Jako dìti jsme s postupem èasu vnikali do tajù vìdìní a sportù. Nebyla vìc, kterou bych nechtìla vyzkoušet a poznat. Nìkdy to byly cíle snadno splnitelné jiné t쾚í.V mladším vìku jsem se závodnì vìnovala ly¾ování, atletice. Jaká byla moje radost, kdy¾ se mi prvnì podaøilo jet na kole. Slézání stromù, pøelézání klášterní zdi pro ovoce nebylo ¾ádnou pøeká¾kou. A to jsme mìli dovoleno zazvonit na zahradníka a mohli jsme si ovoce natrhat kolik jsme chtìli.
Ale, kde by byla romantika a dobrodru¾ství!
První pokusy na zamrzlém rybníce, první otáèky, pak hokej s klukama bez luxusního vybavení, tepláky dole do gumy, brusle na klièku a jak jsme jezdili. Nebyl kopec, který by byl pøeká¾kou na ly¾ích a dlouhé tùry z Bouøòáku do Oseka po høebenech Krušných - hor to byla senzace.
Léta jsme se chodívali na prvního máje koupat za jakéhokoliv poèasí a skákat z pìtimetrovky bylo potìšení. S pøibývajícími léty sportovních aktivit ubývalo.
Po narození dìtí èlovìk musel jít pøíkladem a do všech tajù sportù je zasvìtit. Byla to krásná léta. Ale èlovìk nìjak zpohodlnìl (nechci øíci zestárl) a aktivit ubývalo. Vìnoval se zcela jiným koníèkùm u nich¾ se tak moc nenadøel.
Kdy¾ se ohlédnu zpátky zkoušela jsem ledacos. Jediné k èemu jsem se v ¾ivotì neodhodlala bylo letadlo. Pøíle¾itostí bylo mnoho, ale já vytrvale odolávala…
Ani v dobré náladì po dobrém moravském vínku jsem nenašla odvahu sednout se zkušeným letcem do „práškovacího letadla“. Vlastnì jsem si tam sedla, ale jakmile pustil motor mìla jsem pocit, ¾e se rozsype na tisíc kouskù. Odvaha byla ta tam.
Pak jsem byla s dìtmi a vnouèaty na leteckém dnu ultralehkých letadel na Dìèínsku. Docela jsem jim to koukání na krásu Labe a pískovcù shora závidìla. I kdy¾ mne dìti pøemlouvaly k letu - nepøesvìdèily mne. Dokonce jsem pøesvìdèena, ¾e kdyby mì chtìli pøevá¾et v bezvìdomí helikoptérou, ¾e se proberu.
Ale jak se øíká èlovìk míní a Pánbùh mìní. Jíra (mùj vnuk) projevil jedno velké pøání letìt letadlem. A jsme u toho. Co by èlovìk neudìlal pro vnouèata. Slovo dalo slovo a my se rozhodli, ¾e letošní dovolená ve Švýcarsku bude se vším komfortem (!) - tedy letadlem. Zdùvodòuji si to neustále a dodávám si odvahu tím, ¾e proè se mlátit 10 hodin v autì nebo ve vlaku, kdy¾ cesta z Prahy do Basileje bude kratší ne¾ od nás (z Rumburku) do Prahy. Je ve mnì sice malá dušièka, ale nemohu vypadat jako zbabìlec, musím si pøece zahrát na hrdinu.
I ten strach z letu asi stojí za to vidìt Jírovy krásné rozzáøené modré oèi.
Tak¾e moji milí ji¾ budu zastávat názor „nikdy neøíkej nikdy“…
Jestli všechny strasti pøe¾iju, své zá¾itky vám pak vypodobním v pøíštím èláneèku. Dr¾te mi palce. Mù¾ete mi poradit jak tuto pro mì tak tì¾kou situaci nejlépe pøeèkat?
Odlétáme 16. srpna, letenky zajištìny - tak páááááááááááááááááááááááááá
kterou bych nechtìla vyzkoušet a poznat. Nìkdy to byly cíle snadno splnitelné jiné t쾚í.V mladším vìku jsem se závodnì vìnovala ly¾ování, atletice. Jaká byla moje radost, kdy¾ se mi prvnì podaøilo jet na kole. Slézání stromù, pøelézání klášterní zdi pro ovoce nebylo ¾ádnou pøeká¾kou. A to jsme mìli dovoleno zazvonit na zahradníka a mohli jsme si ovoce natrhat kolik jsme chtìli.