Pochmurná úvaha o vaření, jídle a nadhmotnosti

Jídlo je v řebříčku lidských radovánek na druhém místě a tak není divu, že vaření zajímá lidi už mnoho let. Kolik přesně, nevíme. Vladimír Poštulka ve své knize "Labužníkovy historky" uvádí, že první písemná zmínka o jídle pochází z říše krále Šalamouna z roku 968 před našim letopočtem, ale dá se předpokládat, že lidé jedli dávno předtím, ačkoliv byli ještě negramotní. Myslím, že vaření bylo většinou doménou žen, aspoň autoři kreslených vtipů nám vytrvale předvádějí pravěkou ženu, kuchtící v jeskyni guláš z mamuta, zatím co její choť se věnuje činnosti důstojné pravého neandrtálce, totiž lovu. Náš významný historik labužnictví Achille Gregor popsal ve svém téměř vědeckém díle "Muž v zástěře" počátky vaření, ale nedočetla jsem se tam, jak lidé objevovali, co k jídlu je a co, naopak, není. Myslím, že často používali ryze vědecký postup "pokus a omyl" (proto se taky každou chvíli najde nějaké pravěké pohřebiště), ale jistě bylo důležité i pozorování, čím se živí zvířata. Tato metoda přinesla tehdy mnoho cenných poznatků, ovšem dnes ji považujeme za kontroverzní a nemůžeme ji doporučovat. Znám chovatele akvarijních rybiček, jehož favoritem je tlamovec, ryba škaredá jako trestní oznámení, nudná, nezajímavá. Proč právě tlamovce ten pán tak obdivuje jsem se dozvěděla, až když se přesvědčil, že dveře do kuchyně, kde jeho žena vařila kávu, jsou bezpečně zavřené. Potom zašeptal: "Už jsem tomu samečkovi koupil třetí manželku za účelem založení rodiny. A on každou sežral!"

Za mého mládí byla situace v podstatě stejná, jako v pravěku: vařily ženy. Z mužů jenom profesionálové a Fritz Brenner v detektivkách o Neru Wolfovi. Muž, který by rád vařil, by byl tenkrát asi považován za podivína a kamarádi by trochu váhali, než by ho pozvali na pivo. Průměrný muž uměl uvařit čaj a připálit večeři v kastrůlku na kamnech, ale i k těmto činnostem se uchyloval jenom v případech přírodních katastrof, jakými jsou výbuch sopky, manželka v porodnici, anebo "den poté", kdy se vrátil velmi,velmi pozdě domů z hospody. Na druhé straně musíme přiznat, že všichni významní gastronomové, šéfkuchaři a příslušníci "haute cuisine" byli chlapského rodu, takže to předstírání neschopnosti cokoliv uvařit byla jenom kouřová clona. Prostě se jim nechtělo.

Potom ale dějiny přešly lehkonohým dupotem o pár desítek let dál a vaření přišlo do módy u všech pohlaví. Začalo přibývat knih, časopisů, filmů a jiných výdobytků kultury, týkajících se jídla. Každý, kdo chtěl být počítán mezi celebrity, musel vydat kuchařku se svými vlastními recepty, vyzkoušenými a osvědčenými. Mnohé z nich zlidověly, například třená bábovka z manga, soté z krokodýlích jater, kmínová zmrzlina...
Hodně táhly kuchařky memoárové: Jak jsem vařil sultánovi (zajímavé, o Tyrlovi jsem nečetla nic), Dalajláma a já v kuchyni, Co snídával Jára Cimrman ve čtvrtek...
Kuchařských knih začalo přibývat jako komárů po povodni. Kuchařky pro fotbalisty, pro chovatele jezevčíků, pro staré mládence, pro babičky, bratrance, pro ručitele na půjčku…
Občas se trápím myšlenkou, co se stane, když po specializované kuchařce sáhne nesprávný člověk? Jídlo se mu připálí, zkysne, neudělá se kůrčička, nýbrž se udělají žmolky?

