Pamatuji se, kdy¾ mi bylo deset let a do naší domácnosti byla zavedena telefonní linka. Byla jsem štìstím bez sebe, ¾e mám spojení se svìtem, kamarádkami, pozdìji i kamarády.
Samozøejmì, jako i v jiných oblastech lidského poèínání, i tady šel pokrok mílovými kroky vpøed, a my se, tu více, tu ménì, pøizpùsobovali.
Kdy¾ zaèali po ulicích chodit lidé, kteøí si dr¾eli tu levé, tu pravé ucho, a mluvili sami se sebou, netušila jsem, ¾e toto jest pøedobraz dnù pøíštích, a ¾e po èase budì spíš kuriozitou potkat èlovìka, který nedrmolí sám k sobì, a nedr¾í si ¾ádné ucho. Pravda, vzhledem k pokroku u¾ zaznamenávám lidi, kteøí si sice mluví sami pro sebe, smìjí se, nadávají i breèí, a ucho si u¾ nedr¾í. Nejdøív jsem si myslela, ¾e se u¾ zbláznili, a zapomnìli, ¾e s nikým nemluví, èi zapomnìli tu krabièku u ucha dr¾et. Byla jsem velice rychle vyvedena z omylu – „vona mami mluví do mobilu, ale má mikrofon!“, soucitnì na mne pohlédl syn, kdy¾ jsem projevila mírný údiv nad švitoøící dívkou s dlouhými vlasy, která v prùbìhu mé cesty v trolejbuse, trvající zhruba 20 minut, se propracovala od jemného chichotání a¾ k velice odvá¾nì eroticky ladìným slovíèkùm.
Dobrá. Zvykla jsem si i na samomluvce øidièe, kteøí sedí ve vozidle sami, a mluví, mluví, mluví… Èlovìk si zvykne nakonec prý i na šibenici.
Prý. Já se zaèínám té šibenici v poslední dobì vyhýbat. Nejen, ¾e èlovìk ztratil úplné soukromí, a je mo¾no ho vysledovat doslova od postele, pøes WC, a¾ do divadla. Nikde nemáte jistotu, ¾e vám to nezadrnèí, nezazvoní, nebude vibrovat. Jistì. Mù¾eme telefonek vypnout, ale po pravdì – málokdo to doká¾e. Proè? Proto¾e co kdyby zrovna teï byl nìjaký veledùle¾itý hovor! Bez mobilu nelze ¾ít!
Jak jsme ¾ili tedy „pøed“ mobilem? Buï jsme doma byli nebo nebyli. Pokud jsme doma nebyli, bylo nasnadì, ¾e máme jiný program, ne¾ sedìt u telefonu a èekat, a¾ zazvoní. Zkuste se nìkdy zaposlouchat – samozøejmì bezdìènì a bez voyéurských sklonù – do slov samomluvcù! Vìtšinou sdìlují, ¾e u¾ jsou v autobuse, ¾e u¾ jsou na cestì, ¾e u¾ byli v èistírnì, a ¾e tìch rohlíkù koupí tedy radši deset,( pokud nepro¾ívají vrcholné sexuální rozjímaní pøed sluchy všech pøítomných – bohu¾el, ne zcela ojedinìlý to jev) Tedy informace, bez kterých by se opravdu nedalo pøe¾ít!
Budi¾, já to tedy pøe¾iju. Ale dìsím se. Upøímnì. Kdy¾ takovým fofrem z velkého èerného telefonu s kotouèem se pøešlo ke krabièkám od zápalek, do kterých mù¾ete mluvit i bez dr¾ení, obávám se, ¾e aèkoliv ji¾ vìku pokroèilém, do¾iju se bohu¾el i doby, kdy u¾ nebudou ani krabièky, ani mikrofony ukryté pod vlasy, nebude ji¾ nic! Budeme mít ka¾dý ji¾ od narození v hlavì nainstalován nìjaký èip, a budeme si volat jen myšlenkami, a pøestaneme mluvit úplnì, stýkat se s lidmi jen tak, na kus øeèi, budeme propojeni a napojeni ka¾dý s ka¾dým.
Nevím jak vy, já se toho upøímnì dìsím. Ztráta soukromí, intimity, individualismu – je to pokrok? Nebo je to spíš zákrok – èi jen krok – k totální záhubì lidského a tím pádem i mého já!?
cestì, ¾e u¾ byli v èistírnì, a ¾e tìch rohlíkù koupí tedy radši deset,( pokud nepro¾ívají vrcholné sexuální rozjímaní pøed sluchy všech pøítomných – bohu¾el, ne zcela ojedinìlý to jev) Tedy informace, bez kterých by se opravdu nedalo pøe¾ít!