Rumunsko - země nikoho

Rumunsko rozhodně nepatří mezi tradiční turistické země. Ty tam jsou doby socialismu, kdy do spřátelené země východního bloku jezdily davy dovolenéchtivých rodin. Dnes si zde na své přijdou snad pouze turisté, kterým nevadí cestovat s batohy na zádech a přespávat ve volné přírodě bez základního pohodlí. Všechna tato fakta jsem na začátku července poznal jako člen výpravy do rumunského pohoří Bihor, kde mi bylo dva týdny umožněno poznávat přírodní krásy i způsob života obyvatel této mnohdy bohem zapomenuté země na pobřeží Černého moře. Už samotná cesta do Rumunska není mnohdy příjemným zážitkem. Jako dopravní prostředek jsme já a jedenáctičlenná skupina mých přátel zvolili finančně nejméně náročnou kombinaci vlakové a autobusové dopravy. Autobus cestovní agentury odjížděl z Brna a dopravil cestující na maďarsko-rumunskou hranici za 11 hodin. Již na slovensko-maďarském pomezí jsme byli zaskočeni velmi lhostejným a chladným jednáním maďarských celníků. Odbavení trvalo přes hodinu a tento čas jsme byli nuceni trávit v nepříjemně rozpáleném dopravním prostředku.

Doprava, jak ji neznáme

Po pěším přechodu rumunských hranic jsme však byli mile překvapeni. Okamžitě se nás ujal obtloustlý chlapík, koordinátor místní taxislužby, která naši skupinu po čtveřicích dovezla za cenu 50 000 lei (přibližně 50 korun) až do nedalekého města Oradey, odkud odjížděl další, tentokrát vlakový spoj. Rumunské železnice jsou pro našince nepříjemně pomalé. Pro srovnání lze uvést, že 81kilometrová cesta vlakem zabrala pět hodin. Naštěstí jsou vlaky naprosto přesné, občas dokonce přijíždějí s mírným předstihem. Železnice nás dopravila do městečka Huedin, z něhož odjížděl autobus do našeho cíle, vesnice Rachitele. Autobus, na který jsme si museli počkat hodinu oproti jízdnímu řádu na velice špinavém a zanedbaném nádraží, byl vyřazený německý stroj, vylepšený různými podomácku vyrobenými ozdůbkami a zlepšováky, mezi nimiž nechyběly ani svaté obrazy a ikony, kterými se v Rumunsku na přístrojové desce vozu pyšní každý druhý řidič. Cestu nám z(ne)příjemňovala místní populární hudba - halekavé lidovky převedené do rytmu techna. Po další hodině jízdy jsme konečně dorazili do přírody.

Ekologie na rumunský způsob

Bihor je pohoří výškou srovnatelné s našimi Krkonoši, které ovšem vynikají svou civilizovaností. Zatímco v našich nejvyšších horách není o vesnice a městečka nouze, v Rumunsku trvá cesta mezi jednotlivými sídly někdy i více než den. Dopravu mezi vesničkami, které tvoří zpravidla několik polorozbořených chaloupek, obstarávají nákladní vozy jezdící po silnicích, které bychom v našich podmínkách nejspíše nazvali zanedbanou polní cestou. Většina obyvatel pracuje v dřevozpracujícím průmyslu, který na mě však působil dojmem umělé zaměstnanosti, neboť množství dřeva, které jsme viděli denně odvážet, by vystačilo dvakrát menšímu státu na rok spotřeby. Rumunsko si svou síť ochránců přírody zřejmě ještě bude muset vybudovat.

Turistika pro odvážné

Pohybovat se v této zemi po značených turistických cestách vyžaduje určitou dávku kreativity a detektivního talentu. Na některých místech je sice značek přehršle, občas se však stane, že značená stezka končí v půli kopce, jako naschvál zrovna v nejnepřehlednějším úseku. Turista je pak stejně jako naše skupina nucen naslepo putovat po neschůdném terénu, podél úzkých stěn a vysokých údolí, scházet kamenitými koryty vyschlých potůčků a doufat, že dolinou, kam schází, nějaká značka povede. I v efektivitě značení se Rumuni mají co učit. Cesty většinou bez valného smyslu vedou na nejvyšší horu v okolí, a poté opět padají do nížin a vedou k velmi vyčerpávajícímu stylu putování. Přitom by stačilo horu obejít, a ušetřit tak nejen energii, ale i vzdálenost.

Příroda - jediné bohatství

Všechny tyto strasti však stojí za zážitky, které se v Rumunsku dají prožít. Na vrcholu každé hory se před cestovatelem rozprostřou nekonečné louky, na kterých se bez dozoru pasou stáda divokých koní, kteří jsou plaší a utíkají před každým člověkem. Z vrcholku kopců se při troše štěstí a dobrého počasí rozevře pohled až do sousední maďarské pusty, kterou léta socialistického plánování v zemědělství přeměnila na rozsáhlé lány polí. Největší chloubou Rumunska jsou však bezesporu jeskynní systémy. Ve speleologickém parku, který navštívila naše výprava, toho bylo k vidění mnoho. Ať už šlo o padesát metrů vysoký jeskynní dóm Cetatile Ponorului, k němuž jsme se dostali rumunskými úřady zakázanou stezkou, úzkou prolézací jeskyni Petera Negra z černého vápence, nebo Petera Barsa, začínající dlouhým ledopádem, k jehož slezení nám stěží stačilo stometrové horolezecké lano. Mnohé systémy mají dosud turisty nezničenou krápníkovou výzdobu, ve které si přijdou na své jak amatéři, tak zkušení speleologové.

Bohatým snadno a rychle

Náš náročný pobyt jsme zakončili zlezením čtrnáctistovky Tapu. Naposledy jsme se pokochali divokými stády, samotářskými pastevci na úbočí a přespali jsme ve stanici Stei, kde jsme se v místním pohostinství rozhodli utratit svůj poslední milion lei. Díky rumunským cenám to byla hostina v pravdě nevídaná. Pro porovnání s cenami v tuzemsku lze uvést nejočividnější příklad - v Rumunsku velmi populární koňak Napoleon. V České Republice se půl decilitru tohoto alkoholu prodává za cenu kolem 45 korun, rumunská cena za dvojnádobné množství je korun patnáct. Kdo si chce na vlastní kůži prožít pocit valutového cizince je Rumunsko zemí zaslíbenou.

Poslední sbohem

Den nato jsme plni nezapomenutelných zážitků nasedli v Oradei na autobus, který nás ze země divokých koní, krásné přírody a automobilů Dacia dopravil zpět domů. Poznali jsme, že zahraničí nejsou jen vyspělé země na západě s výborně fungující ekonomikou, ale i chudé státy na východě, kde se nedomluvíte ani světovými jazyky. I ty nám však mají co nabídnout.

Alena Jasníková