Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Cesta po Španìlském království

 Barcelona - Rambla, Sagrada Familia

 

Velké mìsto. Krásné mìsto. A taky sebevìdomé. Má být proè a naè. Zde Maurové nikdy nezvítìzili a Barcelona nikdy nikomu a nijak nepodlehla. Taky zde bylo obèas moc zle, ale tím spíš dosáhlo Katalánsko nezvyklé svébytnosti, která trvá do dnešních dnù. A dá-li Bùh, bude trvat a¾ na vìky vìkù. Katalánci toti¾ nejsou a ani netou¾í být Španìlé. A pokud bude tohle Španìlsko respektovat jejich touhu být sami sebou, budou mít spoleèného nadále i jednoho panovníka a jednu zahranièní politiku. Barcelona sama je pak v tom Katalánsku Katalánsko nejkatalánštìjší. Stojí na planinì u moøe, obèas nìjaký kopec èi kopeèek pøerušuje pobøe¾í, kudrnaté lesy èeøí horizont smìrem do vnitrozemí a všemu vévodí veliký a veledùle¾itý pøístav. Katalánci v¾dy ¾ijí, milují, ale hlavnì pracují jako o ¾ivot a tím se tak trochu odlišují od zbytku Španìlska a èiní je to relativnì bohatšími ne¾ vìtšinové Španìly.


Barcelona sama má asi milión šest set tisíc obyvatel. Celá mìstská aglomerace pak ke ètyøem miliónùm a Kataláncù samých je miliónù sedm. Pravdou však je, ¾e asi ètyøicet procent obyvatel mìsta nejsou Katalánci. Takhle to v tìch velkých mìstech bývá a Prahu mo¾ná èasem èeká stejný vývoj. Dìjiny Barcelony jsou opìt prastaré. Mìl je kdysi dávno zalo¾it Hanibalùv otec Hamilkar, a tak pøi pøíchodu Øímanù u¾ bylo mìsto prosperující oblastí a øíkalo se mu Barcino. Pro Øímany však byla v té dobì daleko dùle¾itìjší Taragona. Maurové Barcelonu nikdy úplnì neovládli, i kdy¾ mìsto chvíli okupovali, ale následnì je vytlaèili Frankové. Zase jenom na chvíli, na pár století. Pak se sòatkem spojili s Aragonci a tak to šlo nahoru a dolù a stále dokola. Taky Franco si myslel, ¾e Katalánce zlomí. Naivka. Oficiální panovníci a vládcové se støídali, ale kdo zùstal, byli v¾dycky Barceloòané, a jak se mìnily vlády jako pono¾ky, oni si zvykli na to èasté støídání. Ve ètvrtek Pavel a v sobotu Havel a v nedìli Eliška. A poèali tím být najednou sami sebou. Mnohé se nauèili, dokonce i to, ¾e ani španìlští ptáèci do huby sami nelétají. Dneska je Katalánsko od zbytku Španìlska daòovì oddìleno a vzkvétá a vzkvétá.


Pùvodnì nám František vyhro¾oval brzkým vstáváním a balíèkovou snídaní, ale pak se mu nás z¾elelo a všechno bylo jinak. Vstávali jsme normálnì, ba i nasnídali jsme se v pohodì a z našeho hotelu nedaleko Barcelony jsme vyrazili asi o pùl osmé. Bylo ještì stále pøíjemnì vla¾né poèasí, tlak uvnitø a vnì mì byl v normálu, rosný bod byl normálnì orosený a starostí bylo doopravdy pomálu. Zítra u¾ naše putování po Španìlsku konèí, pojedeme domù, ale a¾ asi v šest hodin veèer, a to je ještì daleko. Bylo cítit, ¾e se všichni na Barcelonu tìší. Já taky. Mìstem jsem byl fascinován u¾ v hodnì rané dospìlosti. Sagradou Famílii, kterou jsem v té dobì i zkoušel obèas malovat, parkem Guell a jako správný suchozemec i fotografiemi pøístavu. Tohle mìsto mìlo pro mne v¾dy magickou pøita¾livost a já si v mládí øíkával: “Jo, další mìsto, které nebudu moci nikdy navštívit.” Ale èas oponou opatrnì a pomalu zaskøípal, na Václaváku se hromadnì zazvonilo klíèi, zadrkotalo se pøi tom trochu zuby ze strachu, ¾e to nevyjde, zazpívalo se:” A» mír dál zùstává s touto krajinou..” a Barcelona byla najednou na dohled. A teï, kdy se u¾ tìmi zuby spíš skøípe tak jako tenkrát tou oponou, já míøím ke katedrále splnit si svùj dávný sen. Zázraky se dìjí. Pøece jenom to vyšlo!


