Zvony Kampánie

Povídka vztahující se ke Štědrému dni. Byla inspirována poslechem sonát Domenica Scarlattiho.

Sonáty italského hudebního skladatele Dominica Scarlattiho, rodáka si mě získaly už v dětství. Je v nich cosi vznešeného a zároveň tajemného, jako by se v nich odrážel duch krajiny pod Vesuvem, kde se skladatel narodil.
Dvě jeho sonáty jsem si z CD poslechla na štědrý den a stalo se něco zvláštního....

Ocitám se na lodi, která pomalu pluje k Neapolskému zálivu. Tají se mi dech při pohledu na cíl své cesty. Turisté navštěvují a fotografují toto místo v létě, kdy bývá modré a často bezoblačné nebe, slunce rozehrává zlaté a nafialovělé tóny Vesuvu, v jehož objetí je Neapol, Torre del Greco a další města. A já si cestuji k Vesuvu na Štědrý den. Toužím poznat jeho zimní barvy.

Studené a temně modrošedé moře, s jehož hladinou si vítr pohrává. Několik plachetnic se jím nechává unášet. Na barvě moře se podílí i obloha - sluníčko se chvílemi schovává za mraky, kterých pluje po obloze bezpočet, různě velikých, bílých i šedých v nejrůznějších odstínech a
místy zvrstvených. Ty největší a nejtěžší jsou nad Vesuvem a dokonce částečně zakrývají i jeho vrchol.

Jsem snad jediná, kdo dnes vystoupí na vrchol této slavné hory. Vůbec mi nevadí, že jdu sama. O to více se soustředím na pozorování krajiny a jejích detailů. Procházím lesem borovic, které pomalu ustupují keřům, osamělým rostlinám a lávě, která překvapí svými barvami i tvary. Tu je temně šedá, připomínající shrnutý koberec nebo spletené provazce a na ní místy svítí stříbřitě zelené lišejníky.
A dál je láva načervenalá, drobné i velké kamínky, někde obrovské balvany a velice bizarní skalní útvary.

Fouká studený vítr, ale já nepociťuji chlad. Přede mnou se rozehrává drama. Ještě pár metrů a vstupuji do mraků, jejichž základna je rovna jako podle pravítka. Mraky se kolem mě pohybují, trhají a zase kumulují a mezi nimi vykukují bloky lávy a tu a tam trsy zaschlých rostlin.
Někomu by připadala tato scenérie možná trochu strašidelná, ne tak mně. Každé počasí má své zvláštní kouzlo, které se podepíše na náladě místa.

Stojím na opuštěném parkovišti se stejně opuštěnou pokladnou a zavřenou vstupní branou. Nikdo nikde, přehodím své francky přes vrata , která přelezu. A již jsem na cestě prošlapané tolika lidmi a vystupuje ke kráteru. Místy jsou malé ostrůvky sněhu. Souvislý sníh se na vrcholu Vesuvu nikdy moc dlouho neudrží, ale když napadne, je na horu nádherný
pohled. Vesuv se zdá pak ještě mohutnější a působí dojmem velehory, i když má jen 1281 m nad mořem.

Blížím se k vrcholu a jako když mávne kouzelným proutkem, oblačnosti ubývá. Vykoukne slunce. Napřed jen tak stydlivě, ale pak jako by nabralo síly a svými paprsky rozežene mraky. Dokonce i trochu hřeje, ale jen tak jemně, štědrodenně. A jsou tu barvy, které ani nedovedu slovy vyjádřit - přechody jedné barvy do druhé a jejich odstíny. Nejvýraznější je temná
nahnědlá i nafialovělá červeň lávy, jejímž královstvím teď procházím.

Stojím na okraji obrovského kráteru, od něhož na mě dýchlo příjemné teplo s náznakem vůně síry, V jeho západní stěně tichoučce vystupuje několik fumarol - dech Vesuvu, Pozoruji je se zatajeným dechem. Chvíli tu stojím a rozhlížím se i na druhou stranu. Oblačnost se téměř
rozplynula. Hladina moře se postupně ztrácí v mlze. Sorrentský poloostrov, ostrovy Capri a Ischia jsou sotva znatelné. Nade mnou přeletěl osamělý krkavec.

Načrtla jsem si několik skic. Snažím se zapamatovat si všechny detaily a jejich barvy, abych pak doma mohla rozehrát štětcem jejich symfonii. Čas je neúprosný. Sluníčko postupuje k západu, na obloze, která dostává zvláštně narůžovělý odstín, se objevují šedavé mráčky, jichž přibývá. Musím se vrátit, abych stihla poslední vláček Circumvesuviana, který mě
odveze do Neapole.

Cestou jsem vzpomínala na svůj domov tam na severu a na všechny své milé. Jsou teď daleko a přece tak blízko...

Pomalu padá soumrak a ve městech se rozsvěcují první světla. A znovu vzpomínám na domov a na své blízké a je mi krásně. Ve městech pod Vesuvem se právě rozezněly zvony, zvony mojí Kampánie a doznívají i poslední tóny druhé sonáty Domenica Scarlattiho...

Jana Haasová