aneb i psi mají stejné trápení s láskami jako lidé. Ka¾dé ráno potkávám nádherného psa, který venèí svého páníèka. Táhne ho za sebou, smýká s chudákem starým po chodníku a páníèek neustále hovoøí: “To víš, Alberte, ještì to projdeme aspoò dvakrát, v¾dy» já vím, ¾e si chceš zabìhat, ale nemù¾u tì brachu pustit z vodítka! Vyhláška, víš? To by mnì zase pokutovali a na to já brachu nemám!”
V¾dycky se usmívám, proto¾e mám dojem, ¾e ne vyhláška, ale temperament psa brání pánovi pustit psa z vodítka. Starý pán se usmívá, v jedné ruce vodítko, na jeho¾ konci je jeho všechno, v druhé ruce igelitku. Delší dobu jsem dumala, co v té igelitce v pùl sedmé ráno nese. Jednou jsem to odhalila! Chleba s máslem… Obyèejný chleba s máslem. “Alberte, chceš papání? Tak poèkej, tam za tím rohem si dáme snídani.” Albert však strká èumák do igelitky tak úpìnlivì, ¾e pán se poddává, vytahuje chleba, láme na pùl. Ta jedna pùlka mizí v tom ohaøi jak rozinka okam¾itì. Tu druhou pán ¾moulá, jako ¾e ¾moulá, ale Albert ví, ¾e po pár výskocích, pøesnì nacvièeném zaskuèení mu tu druhou pùlku dá také….
Ráda je pozoruji Souhra dvou ¾ivoèichù, souhra dvou osamìlých, navzájem se potøebujících tvorù. Urèitì vím, ¾e hodinu vycházky, smìr, rychlost i délku urèuje Albert.
Kdy¾ jsem u¾ ale mìsíc Alberta, ani starého pána nevidìla, bylo mi to divné, byli v¾dy pøesní jako autobus. Nìkdy i pøesnìjší. Jednou jsem otevøela náš mìstský tisk. V rubrice “Útulek pro psy nabízí” byla fotka Alberta. Bylo evidentní i pøes špatnou tiskovou reprodukci, ¾e Albert je neskonale smutný. Jeho oèi vyjadøovaly smutek, beznadìj, zoufalství. Mìla jsem pocit, ¾e se na mne dívá vyèítavì. Na mne!
Rychle jsem vytoèila èíslo útulku a ptala se na toho krásného psa. “Jo, paní, toho jsme našli jak zoufale pobíhá po mìstì, v¾dycky nastoupil do autobusu, po pár zastávkách zase vystoupil, sám a takhle jezdil u¾ pár dní, ne¾ jsme ho odchytili”. “Prosím vás”, odhodlala jsem se, “a o jeho majiteli nic nevíte? Nehledali jste ho, tøeba se pes jen zabìhl!”
V¾dycky jsem si myslela, ¾e psi cestu domù najdou, vzpomnìla jsem si na legendární Lasii.
“Pes nemìl identifikaèní známku, byl bez vodítka, ale i tak v¾dy èekáme nìjakou dobu ne¾ pejska nabídneme. A pokud se nikdo nepøihlásil u¾ pøes mìsíc, psa dáváme k dispozici. Je zdravý, oèkovaný, prošel veterinární prohlídkou, jen je trochu smutný a ne¾ere.
Potøebuje co nejdøíve, aby si ho nìkdo vzal, v útulku se mu evidentnì nevede dobøe. Chcete ho?”
Pátrání veskrze detektivní Pak se odehrála krátká, leè úspìšná detektivní práce. Moje. Vyptávala jsem se lidí v okolí, sousedù a zjistila jsem, ¾e starý pán je po mrtvièce v nemocnici. Skuteènì ¾il úplnì sám, rodinu nemìl, jen toho psa. Ihned jsem se vydala do nemocnice v nadìji, ¾e pána potìším. Moc nemluvil, ztì¾ka formuloval slova, ale jedno slùvko ALBERT bylo jasnì zøetelné. Sestøièky netušily, kdo je Albert. Já ano.
Chudák pes vìdìl, ¾e doma jeho “páníèek” není, ¾e ho odvezli, vìdìl i kterým smìrem. Netušil však, ¾e na druhý konec mìsta, do nemocnice. Marnì ho hledal na cestì, po které ho sanita odvezla pryè. Sousedé ho chtìli chytit, ale Albert se vysmekl a pelášil za sanitkou. Nedohonil ji však. Proto se sna¾il zøejmì dostat nìjak dál, kam u¾ jeho stopa mizela. Našli ho zhruba uprostøed, mezi jeho domovem a nemocnicí.
