Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Sáva,
zítra Leopold.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda, odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na vaše pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz
 
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.



Lingvistické rozjímání ve vzpomínce na dìtství

Kdy¾ obèas rozmlouvám s pøáteli a vzpomínám na svoje dìtství, které jsem trávil u prarodièù, mnozí, a to i místní venkovani, se pozastavují nad tím, ¾e pou¾ívám výrazy, které buï vùbec neznají, nebo jim znìjí zvláštnì. I mnì samotnému se nìkdy zdá, ¾e se mi vybavují slova, o nich¾ bych se domníval, ¾e jsem je dávno zapomnìl, která pou¾ívali dìda a babièka v souvislosti s hospodáøstvím. Mnohá z nich dneska u¾ nikdo nezná, došla zapomenutí. Pravdìpodobnì se i vám, kdo budete èíst tyto øádky, vybaví nìco z dìtství. Mo¾ná budete ty svoje pøíbìhy vyprávìt svým dìtem a vnouèatùm, a tøeba jim utkví v pamìti pár slovíèek, jimi¾ obohatí svoji slovní zásobu slo¾enou ze samých esemes, komp, disk drajf, pøípadnì vole, tráva, kérky, fes»ák…

Moje lingvistické vzpomínání mi vlastnì pøipomnìlo i to, jak vlastnì vypadala naše usedlost v dobì pøed dìdovým „zkolektivizováním“. Potom, kdy¾ byl dobytek odveden do dru¾stevního kravína a vìtšina vìcí pøestala mít praktické vyu¾ití, staly se z nich pøebyteèné krámy a z jejich názvù jen jakýsi nepou¾itelný jazykový odpad.

Projdìme si tedy zemìdìlské stavení na pøelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století a pøipomeòme si jazyk našich pøedkù.
Vcházíme vraty, jejich¾ køídla jsou vrátnì, podél celého domu se pod pøeta¾enou støechou táhne záhrobec, nebo také zápra¾í èi pra¾ina. Pamatuji ještì dvùr vydlá¾dìný z velkých opukových placákù, pozdìji z praktických dùvodù vybetonovaný. Dveøím se øíkalo zavøití – nad nimi visela odjak¾iva cedulka „Vítej, kdo v dobrém pøicházíš!“. Ty vchodové dveøe do sínì byly pùlové. Pøedevším v létì, nebo kdy¾ se vìtralo, zavírala se jen spodní polovina, aby dovnitø nemohly všeteèné slepice.

V síni stály veliké almary na ošacení, menší almárka se šuplíky, veliký stùl, na nìm¾ se pøipravovalo „vaøení“, v koutì obrovská kamna – špórhelt – s medencem, co¾ byla mìdìná nádr¾ na vodu, zespodu ohøívaná, dole byla èudlava – prostor, kam se pod sporák ukládala polena na pøikládání.
Stranou od sporáku visíval pod stropem bidelec, na který se vìšely zmoklé svršky, kdy¾ se pøišlo zvenèí v dešti.

Zatápìlo se èmejøím – borovým jehlièím a drobotinou z otýpek. Pøi kácení v lese nebo pøi proøezávání ovocných stromù se všechny vìtve zpracovaly na klacíky asi tøicet centimetrù dlouhé, motouzem nebo hou¾ví z bøezového proutí se svázaly do otýpek, ty se uskladnily pod støechu pøístodùlku.

Vedle pøístodùlku byla nátoò, místo s vysokým dubovým špalkem urèené ke štípání døíví. Naštípaná polínka se rovnala do døevníku nebo na dvoøe do je¾kù – vyskládaných kruhových pyramid.
Stodola byla rozdìlená na nìkolik èástí oplotnìmi. Mlátek byl prostor, v nìm¾ se mlátívalo cepy obilí. Já ji¾ doma mlácení cepy nepamatuji, proto¾e dìda vlastnil mlátièku. Ale jako malí kluci jsme se chodili dívat do stodol, èi spíše stodùlek, kde se ještì v druhé polovinì padesátých let ta troška obilí cepy mlátila. Vìtšinou mlátili tøi chlapi – rytmu jejich klepání místní øíkali podle názvu obce: Ha – si – na, Ha – si – na.

