Návštěva u Tomáše Zářeckého

Občas se člověku stane, že se zasní a předběhne reálný čas. V dnešním příběhu se autorka - skvělá vypravěčka, ve svých představách setkává po mnoha letech s Tomášem Zářeckým (v současnosti mladým a velmi schopným začínajícím spisovatelem, kterého již čtenáři našeho magazínu SeniorTip znají nejen z jeho rozhovorů s Luďkem Frýbortem, ale i vlastní tvorby).

V první části své vize autorka „vzpomíná“ na současnost, kdy se nedávno s Tomášem skutečně setkala. Ano, je to trochu matoucí, ale jako čtenáři určitě oceníme její schopnost předvídat – byť jen v myšlenkách.

* * *

Je slunné páteční odpoledne. Veze mě taxík silnicí pod hřbetem Železných hor. Dívám se na tapetu, jejíž horizont lemují lesy a nad nimi je už jen modrá obloha. V lukách a polích pod lesy vidím trsy vesniček s červenými střechami spojené vlásečnicemi jeřabin. Údolím protéká řeka, jejíž koryto je jen tu a tam možno tušit v korunách stromů. Jedu na návštěvu k význačnému spisovateli. Taxikáři jsem předala jeho adresu. Nevím, kde pan spisovatel bydlí, neboť jsem u něho ještě nebyla. Posadili mě na pravé zadní sedadlo, jak to vyžaduje etiketa, a mohu říct, že zcela k mé spokojenosti. Sleduji odevzdaně krajinu, jelikož nemám ponětí, kde auto zastaví. Zda ve středu města či na okrajovém sídlišti. Hlavou se mi promítají vzpomínky. Na jeho první knihu, na naše první setkání před dvaceti lety. Jeho první kniha, 15 minus, mě inspirovala k napsání článku Bojuj, nebo zemři! Jestli mě paměť neklame, článek jsem napsala vzápětí po přečtení knihy. Napsala jsem ho jedním dechem, asi tak jako pan spisovatel, tehdy ještě studentík, tu knihu napsal. Útržky článku se mi vybavují jen matně, jelikož je to už hezká řádka let, kdy mi pan spisovatel tu knihu věnoval. Tehdy jsem o ní napsala: Soutěž o 60 milionů euro je odstartována. Čas rozloučení. Ozývají se věty: Chápeš vůbec, do čeho jdeš? Nevychovali jsme tě, abychom tě viděli umírat. Mám tě ráda, Done. Já tebe taky, mami. Žádný z nich nevěděl, co je patnáctka vůbec zač. Diváci uvidí krutou reality show, odporný výtvor producentů, budou se bavit, užívat si děsivé hry o život.

Dali jsme si spolu tenkrát schůzku a já na něj čekala v zahradní kavárničce Mc Donalda na hlavní třídě. Když přiběhl, když se přiřítil, zářil jako malý kluk. Omlouval se, že ho zdržel jeho věrný kamarád, psíček Rex, kterého si před pár dny přivedl z psího útulku jako bezdomovce. Byl jím přímo nadšený, jeho veličenstvem Rexem I, jak říkal, tím uličníkem bez rodokmene. Posadili jsme se do útulné kavárničky a čas ubíhal jako zběsilý. Předpovídala jsem mu slávu a bohatství, bude-li pokračovat ve svém úsilí a tempu. On se jen smál a vypadal, že mi spíše nevěří. Mladý, krásný chlapec se slibnou budoucností, s životem vyplněným poctivou prací, s darem sudiček, které mu vložily do kolébky velký dar. Vyměnili jsme si knížky. Domů jsem se tenkrát vracela obohacená o jednoho přítele.

Od té doby jsme se sešli ještě párkrát, dokud byl začínající autor. Ale jak jeho knih přibývalo a jak jeho sláva rostla, jak jsem stárla, nebyl na setkání čas.

Nyní má za sebou řadu knih, řadu uznání a ocenění a moje slova se vyplnila, jeho sláva stoupla a já od něj po létech dostala pozvání. Už tenkrát v té první kavárně mi dal slib, že na mne nezapomene.

