Pohádka o flaškách aneb moderní „Hrneèku, vaø!“ Budu vám povídat pohádku…
Bylo nebylo. Byla taková hezká podhorská víska a v ní bydlil hodný mladý èlovíèek, no jak jinak ne¾ jménem Honza. Mìl rád Maøenku – v¾dy» se znali od dìtství, jezdili spolu autobusem do továrny do mìsta, v¾dy si mìli co povídat, pak se zamilovali, ale jaksi nemìli moc mo¾ností být spolu poøád, jak si moc a moc pøáli. Maøenka dìlala v úètárnì a Honzík mìl zlaté ruce, dìlal v továrnì v údr¾bì.
Jejich továrna za¾ila nìkolik kotrmelcù pøi privatizaci a pøi rùzných zmìnách majitelù, ale dobrého údr¾báøe vìtšinou ¾ádný vlastník nevyhazuje a dobrou úèetní taky ne – nebo aspoò ne v první øadì.
Ale oba dva poøád pøemýšleli, jak to zaøídit, aby mohli být spolu. Najednou zjistili, ¾e firma, která vznikla z bývalého jézetdé, chce prodat bývalý sklad. A docela výhodnì – a obecní úøad do toho mìl co mluvit – a tak bylo podmínkou, aby další vyu¾ití bylo pro obec pøínosem. Celkem se tam mohla udìlat nìjaká provozovna – a i byt by se tam dal vestavìt.
Sklad stál nedaleko koneèné autobusové zastávky.
Poèítali penízky, ptali se u rodièù, pøíbuzných a pøátel, kolik by jim mohli pùjèit. Vìtšinu penìz by nìjak dali dohromady. Maøenka spoèítala, jak by museli hospodaøit, kolik by museli vydìlávat a rozhodli se, ¾e by tam zaøídili obchod, nìco takového, jak se døív øíkalo „Smíšené zbo¾í”.
Poèítali i s „luf»áky”, kteøí pøijí¾dìli do nedaleké chatové osady v létì na túry, v zimì na ly¾e; spoèítali si, jak by se jim obchod vyplácel v mìsících, kdy do vesnice nepøijde ani ¾ivá noha. V sezónì byla poloha u zastávky velkou výhodou.
A dali se do toho. Sehnali všechny papíry, zaplatili, co mohli, pùjèili si na zbytek. Starosta byl rád, ¾e se toho ujal nìkdo, koho znal a komu mohl vìøit.
Proto¾e Honza s Maøenkou chtìli u¾, aby mohli být spolu, pracovali velmi pilnì, celé rodiny i kamarádi jim pomáhali – a tak do roka mohli bydlet i prodávat. Místní byli rádi, proto¾e byli døív zvyklí na pojízdnou prodejnu nebo si museli vozit všechno z mìsta – a tohle bylo pøece jen pohodlnìjší. – Vybìhneš si tak jen v šatové zástìøe koupit tøeba zapomenuté máslo nebo nemusíš shánìt chybìjící høebíky po všech èertech.
Prodávalo se radostnì, støídali se v krámì, a kdy¾ u¾ pøiletìl èáp, musel se Honza poohlédnout po prodavaèce. Nebyl to problém, holky z vesnice znal a taky vìdìl, která by potøebovala být blí¾ doma, kdy¾ mìla trošku odrostlejší dìti, a lépe je zkontrolovala, kdy¾ jim byla nablízku.
Celkem to zvládali i se všemi „papíry”, které museli vyplòovat a odevzdávat na rùzná místa.
Ale najednou po zaèátku roku 2002 to zaèalo. Pøišla inspekce: „Pane vedoucí, vy prodáváte minerálky a podle nového zákona o obalech, musíte brát nápoje nejen v plastu, ale i ve skle. Máte taky prodejnu dost velkou, tak se na vás nevztahuje výjimka.”
No, proè ne, Honza taky nemìl rád, kdy¾ se PETky flašky povalovaly v lese. Mrknul se na zákon, objednal minerálky ve skle a prodávalo se dál.
Jen Honza se na zaèátku dovolenkového období zaèal divit, ¾e najednou nemá ty sklenìné láhve, které musel podle zákona od ka¾dého odebírat, kam dávat. A to nejen ty minerálkové, pochopitelnì tìch od piva bylo víc. A taky se mu najednou zaèala zmenšovat rezervní hotovost – a pak si uvìdomil, ¾e platil za zálohy na láhve víc, ne¾ kolik vlastnì koupil nápojù.
Postì¾oval si Maøence, ¾e má strach, aby ti luf»áci nevozili flašek víc, ne¾ by mìl kam dát a ne¾ by mohl zaplatit. A taky mu u¾ nechtìli dodavatelé brát víc lahví, ne¾ dodali i s nápoji.
Maøenka toho mìla plnou hlavu, i kdy¾ vozila koèárek pøed barákem, kdy¾ tu najednou potkala Vejkukovic Frantu od vedle. Kdysi si na ni myslíval – a mìl i docela vztek, ¾e si vybrala Honzu. A taky ho štvalo, ¾e jim obchod docela jde. – Pochválil mrnì v koèárku a jen tak ze zdvoøilosti se zeptal, proè je taková zamyšlená. Vysvìtlila mu problém, on jen pokýval hlavou – a pak se mu to rozle¾elo…
Co¾ takhle zahltit Honzùv obchod tak, aby nemìl kam dávat jiné zbo¾í – a aby nestaèil vozit flašky nìkam, kde by je s nìjakým všimným pøece jen vzali? A kde by pak bral na vyplácení záloh, z èeho? – Pìknì zaøízený krám i s bytem by mohl mít on – no a tøeba by si pak i Maøenka dala øíci…
Dal se dohromady s kámošem z vedlejší vesnice, stejným výlupkem. Nasliboval mu hory doly a najednou se pøed Honzovým krámem zaèaly objevovat dodávky, plné láhví.
Honza si zoufal. Pak u¾ nemìl sílu láhve uklízet a pak u¾ nemìl ani z èeho platit zálohy… A láhvové hromady rostly a rostly jako v pohádce „Hrneèku vaø!” A u¾ byly i na silnici a zavalily mostek a zastávku autobusu – a u¾ se ani nikdo do vsi nedostal. Ani Frantùv kamarád s dodávkou plnou prázdných lahví…
Honzovi nezbylo, ne¾ se ještì více zadlu¾it, budovu i s krámem a bytem prodat, zaèal shánìt jiné bydlení. Musel se „prokopat” hromadou prázdných láhví. – Bohu¾el byl pova¾ován za odpovìdného za prázdné láhve, tak je i musel na vlastní náklady uklidit a rozvá¾et je nìkam, kde by je vzali…
Maøenka stála pøi nìm, proto¾e pohádka by mìla mít aspoò trochu dobrý konec…
Ale dobrý konec pohádky je podmínìn zmìnou paragrafu 9 zákona è. 477/2001 o obalech.
Tam zcela jasnì stojí, ¾e „osoba, která uvádí na trh nebo do obìhu výrobky ve vratných zálohovaných obalech, je povinna vykupovat tyto vratné zálohované obaly bez omezení mno¾ství a bez vázání tohoto výkupu na nákup zbo¾í.”
Zákon tedy pøipouští v pohádce uvedené znièení konkurence výše uvedeným „zákonným” zpùsobem.
Naštìstí a¾ takhle, jak vypráví tato pohádka, se to ještì nestalo, ale zahlcení krámù prázdnými láhvemi v rekreaèních oblastech v pøípadì dovolených u¾ problémem bylo.
