Návštìvník
Jejich dùm stál ve velké zahradì na úpatí ji¾ní stránì. Za zahradou se tyèil les. K nejbli¾ším sousedùm do vsi nebylo, co bys kamenem dohodil. V zimì to trvalo vìènost, ale teï v létì dvacet minut. Slunce se opíralo do stránì. Èasto otvírala okna, aby vyhøívalo dùm. Milovala ho. Milovala slunce a svého man¾ela.
Kdo se bere z lásky, spoleènost èasto nevyhledává, øíkala, kdy¾ se jí ptal, zdali by nechtìla do mìsta.
Poka¾dé se smála a zavrtìla hlavou.
Toho dne odjel na slu¾ební cestu. Vyprovodila ho a¾ dolù k silnici, a¾ ke gará¾i. Mávala mu, dokud se jí neztratil z oèí.
Zùstala sama. Mìla pro sebe dva dny. Celé dva dlouhé dny, kdy bude pokraèovat ve své práci. Potøebovala napsat odborný èlánek do krajských novin. Termín u¾ hoøel. Ne¾ se posadila k poèítaèi, naskládala nádobí od snídanì do myèky. Prošla celým domem a vtom si všimla špinavé osušky v koupelnì. Sebrala ji a vyndala z koše špinavé prádlo. Praèka byla v suterénu. Sebìhla s plnou náruèí po toèitých schodech. Nasypala do pøihrádky prášek, nalila avivá¾ a zapnula patøièný program. Praèka se tiše a poslušnì rozbìhla. Ještì se otoèila, aby otevøela okno, ale to bylo ji¾ otevøené. Bylo pár centimetrù nad zemí a byla v nìm masivní møí¾. Z okna bylo vidìt posekaný trávník a ¾ivý plot zahrady. Pøed møí¾í le¾ela hadice na zalévání.
Ještì ze zvyku srovnala do øady prací prášky, pøelétla celou místnost oèima a vykroèila ke schodišti. K prvnímu schodu nedošla. Kdy¾ se podívala, ani nevykøikla. Polil ji studený pot a strnula.
U prvního schodu le¾el stoèený had. Udìlala krok zpìt. Je to zmije. Zmije! Bušilo jí v hlavì.
S oèima upøenýma na schodištì, na to nehybné tìlíèko s ¾ivýma oèkama se dostala pozpátku k praèce. V první chvíli na ni chtìla vylézt. Ale instinktivnì si uvìdomila, ¾e to není mo¾né. Musí být nehluèná. Kdyby na sebe upozornila, had by si ji našel. Jediné místo, kam by se mohla ukrýt je skøíò.
Ale jak bych v ní mohla vydr¾et dva dny?
Bezmyšlenkovitì, ochromena hrùzou si pøistavila ke skøíni ¾idli a vylezla si nahoru na skøíò. Na skøíni byla vrstva prachu, která jí ulpìla na rukou. Otøela si dlanì o bílé kalhoty. Nedívala se na kalhoty, ale na hada.
Had se nehýbal a ona také ne.
Èas se vlekl, za hodinu zaèala praèka odstøeïovat. Had jako by ji neslyšel. Za pár minut doprala.
Nastalo ticho k zalknutí. Oknem vnikal dovnitø teplý vzduch. Sliboval parný den.
Uvìdomila si, ¾e je dùm otevøený. ®ijí-li hadi spolu, mù¾e sem vniknout jeho dru¾ka. Udìlalo se jí nevolno.
Nìkdy nosívám v kapse mobil, ale teï je nahoøe na stole.
Pozice na skøíni byla nepohodlná. Oèi i uši mìla stále ve støehu. V domì se snad zastavil èas, na silnici slyšela projí¾dìt ka¾dé auto. ®ádnou návštìvu neèekala, mo¾nost vysvobození byla mizivá. Nezbývá ne¾ èekat, ¾e se had odplazí od schodù. Ne-li, tak vyèkávat do rána. Do zítøejšího veèera. Hodinky ukazovaly, ¾e tu sedí šest hodin. Had spal.
Nahoøe zaèal zvonit telefon. Byla si jistá, ¾e volá man¾el.
Bude mu divné, ¾e nejsem doma. Zavolá na mobil.
Mìla pravdu. Vzápìtí se ozval mobil.
Teï miláèka napadne, ¾e nìco není v poøádku. Ké¾ by sem nìkoho poslal.
