¾itì nesmím dìlat nic jiného ne¾ malovat. V roce 1978 jsem tedy odešla „na volnou nohu“.

Výtvarník èasto úspìch svého díla nemá mo¾nost vnímat zcela bezprostøednì. Hudebníkovi lidé po výkonu hned zatleskají, kdy¾ se jim líbí. Výtvarníkovo dílo je ale èasto nìkde, kde autor nemù¾e být po celou dobu pøítomen a nevidí reakce. Ilustrace jsou zavøené v knihách... Jaký úspìch tì nejvíc potìšil?
Asi ten z první první výstavy. Bylo to v Èeskoslovenském spisovateli na Národní tøídì. Zval na ni plakát, na který jsem stvoøila dva èerty, jednoho èerného a druhého bílého, kteøí si šuškají.... A hned ho nìkdo ukradl. Dali tam další a zase zmizel. Ta velká perokresba vlastnì byla takovým vyjádøením doby, kdy se nemohlo mluvit nahlas o tom, co si kdo myslí. Originál mám poøád doma, ten nebyl na prodej.

Taky jsi ale kreslila omalovánky a psala si k nim i texty... a¾ ses dostala do italské Bolonì. Jak se to stalo?
Omalovánky jsem dìlala pro Albatros. Všiml si mne tam architekt Bohuslav Rychlink, který také vidìl tu moji výstavu a další práce, a tak jsem dostala bájeènou pøíle¾itost, vytvoøit grafiku pro èeskoslovenský výstavní pavilon na Meziárodní výstavì dìtské knihy v Boloni. Vymyslela jsem takové tahací panáky, moc se to líbilo.. Výstava s mojí grafikou pak ještì dál putovala po svìtì.

A ty jsi doputovala do Karlína, kde se konala v roce 1983 premiéra muzikálu Zvonokosy. (Do té doby byl tenhle slavný Chevalliérùv pøíhìh uvádìn na jevištích jenom jako divadelní komedie)
Muzikál Zvonokosy se v Karlínì hrál s Laïkou Kozderkovou v hlavní roli nìkolik let. A na rùzných scénách se hraje dodnes. Hudbu napsal Jindøich Brabec, libreto a texty písní Petr Markov, scénu navrhl akademický malíø Radek Pilaø a já k tomu tehdy stvoøila návrhy kostýmù. Nejvíc jsem se vyøádila na tìch kostýmech pro tøi známé drbny ze Zvonokos, kterým jsem na hlavu vymyslela klobouky ozdobené slepicemi.
Na pøedstavení pøijeli tehdy dokonce i èlenové Chevalliérovy rodiny z Lyonu - autor bohu¾el ji¾ v té dobì ne¾il - a byli upøímnì nadšení. Bohu¾el z pøedstavení nevznikl televizní záznam, i kdy¾ byl plánován, toho dodnes lituji – kvùli všem, kdo se na tom podíleli, zejména kvùli Laïce Kozderkové, která pozdìji pøedèasnì zemøela.

Já jsem Zvonokosy tehdy v Karlínì vidìla, byla to velmi vydaøená inscenace a dodnes si pamatuji, jak slepice na hlavách tìch dam byly jako ¾ivé a vyvolávaly salvy smíchu v publiku. To jsem ovšem netušila, ¾e se nìkdy v budoucnu potkám s jejich autorkou... Pøinesl ti tenhle úspìch nìjakou další zajímavou pøíle¾itost?
Dá se øíct, ¾e ano. Filmexport mne doporuèil do tehdejšího Západního Nìmecka, do gelnhausenu, kde se toèil dìtský film Seuperdetektiv Klapp v koprodukci. Mìla jsem navrhnout jenom dva kostýmy pro hlavní role jménem Plus a Minus, prý práce na 14 dní. Nakonec jsem tam zùstala rok a pùl, pøesnì do listopadu 1989, kdy naše práce skonèila. Umìla jsem zpoèátku jenom Auf Wiedersehen, tak¾e s nìmeckými švadlenami to byla obèas trochu komplikovaná domluva. Všechno jsem jim místo vysvìtlování kreslila. Byla to ale ú¾asná práce a byli tam na mì moc hodní.

Jak se u tebe projevuje spojení výtvarného umìní se slovem?
Docela rozsáhle... asi v 70 publikacích, které jsem ilustrovala (smích). Nebo v kresleném filmu Viva Apolinaire! Na Apolinairovy básnì Bestiáø, které recitoval Svatopluk Skopal, improvizoval Jiøí Stivín a bì¾ely moje obrázky. Dramaturgem byl docent Edgar Dutka.
Nejradši mám provokativní texty a baví mne ilustrovat slova moudrých, kdy¾ je v nich i humor. Ráda vymýšlím, jak se dá vtipnì nakreslit chytrá myšlenka. K tomu jsem mìla v poslední dobì nìkolik dobrých pøíle¾itostí. Tøeba ilustrace pro kní¾ku s výroky Oskara Wilda, které tak neomylnì vybral pan Alexander Tomský, nebo G. K. Chestertona. Humor k ¾ivotu potøebuju, a tak ho ráda zprostøedkuju dál....

A nemáš sama nìjakou knihu v šuplíku, kterou bys chtìla vydat?
U¾ se léta sama pokouším psát rùzné fejetonky, povídky, dokonce i verše. Vycházejí porùznu právì v tomto èasopise. Ráda bych je i vydala kni¾nì, mnoho lidí mne k tomu u¾ dávno nabádá, ale zatím ještì nepøišla ta odvaha.

Máme krásné jaro. Vybavuji si jeden tvùj fejeton na téma velikonoce. Vzpomínky na Velikonoce v Rychnovì... Pøipomeò prosím...
Kdy¾ já u¾ nevím, co jsem tam psala (smích). Asi jak jsme s Jiøím Šlitrem, také rodákem z Rychnova, omalovávali velikonoèní vajíèka? Naše maminky se pøátelily, on k nám taky èasto chodil. A my na ta vajíèka kreslili rùzné ptákoviny a dobøe se pøitom bavili.

A nemaloval u¾ tehdy na ta vejce nahaté sleèny?
Kdepak, maminka by mu dala!

Ten fejeton byl sice o nìèem jiném, ale to nevadí (smích), tohle je taky hezké... Tak nakonec – èím se zabýváš právì teï?
Zabývám se rodným domem v Rychnovì nad Knì¾nou, kde je na jaøe zase plno práce.

Ludmila Lojdová vystavovala na Salonech humoru i Salonech scénografe, ale také v zahranièí. V ÈR pak napøíklad v galeriích v Praze, Plzni, v Orlické galerii, v Hradci Králové...
Nìkteré z jejích fejetonù najdete i na webu našeho magazínu. Tak veselé poètení! (pozn. redakce)

 
Martina Fialková
 


Komentáøe
Poslední komentáø: 31.05.2024  13:02
 Datum
Jméno
Téma
 31.05.  13:02 Vladimír Køí¾
 25.05.  19:50 KarlaA
 25.05.  11:56 Von
 25.05.  09:37 olga janíèková