Nebo také: Pojï na mlat, dám ti plat. Mlátil-li nìkdo sám, to bylo zøídka, znìlo to: Sám, sám, sám, ve dvou pak: Tá – ta s má – mou, tá – ta s má – mou. Ètyøi mlatce prozrazovalo klepání: Snop na pa – tøe, vem ho bra – tøe. Kdy¾ mlátilo pìt lidí, cepy „øíkaly“: Vo – diè – ka te – èe, hu – sa se pe – èe. V šesti, to jsem nikdy na vlastní oèi nevidìl, to prý znìlo: Ra – duj – te se hol – ky, sel – ka pe – èe vdol – ky.
To, co vznikalo z procesu mlácení, mìlo také názvy, které u¾ nejsou frekventované: mletivo – nejlepší zrní ke mletí, zrnivo – zrní pro setí v pøíštím roce, zadina – drobné obilky smíchané se semeny plevelù, plevy – obilné slupky. Takto se zrní tøídilo pomocí prohazování døevìnou lopatou – vìjièkou, a pak proséváním v øešetu, nejøidšímu se øíkalo øitice. Zbytky zpøerá¾ených klasù – ouhrabky se prosévaly v øešetu – ouhrabeènici. Ouhrabky se krmil dobytek, zadina se sypala drùbe¾i, plevy se dávaly spaøené dobytku v pití. Zdrchanou slámou se stlalo dobytku, rovná sláma se dala pou¾ít na povøísla, vázání ošatek èi dalších potøebných vìcí, pøípadnì na došky – pouze jeèná. Sláma se skladovala v ohranièené zádni a ve veliké bednì plevníku plevy.

Po jedné stranì prùjezdu stodolou mezi vraty na dvùr a vraty do zahrady stály v øadì narovnané vozy – ¾ebøiòák a fasunìk, který se zvyšoval èi sni¾oval hundeláky – podélnými prkny, seèka, sekaèka. Nad prùjezdem bylo patro z narovnaných fošen na trámech pro skladování snopù mezi sklizní a mlácením. V menší polovinì stodoly byla  øezárna s øezaèkou na píci, tady stála i mlátièka a na podvozku veliký elektromotor k jejímu pohánìní.

 

V koutì byly v sobì narovnané dvouuché koše pøidáváky, na zdi visely kosy a srpy, hrábì, vidle a podávky. Odtud vedly døevìné schody na hùru, kde se skladovalo seno a na hambalkách bylo navìšené všemo¾né ruèní náøadí, pou¾ívané jen sezónnì, provazy a lana, øetìzy, plachetky, ale také v kyticích sušené léèivé byliny.

Pod døevìnými schody byly proutìné kukanì vystlané senem a opatøené sádrovým podkladkem – tam chodily snášet vejce slepice. Ale obèas si našly i místeèko v senì na hùøe, mým klukovským úkolem bylo taková naèerno obsazená hnízda vyhledávat a vajíèka sebrat døív, ne¾li na nì sedla kvoèna. Zaèala-li slípka neplánovanì kvokat, zavøela se na dva tøi dny pod síto nebo do koše a pøešlo ji to.

Na druhé stranì dvora stál špejchar se ètyømi komorami.

Krajní byla sušárnou na ovoce, stála tu kovová kamínka „bubínek“, v nich¾ se topilo dubovými špalíky, na sítech v policích se sušily švestky, køí¾aly z jablek, na ètvrtinky rozkrájené hruštièky, ale také houby.
V další komoøe stály veliké obilnice a mouènice, na stìnách visela rùzná síta, øešeta, narovnané tu byly slamìné ošatky.

Tøetí místnost slou¾ila k uskladnìní zemìdìlského náøadí – byly tu dojaèky, kbelíky, odstøedivka na mléko, máselnice, trdlice, kopist a dí¾ na zadìlávání chleba, vály na tìsto i na maso, necky na praní i na paøení prasete, košíky, nùše a dokonce i kolovrátek, který u¾ nejménì sto let nikdo nepou¾il. V døevìné basièce tu byl øeznický cajk – kolíbka na prejt, kudly – od malých a¾ po obrovské dran¾íráky, vocílka s mosaznou rukojetí, zvonky na drhnutí štìtin, nabíjeèka na jitrnice. Odtud vedly také schody do sklípku na skladování ovoce.

Na zahradì dìda pìstoval staré odrùdy, dnes u¾ z tìch vìkovitých stromù zbyla jen jedna nachýlená jabloò s ranými „sklenáèi“. Kromì nich to byly ko¾enáèe, renety, nonety, sláïata, jakoubata, ovèí hubièky, øehtáèe, panenská. Z hrušní pìstoval rané muškatelky a máslovky, z pozdìjších lahvice, paršlenky, slazburky a václavky. Kamínky se hodily na sušení – z usušených se pak rozváøela vynikající koèvara. Tøešeò jsme mìli jedinou – obrovskou sdrcovku, na ty ranìjší jsem stejnì chodil do cizích zahrad. Švestky sedmihradky se hodily k sušení, verthaimky do knedlíkù a karlata na povidla.

