Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohádky „z babièèiny krabièky“


Na svoje poslední vnouèe – Vendulku – jsem èekala devìt let. To u¾ byla pøedchozí tøi vnouèata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele vìnovat, jsouc u¾ regulérní seniorkou.


Pro¾ívaly jsme spolu dobrodru¾né vycházky po zahradì, kde rostlo tolik zajímavých kvìtinek a keøù, kde se na zídce vyhøívaly ještìrky, cvrèci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky bìláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým ¾ivotem ¾ije zahrada. ... "Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec"... no jistì, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dìlal velký hafan – kavkazan "Loldík", Vendina chùva, dobrá víla a ochránce. To bylo paneèku jiné dobrodru¾ství ne¾ dole na zahradì. Obrovské mraveništì lesních mravencù a¾ skoro nahoøe s lesem za plotem bylo cílem výprav. "...A ploè lezou? A ploè nosí semínka? A kde mají dìti?..."


To bylo otázek, a¾ z nich babièce šla hlava kolem. A proto¾e takové výpravy byly na denním poøádku, zaèala o nich babièka spisovat pohádky. Tøeba se budou líbit i vašim vnouèatùm.


Mara


* * *


...o mlsném medvídkovi Míšovi


Kdy¾ se koneènì jaro vyklubalo ze snìhových peøinek a místo severáku zaèal foukat teplý ji¾ní vítr, probudila se ve svém doupìti máma medvìdice a ven na sluníèko vyvedla i dvì neposedná a zvìdavá medvíïata. Ta nikdy ještì nevidìla stráò zalitou sluncem, nevìdìla nic o potùèku s pomnìnkami a rychlými rybkami, lekala se i zpìvu ptákù a houkání sovy, a kdy¾ ve køoví zadupal je¾ek, schovala se mamince za zády.


Nejradìj ze všeho si medvídkové hráli. Š»ouchali jeden druhého, ¾u¾lali si uši, jako by to byla nejlepší pochoutka, kouleli se po stráni, a¾ se v kotrmelcích dokouleli do potùèku. Brrr! To byla ale studená voda, honem ji vytøepat z ko¾íšku, vydrápat se zase nahoru a legrace mù¾e zaèít znovu.


Taky se pokoušeli vylézt na strom a ka¾dý den to bylo zase o kousek výš, a¾ se nakonec dokázali usadit v rozsoše vìtví a mysleli si, ¾e je maminka nenajde. Byli ještì docela hloupouècí jako všechna mláïátka. Co mohli vìdìt o tom, jak peèlivì je maminka sleduje a hlídá, aby si neublí¾ili a nikdo neublí¾il jim?


Ale pøišla také doba uèení a medvíïátka poznala, ¾e chytit rybku v potùèku není vùbec lehké, ¾e dobøe chutná i vypasená housenka nebo chroustí ponrava, ¾e kdy¾ se paseka zaèervená lesními jahodami, je lepší se z ní ani nehnout a mlsat a mlsat. Kdy¾ vás z tìch dobrot pak zaène bolet bøíško, je dobré vìdìt, které hoøké koøínky vám pomohou.


Pøi brouzdání lesem a pasekami se medvídci nauèili, ¾e k snìdku jsou i všelijaké houby, co mají klobouèky hnìdé jako loòské listí, a k zahození není ani slimák. To všechno mohli jíst, jen pøed houbou s bílými teèkami na èerveném klobouku je maminka varovala.


„Ano, je krásná, ale je také jedovatá, tu necháme mouchám, nám by se z ní toèila hlava a bolelo bøíško,“ øíkala maminka svým nezbedníkùm a radìji je vedla do øídkého lesa, kde se to modralo borùvkami. Jednoho dne, kdy¾ v poledním horku odpoèívali pod vysokou jedlí, probudilo malého Míšu silné bzuèení. Jak tak m¾oural do vìtví nad sebou, vidìl tam hem¾ení podivných malých tvoreèkù a ucítil pøevelice sladkou vùni.


„Co to tak krásnì voní? To jsem ještì neochutnal, ani maminka nám o tom nic neøíkala. To musím jít vyzkoušet!“


A u¾ se drápal po vysokém kmeni k otvoru, do kterého vlétaly a zase z nìho vylétaly pracovité lesní vèelky. Zašmátral tlapkou v dutinì, a kdy¾ ji vytáhl, byla celá obalená voòavým sladkým medem. Ten chutnal! To byla ale dobrota! Míša pomlaskával a nic si nedìlal z toho, ¾e kolem nìho lítá plno rozzlobených vèelek, kterým med ukradl.


Co ony se nashánìly, kolik kvìtinek musely navštívit, kolik pylu musely donést do úlu, aby mìly èím nakrmit svoje dì»átka a udìlat zásoby medu na zimu! A teï si pøijde takový chlupatec a ještì jim poláme plástve! Všechny se vrhly na medvídka a èím víc se po nich ohánìl, tím víc ho bodaly, kam se dalo. Pøes hustý ko¾íšek to nebolelo, ale kdy¾ se trefily do ouška nebo do èumáèku, bylo zle. Míša lezl dolù, jak nejrychleji umìl, v pùlce kmene se pustil, skulil se na brášku, který se poøádnì lekl, a pelášil strání k potùèku. Všechny vèelky za ním v rozhnìvaném huèícím roji.


Dlouho krou¾ily nad hladinou a sotva Míša vystrèil èumáèek, aby se nadechl, hned ho nìkterá bodla. Odletìly teprve s pøicházejícím veèerem, kdy u¾ i medvídkovi byla v bystrém potoce zima.


Mnohokrát ještì dostal chu» na med, ale pøi vzpomínce na vèelky pelášil pryè, kdykoli ucítil sladkou medovou vùni.


Marie Zieglerová


***

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 21.03.2014  07:09
 Datum
Jméno
Téma
 21.03.  07:09 Mara V¹em
 20.03.  12:53 Vendula
 20.03.  12:47 Vesuvanka díky
 20.03.  08:50 Von
 20.03.  07:47 LenkaP
 20.03.  06:42 kvìta
 20.03.  05:38 Bobo :-)))