Ne¾ se pan Lukášek uzdravil úplnì, vzala jsem si Alberta k sobì. Nebylo to však vùbec jednoduché. Albert odmítal jíst i u mì. Ani na chleba s máslem jsem ho nenalákala, jen se kouknul, otoèil hlavu zpìt na tlapky a koukal dál do prázdna. Èumák na pøedních tlapkách nasmìrovaný ke dveøím a nekomunikoval. Pak jsem dostala nápad! Zašla jsem opìt do nemocnice, panu Lukáškovi se u¾ daøilo lépe a mìl obrovskou radost, ¾e Albert je u mne doma. Uprosit personál, abych mohla Alberta pøivést k panu Lukáškovi se mi nepodaøilo. Pøedpisy. Blbé, nesmyslné pøedpisy! Vím, ¾e by se jak pan Lukášek, tak i Albert okam¾itì dostali do formy! Získala jsem tedy aspoò kabát pana Lukáška. Doma jsem mu z nìho udìlala pelíšek a Albert se mohl zbláznit radostí! Le¾el na nìm poøád, nechal se jen vyvenèit – krátce a kdy¾ jsem pou¾ila metodu pana Lukáška a furt mlela a mlela, furt jsem mluvila, (pøipadala jsem si jako blbec…) zaèal i ¾rát.
Návrat „Domù“ Po pár týdnech se pan Lukášek vrátil domù. „Domù“ se vrátil i Albert a ten den jsem vidìla dvì velmi š»astné bytosti! Teï jsem jejich kamarádka, i kdy¾ - pan Lukášek øíká, ¾e jsem jejich rodina. A Albert?
Tomu nosím ka¾dé ráno k zastávce chleba s máslem. Oba u¾ èekají a vìru nevím, z kterých oèí je ke mì vysíláno více lásky. Nejvìtší radost a nejvíce štìstí však stejnì cítím já, kdy¾ jdu ráno na zastávku a Albert vleèe starého pána, u¾ ne po chodníku køí¾em krá¾em, ale rovnou a pøímo ke mì. Pan Lukášek opìt vlaje za psem, ale Albert zcela viditelnì zvolnil tempo. Ví, ¾e páníèek potøebuje klidnìjší pohyb, u¾ ho netáhne za sebou jako padák. Po pár metrech se v¾dy otoèí, zda jeho páníèek staèí. Staèí. Opìt brebentí na psa a já u¾ dnes vím, ¾e Albert rozumí. I já jsem nìco pochopila. A moc bych jim obìma chtìla podìkovat za nádherný pocit, který v sobì teï mám.
Ka¾dé ráno potkávám nádherného psa, který venèí svého páníèka. Táhne ho za sebou, smýká s chudákem starým po chodníku a páníèek neustále hovoøí: “To víš, Alberte, ještì to projdeme aspoò dvakrát, v¾dy» já vím, ¾e si chceš zabìhat, ale nemù¾u tì brachu pustit z vodítka! Vyhláška, víš? To by mnì zase pokutovali a na to já brachu nemám!” 
odmítal jíst i u mì. Ani na chleba s máslem jsem ho nenalákala, jen se kouknul, otoèil hlavu zpìt na tlapky a koukal dál do prázdna. Èumák na pøedních tlapkách nasmìrovaný ke dveøím a nekomunikoval. Pak jsem dostala nápad! Zašla jsem opìt do nemocnice, panu Lukáškovi se u¾ daøilo lépe a mìl obrovskou radost, ¾e Albert je u mne doma. Uprosit personál, abych mohla Alberta pøivést k panu Lukáškovi se mi nepodaøilo. Pøedpisy. Blbé, nesmyslné pøedpisy! Vím, ¾e by se jak pan Lukášek, tak i Albert okam¾itì dostali do formy! Získala jsem tedy aspoò kabát pana Lukáška. Doma jsem mu z nìho udìlala pelíšek a Albert se mohl zbláznit radostí! Le¾el na nìm poøád, nechal se jen vyvenèit – krátce a kdy¾ jsem pou¾ila metodu pana Lukáška a furt mlela a mlela, furt jsem mluvila, (pøipadala jsem si jako blbec…) zaèal i ¾rát.