Luděk Frýbort:
Netradiční připomínka k cyrilometodějskému svátku

Blíží se svátek slovanských věrozvěstů, ale pozoruji, jak už zase leckteří představitelé Republiky české dávají najevo svou náklonnost k slovanskému dubisku, a sváteční nálada se jaksi ne a ne dostavit. Tážete se možná, jakou nacházím souvislost mezi příchodem soluňských bratří a některými jevy současné politiky… nu, porýpejme se trochu v pramenech k dějinám zemí českých, a vizme.

Lze stručně říci, že oč méně máme hodnověrných zpráv z počátků českého křesťanství, o to víc podléháme mýtům. Slavíme velkomoravského knížete Rostislava, povolavšího byzantské misionáře Cyrila s Metodějem; želíme toho, že se jejich dílo neudrželo; žehráme na bavorské preláty, kteří proti němu kuli pikle; zlobíme se na Maďary, že vrazivše klín mezi byzantský Balkán a naše země, oddělili nás od centra východní civilizace, bez námitek přijímáme tvrzení, jak nám je zprostředkuje Palacký: Vypraviv (kníže Rostislav) poselství do Konstantinopole, požádal císaře Michaela o slovanské učitele… císař radost maje z poselství toho, vypravil k Moravanům oba slavné bratří, potřebami na cestu hojně je opatřiv.

Opravdu? Co tak trochu zapochybovat? Zkoumáme skepticky i jiné dějepisné zprávy; proč máme bez pochyb a rozpaků přijmout právě tuto? Jak tomu skutečně bylo? Poodhlédneme-li stranou od osy Velehrad – Konstantinopol, můžeme zjistit, že se za toho času s žádostmi o věrozvěsty roztrhl pytel. Když Chazaři, na Černomoří v dnešních jižních Rusích panovavší, požádali učitelův křesťanských z Konstantinopole… dokládá týž Palacký. Hned o kousek dál: Bulharský král Boris uchýlil se s prosbou o kněží a učitele do Konstantinopole… O sto let později i varjažský kníže Valdemar alias Vladimír rovněž požádal učitelův křesťanských, a byzantský císař, jaký to už byl hodný pán, všem těm žádostem promptně vyhověl. Ne že by se někam cpal, rozumějme; ale když ho ti Moravané, Chazaři, Bulhaři a kyjevští Varjagové tak pěkně prosili, neměl to srdce je zklamat. Jen kdyby tak velice nepřipomínal jiného východního vládce o jedenáct století později, který také radost maje z poselství toho k nám ochotně poslal… no, ne zrovna věrozvěsty, jako spíš tanky.

***

Jak se zdá, je předstírané pozvání mezi vládci Východu už od raného středověku oblíbenou záminkou expanze. Stěží totiž můžeme předpokládat, že by vládci Moravanů, Chazarů, Bulharů či varjažských Rusů, divocí a negramotní válečníci, opravdu vysílali poselství s prosbami o osvětu, nebo o nějakou vůbec stáli. Mnohem pravděpodobněji můžeme rozumět cyrilometodějské misi jako velkorysému pokusu konstantinopolských císařů o rozšíření zóny vlivu západním směrem. Tou dobou kulturně i politicky hluboko pokleslý Západ neměl, čím by byzantské rozpínavosti mohl čelit: dědictví Karla Velikého v rozkladu, jiná ústřední moc s výjimkou stolce papežského, také jinak zvlášť pevného, dohromady žádná… a kruh byzantského vlivu zahrnující Balkán, rozpínající se přes Kyjev k severu a v západním směru zasahující Moravou do samého středu Evropy. K našemu velkému štěstí přišli odkudsi zpoza Uralu Maďaři a kruh rozťali. Češi zůstali na druhé straně a tudíž v civilizační oblasti Západu, z níž je nedokázal natrvalo vytrhnout ani pozdější slovanský vůdce a věrozvěst Brežněv.