Poslední dveøe vedly do dílny, kde mìl dìda truhláøskou hoblici a ponk se svìrákem a spoustu všelijakého náøadí – hoblíkù, poøízù, nebozezù, rašplí, pilníkù, šroubovákù, pil a pilek, vrtákù, duršlokù, ale také sekery a bac-hamry (kladiva) všech velikostí. Z dílny vedly schody do sklepa na brambory.
Chlív byl rozdìlený na dvì èásti. Podél zadní stìny byla stání pro krávy s betonovými ¾laby na krmení a napájení, vpravo od dveøí kotce pro ovce a kozy, vlevo kotce pro prasata. Cihlová podlaha byla vyspádovaná do ¾lábku uprostøed, kterým stékala moèùvka do senkrovny. Z ní se moèùvka èerpala vysokou ¾eleznou pumpou do lejty, co¾ byl veliký dlouhý døevìný sud, jemu¾ se také øíkalo voznice, v nìm¾ se na pole vyvá¾ela moèùvka.

Na závìr tohoto povídání ještì pøidám jednu úsmìvnou vzpomínku.

Bylo to nìkdy v polovinì záøí, mì bylo tak osm let. Dìda zacouval vozem, takovým tím døevìným furberkem s prkennými postranicemi, k pøístìnku, pod ním¾ na døevìných kozách stála postavená na výšku ona lejta. Dnes, s odstupem èasu, s úctou vzpomínám, jak mìl dìda všechno do detailu vymyšlené, aby zvládl veškerou práci sám a ještì se u toho nadøel co nejménì. I kdy¾ døina to byla obrovská i tak.
Vylezl na vùz, voznici sklopil smìrem na sebe a pomalu polo¾il mezi postranice. Pøetoèil dlouhé rameno ruèní pumpy, stojící hned vedle nad ¾umpou – jak on øíkal senkrovnou, a do otvoru v horní èásti lejty pumpoval moèùvku. Kdy¾ byla voznice plná, vyvedl ze chléva kravku Mindu, zapøáhl ji do vozu, poplácal ji po oblých bocích, vzal u huby za ko¾ený øemínek, aby se rozvá¾nì a pomalouèku, kolébavým krokem vydala s tì¾kým nákladem na urèené pole.

Já, kluk v teplákách a svetru, poskakoval za vozem. Jen¾e z metru dvaceti své výšky jsem nedohlédl pøes lejtu a nevšiml si, ¾e Minda právì zvedla ocas… a moje trampky sklouzly po rozpláclém lívanci. Ve chvíli, kdy èlovìk, ale i úplnì malý èlovíèek, ztratí rovnováhu, zoufale hledá, èeho by se zachytil a odvrátil neodvratný pád. Zvláštì kdy¾ se pod ním na cestì kypøe roztéká teple kouøící kravinec. A tak jsem se v polovinì trojitého axelpaulsenu chytil páky vypouštìcího kohoutu voznice. Páka povolila a mohutný proud èervenohnìdé pìnící tekutiny mne srazil na zem. V tu chvíli bylo úplnì lhostejné, ¾e pøímo do kravince. Naštìstí Minda, pokyvujíc do rytmu oháòkou, kráèela nevzrušenì dál, jinak bych se v tom nadìlení asi utopil. Horší smrt si nedovedu pøedstavit.

Dìda se smál, a¾ se za bøicho popadal. Kohout zavøel a mì, neš»astníka, proti nìmu¾ je skunk jak voòavka ¾ivé kvìty, poslal nazpátek domù. Tøikrát babièka ohøála na plotnì prádelní hrnec vody, v ní¾, úplnì vøelé, mì ètyøi hodiny louhovala v neckách a drhla hnìdým jádrovým mýdlem s jelenem.

 
Jan Øehounek
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 01.07.2023  05:58
 Datum
Jméno
Téma
 01.07.  05:58 Jan Øehounek podìkování
 27.06.  13:21 Von
 27.06.  11:02 Pøemek
 27.06.  09:48 olga janíèková
 27.06.  09:01 Vesuviana
 27.06.  07:43 Ivan