Auto zastavilo u plotu se světlou kamennou podezdívkou, před tepanou bránou. Taxikář nejprve zazvonil u branky a ohlásil mou návštěvu. Vyndal z kufru invalidní vozík a opatrně mě na něj posadil. Brána se začala sama od sebe pomalu rozevírat. A to už jsem ho viděla utíkat prostovlasého po cestě, to už jsem viděla jeho radost. Jak se může při jeho způsobu života ve vysokých společenských kruzích radovat z návštěvy staré nemohoucí ženy? Přivítal mě srdečně a nedal na sobě znát, že vidí tu proměnu, jaká se se mnou od posledního setkání udála. Převzal od taxikáře vozík a vezl mě sluncem zalitým upraveným parkem někam tou zelení a hýřícími květy dozadu ke svému domu.

Nebyl upjatý jako slavný spisovatel, ale stále z něj vyzařoval ten šťastný chlapec, který se tenkrát přiřítil po hlavní třídě k Mc Donaldovi na první schůzku. Vezl mě opatrně a cestou jsme si povídali a stále jsme se svým slovům smáli. Každou chvíli jsem čekala, kdy přiběhne Rex, ale odnikud se žádné psisko nevyřítilo.

Souhlasila jsem, že si dáme občerstvení na terase. Sotva otevřel prosklenou stěnu domu, vyřítili se tři afgánští chrti a vrhli se ke mně.

„Bože, ti jsou nádherní,“ vydechla jsem v úžasu. A nemohla jsem se vynadívat na jejich dlouhou medovou srst a chytré oči. Málem jsem je začala hladit.

„Pamatujete se, co jste mi kdysi předpovídala?“

„Moc dobře si to pamatuji. A všechno se do puntíku splnilo. I tihle chrti. Zdědil některý z nich jméno Rex?“ zajímalo mě.

„První Rex už žije jen v mých vzpomínkách. Byl to divočák, ale nenahraditelný.“

Mladé děvče, jistě služebná, se ve chvilce postarala, aby byl stůl plný dobrot a přinesla na pánův pokyn několik jeho posledních knih.

Už přede mnou neseděl ten bezstarostný chlapec, ale muž v nejlepším věku a jeho oči jsou stále tak mladé a jiskřivé. Jeho myšlenky z knih se mi už pletou. Stěží chápu, že si je přes dvacet let uchovávám ve své mysli. Že si je ve svém věku ještě dokážu připomenout.

Chci být hrdý na Českou republiku. Zrušení poslanecké imunity. Zefektivnění státního aparátu. Zamezení rozkrádání veřejných financí

Výrok o lidské hlouposti se nerovná tvrzení, že lidstvo je nevzdělané. Ne. Ale ani vzdělání a inteligence nezaručují, že se jedinci nezačnou chovat hloupě.

Ani nevím, zdali některou myšlenku či sentenci z těch dob si pamatuje on sám. Ale jistě. Jistě.

A co naše historie?

Doba, kdy se stateční bojovníci kalicha ubránili celému světu a vymohli na basilejském koncilu uznání přijímání podobojí, tedy čtvrtinu svého programu a snažení. Epocha, která si zaslouží obdiv. Tak vypadá jedna strana mince. Pravdivá, líbivá, žel i do jisté míry idealizovaná. Ta druhá strana je rovněž pravdivá, ale už o poznání méně hezká.

Škoda, že tehdy nešel do hloubky, že neodstranil její pozlátko. Ale možná, že se o to pokusil později, a já jsem to nečetla.

Zabrousili jsme i na smysl života.

Člověk hledá naději, kterou bytostně potřebuje. Naději, že existuje cosi „víc“, cosi přesahující možnosti jeho rozumového a smyslového poznání a chápání. Naději, že ačkoliv nerozumíme smyslu bytí, neznamená to, že ten smysl tu není a že neexistuje víc, než co jsme schopni vnímat. Protože pokud by opravdu neexistoval, jaký smysl by vůbec mělo žít?

Když mně u brány zase pomáhal do taxíku, děkoval mi za něco, o čemž jsem neměla ponětí. Za pohár živé vody, který jsem prý přivezla a z něhož jsme si navzájem připili.

Marta Urbanová

* * *
Fotokoláže © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky