Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Leopold,
zítra Otmar.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Televizní rosnièkou témìø dvacet let

aneb - Rozhovor s meteorolo¾kou Magdalenou Lípovou

 

Je ji¾ sice jaro, ale pojïme se spoleènì v rozhovoru vrátit do doby pøedvánoèní...


Pokusit se vyzvídat nìkterého z meteorologù mì napadlo, kdy¾ jsem zaèala pøemýšlet o rozhovoru do vánoèního èísla. Ka¾doroènì je otázka jasná- bude snì¾it na Štìdrý den? Máme se tìšit na Vánoce na snìhu, èi oèekávat Vánoce na blátì?
Tuto zásadní otázku jsem chtìla nejprve polo¾it našemu kolegovi, panu Vondráèkovi, ale omluvil se. Mìl rodinné starosti, co¾ jsem samozøejmì chápala. Tak za kým zajít?

A pak jsme doma poslouchali rádio. Na Rádiu Blaník jsem uslyšela její nezamìnitelný hlas a byla jsem rozhodnutá. Zkusím to.
A tak jsem zkusila paní Magdalenu Lípovou po¾ádat o rozhovor. Byla milá, vstøícná – výsledek pøedkládám.
Rozhovor vyšel v pøedvánoèním èísle mìsíèníku Doba seniorù.

 

 

 

Vánoce na snìhu? Málokdy…


Mnozí z nás si RNDr. Magdalenu Lípovou (75) dobøe pamatují. V¾dy» byla televizní rosnièkou témìø dvacet let a pravidelnì jsme ji vídali na našich obrazovkách. Ani v seniorském vìku ji poèasí nepøestalo bavit. Její meteorologickou pøedpovìï mù¾eme slýchat dvakrát týdnì – v pondìlí a v pátek – na Rádiu Blaník.


Máte vy vùbec v dùchodu nìjaký volný èas?
Moc málo. A pokud mi nìjaký zbude, spolehlivì ho zaplní mùj dvouletý vnouèek Štìpánek. Vùbec nechápu, jak jsem v mládí mohla všechno stíhat. Práce v nepøetr¾itém provozu, péèe o dítì, o domácnost. O dcerku jsem se s pomocí mojí maminky starala témìø od narození sama. Vyšel nám èas na sport, kulturu, hory, moøe. Musela jsem být velmi samostatná, a to mi zùstalo. Mám ráda nezávislost.


Mìla jste nìjaký sen, èím chcete být? Nebo mìli ho vaši rodièe?
Rodièe mi nikdy do nièeho nemluvili, vìdìli, ¾e si všechno doká¾u zaøídit sama. Táta ¾il hlavnì sportem, maminka mìla spoustu starostí s domácností. Nemìla jsem pøedstavu, èím budu, ¾ádné vysnìné povolání. Umìla jsem hezky kreslit, ale na umìleckou školu jsem se nedostala. Øeditel na základce si mì zavolal do øeditelny, rozlo¾il pøede mì seznam s volnými studijními místy a øekl: Vyber si! Zvolila jsem geologickou prùmyslovku.


Kdy jste spojila svùj ¾ivot s poèasím?
Bylo mi dvacet. Zapracovala náhoda, nebo spíš osud. Dostala jsem umístìnku do Mladé Boleslavi, ale maminka potøebovala, abych zùstala v Praze, proto¾e peèovala o velmi tì¾ce nemocného tátu a malého bratra. Spolu¾aèce sehnali rodièe dvì místa a ta mi místo v Hydrometeorologickém ústavu pøenechala.


Vìdìla jste, co èeho jdete?
Zpoèátku vùbec ne. Zaèínala jsem jako kreslièka meteorologických map. Taková profese dnes u¾ neexistuje, všechno dìlají poèítaèe. Taky to dnes u¾ nikdo z tìch mladých neumí. Musela jsem se to nauèit, prošla jsem dost tvrdým výcvikem. Bylo to zajímavé, brzy mì to zaèalo bavit, a tak jsem se pustila do studia na KU obor geografie, kde se pøednášela dost obsáhle také meteorologie. Pozdìji došlo i na doktorát. Za celý svùj profesní ¾ivot mì ani jednou nenapadlo zmìnit povolání.