Sagrada Familia je vidìt u¾ z veliké dálky. Naschvál nebudu psát její technické parametry, ani jak chudý Gaudí ke štìstí pøišel. To si mù¾ete vyhledat leckde v knihách a na internetu. Budu psát o tom, co udìlala katedrála se mou a jak jsem si ji u¾il já. Je to secese jako hrom ta katedrála a je to také to základní spojení myšlenek o tom, ¾e Bùh je pøíroda a Pøíroda je bùh. Tak jak si to Gaudí urèitì pøál. Tedy tohle platí hlavnì o té èásti katedrály, která je postavena v duchu Gaudího. Sama katedrála se staví u¾ sto let, a nedá-li nám Bùh aspoò trochu té víry a pomoci, bude se stavìt ještì dalších tøi sta. Stavìt ji zaèal sám Gaudí, a kdyby ho tenkrát nepøejela tramvaj, stavìl by ji asi i o dost déle. Ale byl pøejet tramvají, nebyl pak nìjaký èas v té nemocnici nikým poznán a málem skonèil jako bezejmenný v jakési pohøební jámì. No nebyl by první. ®e, Wolfgangu! Nakonec poznán byl a byl pohøben s poctami úplnì nejvìtšími a úplnì slavný. Jako vìtšina géniù byl divný. To u¾ tak u géniù bývá. Jsou divní. Jsou-li ještì v souèasnosti na tom našem svìtì vùbec nìjací géniové, asi jsou takté¾ divní. Doba ale teï pøeje umìlcùm-managerùm a ne umìlcùm-géniùm. Není zas tak dùle¾ité nìco vymyslet, ale dùle¾ité je to prodat. Se ziskem. Okam¾itým. Právì teï jsme vystoupeni z našeho autobusu, tlaèíme se a jsme tlaèeni ve shluku mezinárodního davu. Není divu. Sagrada Família je nejnavštìvovanìjším objektem ve Španìlsku. Dovnitø nejdeme. No pøece jste si proboha nemysleli, ¾e pùjdeme dovnitø?! Na to pøece není èas!


Stojíme pøed Gaudiho èástí kostela, je¾ je doopravdy stvoøena jím sakum prásk. Je to modernismo, jak se zde ve Španìlsku secesi obecnì øíká. Ona tahle ta secese je asi ze všech secesí nejménì secesní. Tedy je secesní. Filozoficky a technicky urèitì ano. Ale má svùj katalánský rukopis. Barcelona a Katalánsko se do ní obtisklo stopou nesmazatelnou. Je v ní kousek té ú¾asné barcelonské gotiky, trochu baroka, románského a maurského slohu a vše je na rozdíl od pøece jenom trochu statické a ozdobné povahy secese rozpohybováno rùznými vlnìními, zalamováním a plynutím. Taky co s tím ji¾ním temperamentem jiného udìlat, ne¾ ho vlo¾it do všeho kolem sebe, a to tancem poèínaje a automobily konèe. Ale to jsem se od katedrály dostal u¾ moc daleko, a tak se k ní vrátím. Je to veliké staveništì. Urèitì moc veliké. Ale, pøátelé, jaké! Ono se vám to na vás valí, tyèí se to vzhùru a taky se to na vás naklání, celá stavba je nekoneènì mnoho pøíbìhù, vyobrazení a postav. Sem tam nìjaký balkóneèek, taky jeøáb tu samozøejmì stojí a betonové sloupy, ze kterých trèí rezavé dráty armatur, taky barevné dla¾dice, v¾dy» jsme ve Španìlsku, rùzné špice a špièky, barevná poupata i kvìty a prùzraèná radost z toho tryská na všechny strany a pøitom vám to dává nadìji, ¾e bo¾í rodina je tedy doopravdy s vámi.


Ale pak pøejdete na tu stranu kterou u¾ nedìlal Gaudi. Na stranu bo¾ího utrpení a zrady a je to, jako byste vidìli úplnì jiný chrám. Myslím tím sochy, které vypráví o tom utrpení. Vše je strohé, nepøátelské, cizí, a jestli tohle je ještì Gaudi a jeho katedrála, tak potìš pánbùh všechny zatracence a lumpy. Je to drzý a vlezlý smutek sám o sobì a já bych øekl, ¾e tohle celé je proti Gaudímu a mnì se to vùbec nelíbí. Cítím se trochu podveden, proto¾e takhle tu katedrálu vùbec neznám a chtìl bych od toho pryè. Zase u¾ se oteplilo. Není sice ètyøicet, ale tak tøicet pìt urèitì a to po té pohodì v Lad Medas, Peòiscole a v Palms je nìjak moc. Vùbec se mi tahle èást katedrály nelíbí, ale nic s tím nenadìlám, jiným se tøeba líbí strašnì moc a musím poèkat s ostatními, a¾ pøijede autobus. Tahle ta smutná èást katedrály se zaèala stavìt nìkdy v padesátých letech minulého století a já tak uva¾uji o tom, co se stane s dalšími èástmi katedrály pøi dnešní snaze o neustále zjednodušování a obecnou snahu o bombastické šokování. Zda se to nezvrhne v prázdné rù¾ové prostory lodí, jako by byly postavìny pro Barbí, promptnì vystøídané promítacími plochami pro pobláznìná videa právì sta¾ená z internetu a tøeba holografickými výjevy z ulic Pekingu. Popøípadì právì probíhajícími soutì¾emi o nové bo¾í po¾ehnání, lednièku èi jednu minutu strávenou s Lady Gaga nebo Harry Poterem. Samozøejmì prostøídanou patøiènými reklamami. Ale snad ne a postaví se ten zbytek rychle a bez filozofické újmy a alespoò v podobném stylu, v jakém to chtìl postavit Gaudí. Gaudí i chrám by si to urèitì zaslou¾ili.


