Stáří versus mládí

Téma nesmírně zajímavé. Myslím si však, že v každém případě záleží na úhlu pohledu. Nechci se nikoho dotknout, proto toto téma budu řešit z vlastního hlediska. Řekla bych, že mladá generace nenese celou tíhu problému na svých bedrech, protože se na tomto jevu podepsala celá řada negativních společenských jevů. Domnívám se, že tímto tématem by se měli zabývat především fundovaní odborníci, neboť jde o celosvětový fenomén, nebo alespoň o jeho podstatnou část. Myslím, že nemalou měrou se na této problematice podílejí media, především televize. Zasvěcenci tvrdí, že každý si může vybrat v programu, co ho zajímá, ale většina zaměstnaných rodičů ani neví na jaké programy se jejich potomci dívají. My jsme pracovali osm hodin a pak jsme se mohli věnovat rodině. Dnešní doba zaměstnává lidi od nevidím do nevidím a unavení rodiče stěží zvládají běžný program vlastní rodiny, na úkor svých potomků.

Když jsme my nepracovali, zavřeli nás. Dnes kdo nechce nemusí pracovat a nic se neděje. Vzhledem k nárůstu inflace nemohou běžně pracující rodiče dopřát svým dětem všechna privilegia současného trendu, protože k tomu nemají prostředky. Co pak s nimi? V době totality si byli všichni (respektive téměř všichni) rovni. Nikdo se nad nikoho nevyvyšoval. Těch pár jedinců, kterým rodiče dopřáli nadstandard jsme hravě převálcovali. Hodně rodin řeší nedostatek svého času drahými dárky, neúměrnými zásluhám. Tím myslím pomoc v domácnosti, pomoc starým rodičům, úspěchy ve škole apod. Chápu, že nemohu srovnávat doby minulé a současné. Chci jenom porovnat míru odpovědnosti rodičů a společnosti. Paradox je, že ať pročítám kterékoliv historické období, nikdy jsem se nedočetla, že by děti byly v mnoha ohledech lepší než ta generace, o které bylo v knize psáno.

Dalším negativním jevem je skutečnost, že mnoho dětí nemusí dělat žádnou práci, která by je naučila sebekázni, trpělivosti a pocitu zodpovědnosti. Nedůslednost ze strany rodiče nemůže přinést kýžené ovoce. Také zcela nechápu, jak je možné, že si může dítě stěžovat na diskriminaci ze strany rodiny či učitele.
Můj tatínek říkával:„Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“
Lze přece rozlišit slovo „šikana a násilí“ od slova „výchovné metody“. Chápu, že v dnešní době se často setkáváme s týranými dětmi, které tím rodina odsoudila k budoucím psychickým problémům, ale to je myslím spíše problém nižších sociálních vrstev.

Vím, že společnost není schopná za rodiče vyřešit žádné problémy, které dělají rodičům vrásky na čele. Všechno leží na bedrech rodičů, proč je potom vinit ze špatné výchovy? Zákaz trestů nutně vede k podrývání autority vychovatele. Přišla jsem nato, že k fyzickému trestu se rodič uchyluje v době, kdy veškeré jeho argumenty ztrácejí účinnost a on je tak zvaně zahnán do kouta. Trest neznamená pouze bití, ale třeba gramatickou úlohu na víc. Já jsem se tak naučila dobře gramatiku. I když v dnešní době už to také není pravda, ledacos jsem už zapomněla.

V době, kdy jsem chodila do školy, jsem se často zabývala myšlenkou, že by se měla na školách učit etika, která by ve studentech umocnila jejich lepší já. Život mne poučil, že i když vychováte dítě, jak nejlépe dovedete, může být vaše snaha zničena soužitím se silným egocentrickým jedincem. Tak bezpečně vím, jak dominantní jedinec může změnit povahu vašeho zamilovaného dítěte. Nakonec i já jsem se změnila. Maminka mně neustále říkala, že to už nejsem já, což mne velice rozčilovalo, pobuřovalo a uráželo. Muselo uběhnout hodně vody, abych zjistila, co tím chtěla říci. Takže, i když má vaše dítě všechny přednosti vašeho lepšího já, nemusí podle toho žít, ani vychovávat své potomky. Dnešní společnost nahrává všem negativním vlivům budoucí generace, aniž by si uvědomovala, že tím si podřezává větev, na které sedí.

Když tuto úvahu převedu na sebe, musím konstatovat, že naše děti se nám v lecčems podobají, ať chceme, nebo ne, ať si to připouštíme, nebo ne. Je jen nás uvědomit si, že podobných přehmatů jsme se dopouštěli i my. Ani já jsem neměla ráda, když mně někdo neustále poučoval, káral a tzv. vodil za ručičku. Myslím, že my senioři si mnohdy ani neuvědomujeme svou nevraživost vůči mladé generaci. Jsme zahlceni vlastními problémy, pocitem osamění, nemocemi, různými bolestmi, ukřivděností a nepochopením. I my jsme kdysi byli nedočkaví a netrpěliví, neustále v rozběhu a ve vymýšlení různých lumpáren. Také mne mrzí, že svým myšlením už nedokážu všemu porozumět jako dřív a nemůžu se aktivně připojit k debatě těch mladších. Ale ani naši rodiče nemysleli stejně jako my, za mlada. Myslím, že celý problém při soužití s prarodiči spočívá v tom, že mladí nemají trpělivost a čas nás vyslechnout a my jsme zapomněli, že v jejich letech jsme byli stejní.

Irena Atzlerová