Do povìdomí lidí jste se dostala zásluhou médií…
V roce 1976 si mì vy¾ádali do Èeského rozhlasu a ve stejné dobì i do televize, kde jsem nakonec strávila dvacet let. Relace v TV byly souèástí naší práce v Hydrometeorologickém ústavu. Dnes má TV svoji redakci meteorologie. V televizi se mi líbilo, pøesto¾e s dnešními podmínkami se to vùbec nedá srovnat. Kavèí hory ještì neexistovaly. Ve Vladislavovì ulici byl velký sál, v jednom roku poèasáø, ve druhém spor»ák, v dalším zprávaø. Uprostøed kamery, všude reflektory, horko. Byli tam fajn lidi, špièkoví profesionálové, velmi kamarádské prostøedí, dr¾eli jsme si navzájem palce. Po roce 89 nastal ve vztazích zlom. Staøí museli odejít, pøišli mladí, nezkušení, nìkteøí z nich si zaèali hrát na hvìzdy. Kdy¾ jsem v roce 1995 odcházela, musím øíct, ¾e mì to ani moc nemrzelo.


Urèitì máte hezké vzpomínky i na ohlasy divákù…
Pøicházely mi krásné dopisy, mám jich doma velkou krabici, dcera mi je nedovolila vyhodit. Jsem spíš povídavá, v relacích se to obèas projevilo a tak mì lidi mìli rádi. Za celou dobu jsem se nesetkala s negativními reakcemi, naopak, dostávala jsem i dáreèky – vzpomínám na bedýnku jablek, uprostøed nich¾ trùnila láhev slivovice. Bylo to milé a byly i drobné výhody. Nìkdy jsem díky tomu, ¾e mì lidé poznávali, sehnala i nedostatkové zbo¾í.


Vy jste vlastnì s pøedpovìïmi ani teï nepøestala…
Pøišli za mnou z Rádia Blaník, dlouho mì pøemlouvali. U¾ se mi nechtìlo, ale teï jsem moc ráda. Je tam parta mladých, bezvadných lidí, líbí se mi mezi nimi. Hezky se ke mnì chovají, a vlastnì mì „udr¾ují ve formì“.


Máte nìjakou „profesionální deformaci“?
Ka¾dé ráno okam¾itì zamíøím k teplomìru. Úplnì automaticky. Jásám, kdy¾ poèasí vychází tak, jak jsem pøedpovìdìla. A klidnì mohou „padat trakaøe“. Doma se mi smìjí, ¾e bývám jediná, kdo má radost, kdy¾ padají kroupy, kdy¾ leje jako z konve, kdy¾ je bouøka. A kdy¾ to nevyjde – a to se obèas stane ka¾dému meteorologovi, proto¾e nad pøírodou jsme ještì nevyzráli – mrzí mì to.

 

 

Volají vám vaši známí, kdy¾ chtìjí vìdìt, jaké bude poèasí?
Nejen známí, zastavují mì i cizí lidé, kdy¾ mì na ulici poznají. Pokud jsou slušní, nevadí mi to, jsem na to zvyklá. Jen doma u¾ se mì na poèasí radìji nikdo neptá. Teï pøed Vánoci se lidé èasto ptávají, jestli budou Vánoce na blátì nebo na snìhu.


A na èem budou?
Nevím. Zodpovìdná pøedpovìï je na 3 dny, nejvýše na týden dopøedu. Vše ostatní je jen výhled. A kdy¾ nìkdo hlásí poèasí i na dlouhou dobu dopøedu, je to stejnì pravdìpodobné, jako vìštìní z køiš»álové koule. Nemám to ráda.


A co pranostiky?
Vìtšina jsou to rýmované øíkanky, jiné mají pùvod tak starý, ¾e se na dnešní dobu vùbec nehodí. Pak jsou ale tzv. meteorologické singularity, které vlastnì ani pranostikami nejsou. Jsou to situace, které se v urèitém roèním období témìø pravidelnì opakují. Patøí sem na jaøe „ Ledoví mu¾i“, v létì „ Medard“, na podzim trochu „ Martinùv bílý kùò“. No a právì také „Vánoèní obleva“. Ka¾doroènì doufáme ve snìhovou pokrývku, a i kdy¾ se obèas doèkáme, pøíliš èasto to nebývá.


Vánoce jsou za dveømi, tak¾e se brzy pøesvìdèíme. Co vy a Vánoce?