Koneènì nasedáme do našeho autobusu a pøesouváme se blí¾ ke gotické ètvrti. Vystupujeme u Kolumbova památníku na velikém kruháku a je to na bøehu moøe, tam kde skoro zaèíná i Rambla. Vše kolem má magickou pøíchu», proto¾e to všechno je ú¾asné u¾ ve své jednotlivosti a co teprve, kdy¾ si to seètete všechno dohromady. No já se z toho zblázním radostí, já jsem doopravdy v Barcelonì. A pak, ¾e se sny málokdy splní. Kousek od nás jezdí lanovka na Montjuick, ve výkladu jednoho z obchodù je stará døevìná loï, na lavièce napùl sedí a napùl le¾í vousatý ètyøicetiletý cyklista, který vypadá ¾e pøišlapal minimálnì z Paøí¾e, a vše obepíná polední pohodový klid hranièící a¾ se slavností. Pak se zavelí a husím pochodem pøecházíme na námìstí Real. Ukazují nám lampy, které byly prvním veøejným dílem Gaudiho a ono je to na nich znát. Na chvíli si my fotografové odskoèíme k dalšímu jeho dílu, domu Casa Millo, ale hned musíme zpátky, proto¾e ostatní na nás èekají. V Barcelonì je všechno to významné a slavné moc daleko od sebe. Ne jako v Madridu. Zaboèíme ke ètvrti Bario Gotic a jsme najednou o nìjakých šest set, sedm set let zpátky. Pravdìpodobnì jsme tu v dobrém èase, proto¾e se skoro vùbec netlaèíme. Tahle ètvr» má doopravdy fascinující atmosféru pravé gotiky. Ne té opravené a upravené, jako se to dìje v ostatních mìstech tøeba ve Francii. Všechny ty kameny vypadají, ¾e jsou doopravdy tak staré, jak by mìly být. Asi jako v Toledu nebo v Cordobì, ale je to jiné jako tam. Tady není nic maurského. Je to urèitì blí¾ k Praze ne¾ tøeba k Madridu. Praha s moøem v zádech a navíc to není ten nìmecký støedoevropský prostor, ale taky kus Itálie ve své bohulibé rozmanitosti. Není to ale ani v náznaku pøezdobené a navíc je tu cítit všudypøítomný Kolumbus s jeho nekoneènými dálkami.


Byli jsme se samozøejmì podívat i v katedrále, kde mají na dvoøe nìkolik hus. Ne opice, ale husy, a pokud budou tyhle husy na tomhle dvoøe kejhat, bude mìsto bohaté a š»astné. V kryptì jsou pohøbena katolická velièenstva, v dalším domì mají strop ve tvaru obrácené lodì a ještì v dalším domì øímské sloupy zakonzervované a obezdìné v jakési zelenkavé šachtì. A vìzte, ¾e to vypadá hezky a skuteènì. Doopravdy tahle gotická ètvrt má šmrnc, jak s oblibou øíkáme my Èeši. Pak se nás František zeptá, co bychom ještì pøed následujícím volnem chtìli vidìt a já špitnu tichým hlasem, ¾e kdyby to tedy šlo, tak hudební divadlo od Montanera. On toti¾ nebyl jen Gaudí. Bylo jich víc, kteøí udìlali z Barcelony mìsto modernismu. Gaudí je jen nejslavnìjší. Ale tohle Montanerovo divadlo hudby smìle konkuruje Gaudího domùm Battló, Milá (taky nazývaného Pedrera). Ano tohle dìlá Barcelonu Barcelonou. Šíøka vidìného je tak neskuteèná, ¾e se smìle mù¾e øadit vedle Øíma a Paøí¾e a èiní z mìsta skvost i v té naší nádherné a milované Evropì. Nikomu z nás tu Evropu nikdo neodpáøe ze srdce ani z mozku a tahle sounále¾itost je pro mne nìco tak základního, jako je má rodinná krev a s ní všichni ti mí nejbli¾ší. Jestli jsem tu na svìtì rád, tak jsem rád zrovna teï a zrovna tady. A» je to mým osudem nebo pouhou náhodou, jsem tomu prostì rád. Jana nás vede k divadlu, pøidá se pár lidí s fotoaparátem, i kdy¾ vìtšina z nich netuší o co se jedná. A pak fotíme a máme volno a Jana se jen pomalu a sama vrací na Ramblu. Ka¾dý jdeme sám a za sebe, ka¾dý jinou ulicí a já si tak øíkám, jak to ta Jana musí mít tì¾ké být uprostøed tìch davù a skupin takhle sólo a jak se musí asi tìšit domù k tìm svým.