***

Pokročilejší středověk byl v tomto ohledu mnohem střídmější. Ještě se rusko-byzantská ortodoxie pokoušela vpašovat východní prvek do svatováclavských legend, ještě zde byla krátká epizoda kláštera sázavského, ale to byly už jen poslední záblesky vyhasínajícího ohně a západní orientací českého státu neotřásly. Husitská doba přinesla určité náznaky námluv s Byzancí, ale ta už stála před zánikem a měla jiné starosti. To bylo tak všechno. Určité náznaky patriotismu už zde byly, avšak odlišného pojetí než jak mu rozumíme dnes, tím méně slovansky přibarveného. Ještě barokní společnost byla orientovaná nábožensky: našinec je ten, kdo je se mnou téže víry. Osvícenství přineslo obrat k vlastenectví zemskému a korunnímu: našinec je ten, s nímž žiji v téže zemi. Až devatenáctým stoletím nastal věk vlastenectví filologického: našinec je ten, kdo mluví stejným jazykem jako já. Tím teprve přešlo občasné česko-německé hašteření v nacionalistickou nesmiřitelnost, zde se vzalo Palackého pojetí českých dějin jako odvěké a osudové potýkání Čechův s Němci. Jelikož se týž proces odehrál i na německé straně, byl malér tady: čeští Němci začali spatřovat vyjádření svých citů v pangermánských idejích, kdežto Čechové je objevili v carsky podmalovaném slavjanofilství. Záhubná pošetilost to byla jedna jako druhá a přivedla jeden zemský kmen do náruče Hitlerovi a posléze do vyhnanství, druhý do sovětského chomoutu a půlstoletého mravního úpadku. A ještě není všem dnům konec.

Trochu teď odbočím, ale říkám si, jestli právě tehdy se nerodila česká pasivita a přizpůsobivá ohebnost, neslavný dílek národní povahy. Spoléhání na mocného slovanského ochranitele metamorfovalo v spoléhání na všechno možné, na spojence, na takové či onaké osvoboditele, jen ne na vlastní schopnost a sílu. A to jsme ještě měli z pekla štěstí, že to s námi nedopadlo hůř. Plán doktora Kramáře na vytvoření Slovanské říše, v níž mělo království české zaujmout postavení podřízené gubernie, vypadá dnes značně šíleně, ale mohl se snadno uskutečnit: kdyby se car Mikuláš býval dočkal vítězství po boku západních mocností, kdyby v atmosféře velkorysého překreslování map a odměňování vítězů došlo i k splnění ruských imperiálních přání, mohla se alternativa Slovanské říše stát katastrofální skutečností. Prozřetelností dějin – aspoň v tomto ohledu jim můžeme být při všem ostatním hrůzném neštěstí vděčni – však přišel Lenin se svou revolucí a černá díra vražedného zmatku pohltila i Kramářův plán.

Nějak je to všechno obráceně. Český kalendář nabízí k oslavě cyrilometodějský svátek, ale spíš bychom mohli slavit, že úsilí slovanských věrozvěstů vyznělo naprázdno. Oslavujeme konec třísetletého temna a rozpad habsburské monarchie, ale spíš bychom měli postát v minutě ticha nad její památkou; velmoc zvaná Rakousko byla i nám hrází jak proti ruské roztahovačnosti, tak proti naší vlastní slovanské pomatenosti. Slávou se opředli čeští legionáři, ale kdoví, jestli bychom neměli spíš projevit uznání onomu dvacetinásobku českých bojovníků, vytrvavších až doposledka v uniformách rakouských. Slavíme znovuzrození české státnosti v roce 1918, ale státnost vydržela dvacet let, načež se rozplynula v čemsi velmi podobném Kramářově Slovanské říši, ledaže na opratích nikoli carského, nýbrž stalinského imperialismu. Oživení velkoslovanské myšlenky nejspíš není v dohlednu, na to se znemožnila příliš dokonale. Dejme si však pozor na nenápadné odnože. Z nedobrých zkušeností evropských národů vyplynul projekt Evropské unie; a třebaže je zatížen mnohou nedomyšleností, ukazuje nám, kde je naše místo: ne v širé slovanské stepi, nýbrž v kulturní krajině Západu. Nesměli bychom ovšem být Češi, aby ta skutečnost nebyla provázena ohrnováním nosu, pošklebky, pochybnostmi, nedůvěrou, podezíráním z nečistých úmyslů, obavami o naši identitu a suverenitu. Chci zdůraznit: jako za knížete Rostislava, ani dnes nežijeme ve vzduchoprázdnu, nýbrž na křižovatce velmocenských zájmů. Pohlédněme na mapu a přečtěme si noviny: alternativa k integraci v západních hospodářských a obranných systémech je jedna a její jméno jest… Slovanská říše. Ještě dnes se Evropou táhne hranice, již se před tisíciletím nepodařilo posunout byzantským agentům Cyrilovi a Metodějovi. Po její jedné straně leží země Západu. Po druhé chaotický Balkán a domýšlivé, roztahovačné, destruktivní Rusko. Nemělo by nám činit potíž se rozhodnout, kam patříme. Slovanství si přitom můžeme ponechat, a to v jeho skutečném smyslu: jako filologickou kategorii. Mluvíme česky, a čeština náleží k slovanské větvi jazyků indoevropských. Toť vše. Jinak pojem slovanství nevypovídá pranic ani o národním charakteru, ani o dějinném smyslu, a je koledováním o neštěstí, stane-li vodítkem politických rozhodnutí.

Hannover, 28. června 2013

* * *

Koláž pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora