SeniorTip

ZATMĚNÍ BOHA (1/2)

„Dejte mi pevný bod a já pohnu Zemí“.
Archimedes ze Syrakus (287-212 př.Kr)

„Lidstvo se buď vrátí k Bohu, anebo se zničí“.
Albert Einstein

„Mezi všemi mými pacienty, kteří překročili
střed života, tj. 35 let, nebyl jediný, jehož
problém by nebyl nakonec náboženské povahy. A žádný z nich se doopravdy neuzdravil, dokud nenalezl náboženskou orientaci.“
Psychiatr Carl Gustav Jung (1875-1961)

S pojetím „zatmění Boha“ přišel významný teolog minulého století, Martin Buber (1875-1965), tedy současník dnešních starců, právě tak jako psychoterapeut Jung, anebo Albert Einstein. S Martinem Buberem jsme tedy pochopili, že Bůh před námi skryl svou tvář, zatímco spousta lidí na planetě přišla z tohoto hlediska o sluch i zrak. Není divu. Dáme-li ještě jednou slovo tomuto teologovi, který za našeho času zesnul na pravém místě, totiž v Jeruzalémě, tedy se dozvíme, proč se tak stalo:

„Bůh, ano, nejobtížnější ze všech lidských slov. Žádné jiné nebylo tak špiněno, tak rváno. Lidská pokolení svalila tíži svého života naplněného úzkostmi na toto slovo a zatlačilo je do země, leží v prachu a nese veškerou jejich tíži.“ Tak došlo k osudnému „zatmění“. Což bylo ovšem pozorováno již starozákonními proroky a jeden z nich, Izaiáš, již před dávnými časy dumal právě nad skrytou tváří Boha (Iz 45,15). V biblických textech se dočítáme, že „v těch dnech bylo slovo Hospodinovo vzácné, vidění nebylo časté“. (1.Sam.3,1)

Zapomínáme, že naše planeta je soudem, který trestá provinění, jež jsme si sami nadrobili. Indický duchovní svět se svým pojetím reinkarnací a karmických trestů, opakovanými návraty na pozemské jeviště, s touto problematikou dovede poradit: platíme za vlastní ničemnosti, jichž jsme se dopustili v předchozím životě.

Křesťanství nás sice vede k pojetí, že jsme si, jako duchovní jednotky našeho světa, rovni – svými základními právy ovšem. I když pozorujeme, že svým nadáním, svým založením i tváří si rovni zdaleka nejsme. Což většina z nás přijímá jako samozřejmost, nikoli jako dar, spojený se zcela konkrétním posláním a zadáním. Indický duchovní okruh se s tímto tématem nerovnosti dávno vypořádal opakováním několika životů. Tedy soubor nerovností a hrůz odehrávajících se na naší planetě, není ani pro nás, ani pro buddhismus dílem božstev, před nimiž se třásla celá antika, ale dílem nás, pozemšťanů, kteří ztratili soudnost a míru.
Člověk žil ovšem dlouho ve skromných podmínkách, a tedy byl vírou zakotvený v naději, že mu po přejití běd bude odměnou účast na Božím království. S novověkem se ovšem zrodily jiné míry a zvýšené nároky – dali jsme přednost všemu měřitelnému a hmatatelnému a ve své fyzické bídě jsme (když jsme technicky dospěli) vsadili na vlastní bohatou říši – a to rovnou a hned na této pevné zemi. Boha jsme kupodivu najednou nepotřebovali, z víry se stala pověra, otroctví a blud. Jen v krajní úzkosti jsme si na tuto Výsost vzpomněli, prosbami, nářkem nebo také výčitkami a prokletím.
Jeden z psychiatrů našeho věku, již zmíněný Erich Fromm výstižně poznamenal, že „dnešní člověk se spíš podobá tříletému dítěti, které volá otce, když ho potřebuje, ale jinak, když si hraje, je zcela soběstačné.“

Nicméně byla to věda, která nám dala zrovna v předvečer našeho třetího tisíciletí nahlédnout do hlubin vesmíru, jenž je jen součástí nekonečného množství dalších vesmírů. Naši jaderní badatelé se noří do tajů struktury hmoty a do počátků naší existence, do tajů velkého třesku. Dešifrovali také genetický kód a podívali se na zeměkouli z opačné strany vesmíru. Nebylo divu, že skoro všichni tváří v tvář novému náhledu dospěli k víře. Neboť našli onen pevný bod, po němž kdysi marně toužil slavný Archimedes dávno před Kristem.