Vrchol vlny popularity gastronomie přinesly televizní show. Vaří celebrity, některé starší, trochu okoukané, aby se ještě připomenuly, jiné novější, ale k těm se těžko vyjádřím, mohou to být hodní lidé, ale já jsem je nikdy v životě neviděla a nechápu, v čem spočívá jejich „celebritizmus“. Vaří profesionální mistři kulinářského umění a musejí svoji činnost komentovat tak, aby udrželi diváka v dramatickém napětí, což třeba při strouhání mrkve není tak docela snadné. Některým to jde hladce, jiným obrace, proto si různě pomáhají, někteří jazykem tak lidovým, že takový jazyk málokterý lid používá, jiní něžnůstkami (řízeček, špetička, stehýnko, vínečko), a jsou i zoufalci, kteří prostě doufají, že televizní diváci nikdy nevařili, nebyli v kuchyni, neviděli cibuli ani česnek... a třeba jim vypadne obraz, takže budou ještě rádi aspoň poslouchat napínavé vyprávění: "...do pánve nalejeme dvě polévkové lžíce oleje a mírně zahřejeme..." Znám paní, která se do tohoto vzrušujícího děje tak vžila, že ji od něho odtrhli až hasiči, přivolaní sousedy pro dým, který se valil z trouby její vlastní kuchyně.

V televizi ukazují svoje kulinářské umění i řadoví občané. Prý je o vaření v různých relacích stejný zájem, jako o zvolení do parlamentu anebo o výměnu kyčelního kloubu.
Já bych všechny ty gastronomické relace v televizi zakázala. Anebo by se měly aspoň označovat hvězdičkou – závažíčkem (?) s údajem, do kolika kilogramů hmotnosti je program pro diváka vhodný.

Jsou XXXL diváci s vůlí křehkou jako štrúdlové těsto a ti by měli být přinejmenším varováni, že při sledování programu nesmějí mít v ledničce nic kromě tvořítka na led... Ale kdo má tak pevný charakter? Já rozhodně ne!

Teď bych měla odbočit na návod, jak na to, abychom byli štíhlí jako proutek vrbový, větrem zmítaný...
Zaručených rad, co pro to dělat, jsou stovky. Ale když je na nějakou nemoc mnoho léků, znamená to, že žádný není ten pravý. Já jsem se pro začátek vybrala cestou všeobecně doporučovanou: mrkev, pár lístků salátu, nízkotučný tvaroh, na oběd netučná ryba... a utřela jsem prach v knihovně, což odpovídá třem tvrdým hodinám ve fitness-centru.
Docela mi to šlo až do večera a ten den jsem byla se sebou velmi spokojená. Shodila jsem osm deka a zpychla jsem.

Už jsem se chystala, jak popíšu svoje zkušenosti ve světovém odborném tisku a pochopitelně i na SeniorTipu, ale potom jsem psychicky ztroskotala na koncovce...
S večerem na mne totiž padl takový nějaký melancholický pocit... Byla to touha po modravých dálkách? Byl to stesk po láskách dávno ztracených? Anebo pocit občanské zodpovědnosti za stav elektrospotřebičů? Nevím, ale jako Smolíček-Pacholíček, vábený tajemnou mocí zvědavosti, jsem neodolala a otevřela dvířka ledničky. Jenom na uzounkou škvíru... a zašmátrala jsem na poličce dvěma prstíčky...

Za jedinou minutu večera jsem zničila celodenní úsilí...

Když jsem v psaní tohoto ponurého článku dospěla sem, zazněl zvonek a přišla moje kamarádka Judita. Taky jí chybí čtyřicet centimetrů do přiměřené hmotnosti. Přečetla si můj ještě horký příspěvek na monitoru, opovržlivě odfrkla a řekla, že ona zná zaručený prostředek na celoživotní štíhlou linii - bez diety. Promluvila ovšem, až když jsem ji podplatila tiramisovou zmrzlinou, která se mi do mrazáku vplížila naprosto bez mého vědomí. (Začínám věřit politikům, že nemají tušení, jak se do jejich trezoru vloudilo pár milionů korun a několik kil zlata). Po poslední lžičce se nadechla a prozradila ohromující, úplně nový návod na štíhlou linii:

"Musíš si vybrat předky s vhodnými geny!"

Začala jsem uvažovat, kolik může vyfasovat dáma v mých letech za ublížení na těle a jaké jsou vyhlídky na amnestii. Naštěstí zvonek zazněl podruhé a přišla kamarádka Naďa. Okamžitě jsme ji vtáhly do děje a vychrlily na ni sacharidy, spalování tuků, DNA, jógu, estrogen a jiné hormony, nordic walking, čokoládu, zázračný magnetický pás, dietu dělenou, hollywoodskou, rýžovou, rychlost metabolizmu... a Judita, která musí mít poslední slovo, zvolala zoufale:
"Tak co máme vlastně dělat?"

Naďa se krátce zamyslela a shrnula všechny zatím známé poznatky obezitologie do jediného slovesa: "Než---!"

Ale protože ji vychovali za dámu, uprostřed se zarazila a tišeji dodala:
"Než tloustnout, holky, raději míň jíst a víc se hýbat!"

Blanka Burjanová

***

Zobrazit všechny články autorky