Pøedvánoèní shon nemám ráda. Naopak na Štìdrý den se tìším. Máme velký stùl, u kterého se schází celá široká rodina. Všechno pøipravuji sama a tìší mì to. Ráda peèu cukroví, nejsou toho kvanta, ale musí být krásné. Jeden kousek jako druhý, jinak jde ihned do „zka¾ených“. Dcera se mi do toho radìji neplete, ví, ¾e bych nemilosrdnì kritizovala. Ale jednou, kdy¾ jsem se vracela po operaci kyèle domù z nemocnice tìsnì pøed Štìdrým dnem, bylo vzornì napeèeno i vše dokonale pøipraveno. Potìšila mì a dojala.


A jak to máte s dárky?
Ka¾doroènì vyhlašuji pøísný zákaz kupování dárkù, samozøejmì kromì dárkù pro dìti. Povoleny jsou jen øezané kvìtiny a kvalitní, èímsi mimoøádné potraviny. Letos se moc tìším na reakci vnouèka. Štìpánkovi jsou dva roky, urèitì bude mít oèi vykulené. Co mu koupím, to vá¾nì ještì nevím, mám pocit, ¾e všechno má. Je to takový náš montér, nejradìji kutí s tátou.


Paní Lípová, máte nìjakou radu na špatnou náladu?
Mnì pomáhá sport. Sportovala jsem celý ¾ivot, teï u¾ to nejde tak, jako zamlada, ale plavání, ly¾ování, chùze s hùlkami – bez toho si ¾ivot nedovedu pøedstavit. Mám permanentku na plavecký stadion v Podolí, v zimì, v létì si dám dvakrát týdnì svých deset bazénù /50 m/. A i kdy¾ se mi nìkdy nechce, jdu v¾dy. Cítím, jak tam pookøeju – na tìle i na duši. Ke svému ¾ivotu potøebuji i kulturu. Moje maminka si poøídila pøedplatné na koncerty vá¾né hudby, a kdy¾ u¾ na nì ve stáøí nemohla chodit a poté zemøela, pøevzala jsem to já. Od roku 1945 jsme nevynechaly ani jednu sezónu. Stále stejné sedadlo ve Smetanovì síni, u¾ témìø sedmdesát let. Dosednu, slyším, jak orchestr ladí a úplnì fyzicky cítím, jak se uklidòuju, jak mì hudba pohlcuje a je mi dobøe.

 


Vy prý i ráda cestujete…
To je pravda. Mou srdeèní zále¾itostí je Chorvatsko. Jezdím tam léta a poka¾dé se tìším, nemohu se doèkat. Mé kamarádky se diví, ¾e se na cesty nejradìji vydávám sama. Samotu si u¾ívám, chci v klidu vstøebávat dojmy a rozhodovat se sama o svém programu. Kdy¾ chci spoleènost, v¾dycky se nìkdo k popovídání najde. Líbí se mi i severní Evropa. Musí se líbit ka¾dému, kdo má smysl pro krásu pøírody, její zvláštnosti, pohodové lidi a všeobecný smysl pro poøádek.


Vra»me se ještì na závìr k vaší profesi. Jaké poèasí pova¾ujete za rizikové pro seniory?
Na to je tì¾ká odpovìï. Je to velmi individuální. Kardiakùm vadí zmìny tlaku, nìkterým zmìny teploty. Kdo má problémy s klouby, dìlá mu potí¾e suchý vzduch a vyhovuje mu vlhký. Ten nìkdy vadí astmatikùm… Myslím, ¾e ka¾dý senior u¾ má ovìøeno, co mu nedìlá dobøe, a pokud se jen trochu vyzná v pøedpovìdích, doká¾e se rizikovým dnùm pøizpùsobit. Co bych seniorùm pøála? Aby nehledìli na svùj vìk a ¾ili tak, jako by byli mladí.

 

(první a poslední z fotografií jsou z archivu Rádia Blaník)

 

Eva Procházková

* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 30.03.2014  19:19
 Datum
Jméno
Téma
 30.03.  19:19 EvaP
 29.03.  22:15 Vesuvanka díky
 29.03.  16:34 KarelH
 29.03.  10:05 Von
 29.03.  09:34 LenkaP
 29.03.  09:17 Jitka
 29.03.  07:38 Helena