Vracím se na Ramblu u¾ úplnì sám. Rambla, to je hlavní barcelonská tøída a je to ulice, která je opìvovaná, zbo¾òovaná, vyhledávaná a jedineèná. Ka¾dé mìsto má svá slavná námìstí a ulice. Paøí¾ Champs Elysees, Berlin Unter den Linden, Moskva Krasnuju plošèaï a tak dále a tak dále. Barcelona má Ramblu. Ulici plnou kvìtináøství, obrazù, ¾ivých soch, turistù a slavnostní atmosféry. Je to radost sama, hranièící s nepøetr¾itým a nekoneèným svátkem. Nic mi zde nepøipadá kýèovité, a to ani rùzní ¾iví Spidermani, mísí se tu zcela paradoxnì elegance s lidovostí a ono vám to pøijde úplnì pøirozené. Dívky po nahlédnutí do koèáru odskakují s leknutím od vynoøujícího se tøicetiletého miminka s bílou èepièkou a dudlíkem. Starší pán vyjekne po o¾ivnutí melounu pod nim¾ se skrývá další ¾ivý herec. Všichni okukují, na èem ¾e to sedí ten støíbrný èi modøe flekatì odìný mu¾, kdy¾ vlastnì viditelnì na nièem nesedí. Mnozí zálibnì okukují reprodukce i originály výtvarných dìl a dílek, taky klíèenky, keramiku, sklo i budíky a eura vesele cinkají. Vše je jako jinde, ale taky úplnì jinak jako jinde. Jako by to byla nìjaká vyšší liga, jako by to bylo všechno jen pro zábavu prodávajících i turistù a ne pro výdìlek. Všechno tady v Barcelonì na tøídì Rambla katalánské hrdosti. A jedním z nejvìtších originálù Katalánska je:

 

Sardana


Je to tanec v šestiosminkovém rytmu, tanèený v kruhu. Generál Franco ho zakázal a provinilce trestal, ale marnì. I Filip IV. ho kdysi zakázal. Neèekejte výtrysky temperamentu a originality. Je to tanec spoleèenský, a to tak absolutnì, ¾e se na tom námìstí èi námìstíèku, kde se právì teï tancuje, mohou dr¾et za ruce tøináctiletá ¾ákynì s neposlušnými culíky a vztekem na celý ten dospìlý svìt a unavený devadesátiletý profesor dodnes vìrný mrtvému a Katalánsku nepøejícímu Francovi a budou se ti dva respektovat mìrou vrchovatou, ba pocítí sounále¾itost s celým svìtem, ale pøedevším a zcela zásadnì s Katalánskem samým. Není to jen rádoby umìlý a umìlecký symbol zemì. Je to nìco víc. Je to spoleèná katalánská krev, prolitá i právì teï tekoucí, je to vzpomínka na Praotce Katalánce a je to hlavnì pøísaha vìrnosti Katalánsku. Závidím!

A u toho bych u¾ dneska skonèil. Koukám, ¾e jsem u¾ toho napsal zase nìjak moc. A jestli budete chtít, tak se pøíštì stavte. A já vám slibuji, ¾e to bude u¾ doopravdy poslední díl mého putování po Španìlsku. Trochu smutný, ale pravdivý. Tak zatím se s vámi rozlouèím bratrsky poslovensky: Dovi….


Jiøí Suchánek

 

 

 

Fotogalerie - 1

Fotogalerie - 2

Fotogalerie - Zaragoza

Fotogalerie - Madrid a El Escorial

Madrid - 2

Toledo

Granada

Cordoba 

Sevilla

Gibraltar

Peniscola

Las Medas

Barcelona 1

 

Další èlánky autora
 



Komentáøe
Poslední komentáø: 17.12.2010  09:33
 Datum
Jméno
Téma
 17.12.  09:33 jisuch53
 16.12.  16:01 EvaP
 16.12.  06:00 Bobo :-)))
 15.12.  21:51 Ivo
 15.12.  09:27 Kopøiva