Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Vzdálený pomocník
Vzpomínám si na jednu zvláštní pøíhodu ze školy, která se zdá neuvìøitelná, ale opravdu se stala. Chodila jsem tehdy do deváté tøídy "jedenáctiletky". Na nìmèinu jsme mìli výborného profesora, na nìho¾ mám velmi pìkné vzpomínky. Mìl skvìlou vyuèovací metodu. Nabádal nás k tomu, abychom se jazyk "nebiflovali" hodinu èi déle, ale pravidelnì ka¾dý den
mu vìnovali 15 a¾ 20 minut intenzivnì. Zkusila jsem se uèit podle jeho rady a s nìmèinou jsem nemìla potí¾e.
Profesor, jmenoval se Skála, míval vìtšinou dobrou náladu, ale na druhé stranì vy¾adoval témìø vojenskou kázeò - ještì pøed zazvonìním zaèátku hodiny jsme museli sedìt v klidu a èíst si v uèebnici. To proto, abychom byli vnitønì soustøedìni na výuku. Ve tøídì se v¾dy po týdnu støídala slu¾ba, která peèovala o tabuli, napsala datum a na zaèátku hodiny
podávala hlášení o pøípravì na hodinu a kdo není pøítomen. Pokud byla kázeò dodr¾ována, bylo vše v poøádku. Ale jednou se stalo, ¾e...
O pøestávce bylo ve tøídì mimoøádnì rušno. Kluci bìhali po tøídì a házeli po sobì houbou. Ti co se neúèastnili, sledovali utkání a nìkteøí hlasitì fandili. Pøeslechli jsme zvonìní, tak¾e se stalo, ¾e profesor namísto do tøídy vstoupil do arény øvoucích lvù...
Jeho jindy mírný a vlídný pohled se rázem promìnil v pohled hromovládného Dia. Z oèí mu šlehaly blesky hnìvu. "Kein Datum ist an der Tafel!!! zahømìl hrozivì, proto¾e slu¾ba zapomnìla napsat datum. Tøída okam¾itì ztichla v oèekávání zlého. Skála u¾ listoval v notesu a rozpoutala se divoká palba.Tøídou zavládl strach a všichni vyvolaní se vraceli do lavice s pìtkou, nebo-li kulí...
Bála jsem se víc ne¾ kdykoliv jindy, proto¾e obdobná atmosféra mi asi pøed týdnem mi zapøíèinila pìtku z fyziky. Rodièe tím vùbec nebyli nadšeni a teï mì èeká další pìtka... Profesor vyvolával podle abecedy, podobnì jako fyzikáø. Byla jsem sedmá.
Šestá obì» vydìšenì stojí u tabule, neschopna na otázku polo¾enou v nìmèinì odpovìdìt. "Pìtka - sednout!, zahømìl Skála.Teï u¾ zbýval do mého vyvolání jen okam¾ik. Co jsem v tìch nìkolika vteøinách pro¾ívala nebyl u¾ jen strach, co jsem v ty okam¾iky pro¾ívala, ale pøímo panika spojená s pocitem zoufalství a bezmoci. To není Skála, ale Vesuv, napadlo mì v tìchto posledních dramatických vteøinách ještì ne¾ jsem zaslechla své jméno.
V tom okam¾iku se pøede mnou objevila ta stará pohlednice Neapolského zálivu s Vesuvem a pinií, která mi kdysi tolik uèarovala. Teï o¾ila, moøe se vlní, nad vrcholem Vesuvu je oheò a tmavý kouø, po úboèí teèe láva, èediè, andezit, popel... Mendìlejevova periodická soustava prvkù je v pohybu... jsem ve svìtì chemie a geologie, který mì tolik láká. Kolik myšlenek se mi pøehnalo hlavou bìhem nìkolika okam¾ikù, byly jako smrš», která ale nebyla pro mì vùbec hrozivá.
Jakoby z dálky zaslechnu své jméno. Rychle se vracím z Neapolského zálivu do reality. Cestou k tabuli mì jen tak znièehonic napadne, ¾e proti Vesuvu jsem zcela bezmocná a s touto myšlenkou stojím u tabule zcela odevzdána a smíøená s pìtkou.
A u¾ je tu první otázka, na ni¾ odpovídám klidnì, bez sebemenšího zachvìní. Následují další otázky a mé odpovìdi. Z uèitelových oèí mizí blesky a ve tváøi se objeví úsmìv... Vesuv se
utišil a nad Neapolským zálivem i ve tøídì zazáøilo sluníèko. Z lavic se ještì tu a tam ozve vzlyknutí a posmrkávání "zasa¾ených". Skála se rozhlédne po tøídì, mávne rukou a øekne: "Ty pìtky se nepoèítají".
"Ty jsi zaválela, jak jsi to dokázala, v¾dycky se tak bojíš?", ptají se mì spolu¾áci. Krèím jenom rameny, ale sama v té chvíli odpovìï neznám. Jsem zavalena zvláštním pocitem radosti a vítìzství.
Èasto jsem se pozdìji vracela k této pøíhodì. Sama bych urèitì nedokázala zvítìzit. Mùj milý pomocník byl hodnì daleko, a¾ nad Neapolským zálivem.
Pamìtníci, vzpomínejte!