Jak se zdá, v obecné krizi, do níž patří i krize víry, nás v nejistotách začíná přitahovat touha po „betonovém zakotvení“ ať již žijeme kdekoli. Pochopili jsme totiž, že žádná z konstant, na nichž je založen náš svět, není nahodilá. I sám život je velkým zázrakem. Tudíž i tak řečení ateisté musí přijmout základní fakt, že nic se neděje a nedálo náhodou, a prozíravější z nich usoudili, že náhoda je jenom pseudonym Boha, který se (v čase svého zatmění) nechce podepsat.

Vznikla také velmi početná „šedá zóna“ věřících/nevěřících, kteří nemohou než přiznat, že „něco existuje“, že cosi neznámého dává světu řád; ovšem tito „něčisté“ (od vágní představy něčeho nad námi), odmítají na toto klíčové místo jmenovat a dosadit tolikrát zatracovaného Boha.

Nezbývá, než se věnovat onomu osudovému pevnému bodu, tušenému již dávnými civilizacemi. Tuto jistotu nesli v sobě indiáni, zcela výjimečné místo zaujal židovský národ se svým Jahvem, tedy starozákonním Bohem. Protože antický svět poznával Boha jako dárce moudrosti, dovednosti řemesel, úrody, odvahy na válečném tažení a rozhodčího v soudech, rozdrobili si Boha na jednotlivé boží instance. Respektovali tedy téměř nespočitatelné množství bohů, bohyň a hrdinů, coby jejich potomků.

Opomenutím těchto tradic, jsme se ovšem zbavili jistících kotev, a ztratili jsme duchovní nadhled. Z našeho života se vytratily tak základní pojmy, jako je ticho, uctivá bázeň, slyšet, vyvolení, milost, hřích, stud či smlouva. Ty nejstarší smlouvy uzavřel Bůh s biblickými prominenty, tedy s Mojžíšem i Abrahamem. Tak jsme se sami oloupili o pojetí smyslu a odpovědnosti, i o zmíněný sluch. Když nebyli naši předkové tolik přetíženi technickým rámusem, slýchávali i utišující odpovědi, nebyli v žádném případě sami, a tedy snáze odolávali úzkostem a stresu doby. I dnes ovšem dobře jištěnému člověku pomůže trochu upravený citát nového zákona. Bůh tu byl - obrazně řečeno – často světlem, pastýřem, dobrým hospodářem nebo vinařem, ale také dveřmi. Ač je to k nevíře, i autor těchto textů v okamžiku těžkých zkoušek, před vstupem do místnosti, v níž se mělo odehrát drama, si při stisku kliky s patřičným soustředěním pomyslel: Pane, Ty jsi ty dveře! A již v okamžiku, kdy uchopil kliku, vnímal svou jistotu a nabil se duchovní převahou.

V této souvislosti nelze nepřipomenout, že se v biblických textech vyskytuje hodně často právě slovo „brána“ – projít branou bylo totéž co absolvování životní zkoušky, často byla ve hře proměna životního stylu. Šlo pokaždé o volbu, či symbolický krok do nové životní fáze. Tedy není nezajímavé, že se brána vyskytuje v bibli na 217 místech.