Zatetelila se radostí, ¾e má vyhráno. Ale ta chvíle trvala dalších pìt hodin. Nyní u¾ vìdìla, ¾e je tøeba jednat. Musí slézt dolù, napít se a tak. Mìla to promyšlené. Lehla si na bøicho a sunula se dolù. Nohama hledala ¾idli. Seskoèila na zem tak, aby mìla hada na oèích. Na stoleèku u praèky stály krabice pracích práškù. Dva sesypala a získala tak prázdnou krabici. Moè vylila oknem ven. Jazyk se jí pøitom lepil na patro.
A teï se napít.
V duchu se modlila, aby dosáhla na venkovní kohoutek, na který byla napojena hadice na zalévání. Podaøilo se jí to. Kohoutkem otoèila a zaèala si pøitahovat konec hadice k sobì. Co chvíli se musela otáèet, zda má krytá záda. Had si jí nevšímal. Napila se pøímo z hadice. Nikdy jí obyèejná voda tak nechutnala. Lokala pøímo nahlas.
Ne¾ vylezla znovu na skøíò, vypnula praèku a rozsvítila. U¾ byla smíøená s tím, ¾e tak bude muset pøeèkat celou noc. Nahoøe mezitím vyzvánìl telefon jako zbìsilý. Mobil u¾ nezvonil, patrnì byl vybitý. Dívala se oknem ven. Za ¾ivým plotem se sunula celá èervená koule za obzor. Jakmile spadne, vyjdou hvìzdy.
Na spánek nemìla ani pomyšlení. Myslela na hada a na man¾ela. Na hada víc. Kdyby se stalo, ¾e by ji uštkl, musela by si zaškrtit ránu a okam¾itì k doktorovi. Èím zaškrtit? Roztrhala by trièko. Na støedisku by nemuseli mít sérum, jistota je v nemocnici. Vidìla se, jak s oteklou nohou jede tøicet kilometrù. Mìla i jiné pøedstavy. Horší.
Noc se nekoneènì vlekla. O pùlnoci vypnuli poulièní lampu u silnice. Nahoøe zmlkl telefon. Polo¾ila si ruce pod hlavu, ale spánek nepøicházel. A ten mizera si spokojenì spal.
Na jedné stranì je to k vzteku, na druhé štìstí, pomyslela si.
Èekala na ráno. Ale to nepøineslo ¾ádnou zmìnu. Za celý den nepøišla do otevøeného domu ¾ádná návštìva ani zlodìj. Za celý den se had nepohnul.
®ízeò ji donutila znovu slézt. Krabice u¾ byla mezitím vyschlá.
Ne¾ vylezla zpátky na skøíò, hledala nìco, èím by v pøípadì ohro¾ení mohla hada zabít. Ale nic pøípadného nenašla. Snad ¾ehlièku. Ale to by jistojistì rozbila dla¾dice a hada minula. Pøíliš se dole nezdr¾ovala a nic pøíhodného po ruce nenašla.
V poledne se zase ozval telefon. Jeho nekoneèné vyzvánìní jí dodávalo sílu. Èekala, ¾e man¾el slu¾ební cestu zkrátí a ¾e co nevidìt uslyší jeho auto. Auta slyšela, ale ¾ádné nezpomalovalo, ¾ádné nebylo jeho. Slyšela jen, jak jí kruèí v ¾aludku. Hladem.
Najednou pøestala dýchat. Had se pohnul a zvedl hlavu. Instinktivnì zva¾ovala, zda by mohl vylézt nahoru za ní.
Proè jsem si nevzala nìco do ruky, abych ho mohla srazit?
Had se pomalu plazil od schodù a vypadalo to, ¾e pøímo ke skøíni. V m¾iku si svlékla trièko a hodila ho na hada. Zasáhla ho. Kdy¾ vidìla, ¾e se trièko nehýbe, na nic neèekala a sklouzla ze skøínì. Velkým obloukem probìhla kolem trièka a vybìhla po schodech nahoru. Zabouchla za sebou dveøe.
Nehledala mobil, nešla k telefonu. Co kdyby tam byla druhá zmije. Jako zbìsilá vybìhla z domu. Zavøela vstupní dveøe a utíkala pøes zahradu na ulici. Nejdøív si sedla pøed bránu a èekala na man¾ela. Celá se chvìla. Kdy¾ dlouho nejel, vrátila se do domu a dala mobil do nabíjeèky. Chovala se jako smyslù zbavená. A pak jí to koneènì došlo. Vìdìl, jak se bojí hadù a tu zmiji jí do sklepa dal on. Má milenku a chce se jí zbavit. Mozek jí obestøely mrákoty, sesunula se na zem a ztratila vìdomí.
Podle jejího bezvládného tìla se tiše vinula zmije…
Marta Urbanová
* * *
Kolá¾ © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autorky