No a „brána“ se stává akutním pojmem právě v tomto čase, kdy přecházíme ze čtvrtohor do pětihor, kdy se stáváme škůdcem či predátorem na této planetě, a kdy se uzavírá zase jednou minulost. Již zmíněný futurolog naší doby, Alvin Toffler shledává, že jsme poslední generací staré civilizace a první generací nové civilizace. Končí éra průmyslového vývoje a vstupujeme na půdu nového společenství, v němž zmizí lidská dřina. Tato epocha ještě nemá jméno, začíná však, jako každá historická proměna hlubokou krizí – ve všech sférách našeho bytí. Od zastaralých myšlenkových šablon, přes sociální nouzi, těžce poškozenou přírodu k nesmyslnému mocenskému uspořádání. Navíc s potřebou odpovědných osobností, které se musí ujmout řízení zrovna v tak významném okamžiku, kdy nemáme ani srozumitelné vize. Společnost se řítí samospádem, u kormidla našeho plavidla se strkají vyložení psychopati.

Přitom, vzpomeneme-li si na slova někdejšího papeže Benedikta XVI., se v našich duších rozhostila poušť. Prázdná to pustina, v níž se občas objeví fata morgana, tedy laciná iluze. Někdy – jako Židé, kteří putovali pouští do své „zaslíbené země“ hořekujeme nad plnými stoly země, kterou opouštíme, nebo budeme muset opustit. Nicméně byla to kdysi velká životní učebnice, v níž si Židé srovnávali své stupnice hodnot. Nicméně lid při čtyřicetiletém putování měl alespoň jednu jistotu, zvykl si totiž „chodit s Bohem“ (Mich. 6,8) .

Tady bude na místě připomenout francouzského myslitele René Voillauma, (1905-2003), dle něhož „poušť je více než ústraní, protože ve své rozloze a ve své prázdnotě přivádí člověka k hranici jeho slabosti a jeho bezmoci a nutí ho hledat sílu jen v Bohu. Nese v sobě znamení chudoby, strohosti, krajní jednoduchosti, úplné bezmocnosti člověka, který objevuje svou slabost, protože člověk není s to jen svými silami obstát tváří v tvář poušti…“

V tomto smyslu je Izrael svým způsobem unikátní zkušeností dějin, protože nám zanechal na stránkách Starého zákona popis didaktické výchovy židovského národa na Sinajské poušti. Trasou, kterou by Židé zvládli za dva týdny, museli putovat čtyřicet let, samozřejmě cestou selhávali, kořili se pohanským bůžkům, bouřili se, a protože ani Mojžíš svou roli nezvládl bez chyb, sám nakonec do „zaslíbené země“ nevstoupil. Mohl těsně před cílem alespoň nahlédnout do zasvěcených končin s hory Nebó, dvacet kilometrů od ústí Jordánu do Mrtvého moře. Tam tedy také skončily jeho útrapy, a jak se psávalo na biblických stránkách, „odešel, sytý svých dnů…“

Co se jiných božstev týče, stojí za pozornost malá připomínka, kterou nám zanechal náš současník R. La Valle (ve Spirituálním slovníku str.698): Citovaný autor napsal, že náš svět je „plný uchazečů o roli Boha. Každý se chce vydávat za absolutní měřítko. Moc, zákon, řád, peníze, majetek, obchod, produktivita, spotřeba, svoboda, věda, strana, stát, církev, ideologie, světový názor. Každá věc, i dobrá, v míře, v jaké usiluje převýšit člověka a usadit se nad ním jako poslední instance, se zvrhla v modlu, ve světáckého bůžka, ve lživou a často vražednou velmoc.“ A to je první naučení – čas nakonec zpochybnil všechny uvedené pojmy, jak jsme shledali při lámání pečetí apokalypsy. Zdánlivá božstva, o nichž se hovoří v tomto odstavci, nám zamlžovala skutečný poměr lidstva a jednoho každého z nás k věčnosti.

Pokračování zítra ...

Slavomír Pejčoch-Ravik

* * *
Zobrazit všechny články autora

	Datum	Jméno	Téma
	27.11. 10:14	ferbl

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás