Proè je „proè“ dùle¾itìjší, ne¾ „proto“.
K tomuto „literárnímu elaborátu“ mì inspirovala pùvabná povídka Jaroslava Haška – Rozhovory s malým Mírou. V ní popisuje strýèek neblahou zkušenost se svým zvídavým synovcem, a pokud nìkdo neví, jak to dopadlo, tak se to dozví a¾ na konci èlánku.
Mo¾ná se to bude zdát nìkomu triviální, ale vìtšina z nás u¾ tak nìjak zapomnìla na to, ¾e abychom se jako lidstvo dostali tam, kde jsme, museli naši prapøedkové vyslovit tisíce a mo¾ná a¾ miliony „proè“, a pak se na nì musela najít odpovìï – tedy – je to „proto“, ¾e…, nebo – je to „proto“, aby… A navíc – tìch lidských „proè“ vùbec neubývá, naopak se dále mno¾í, a dokonce se zdá, ¾e na nìkterá se nám stále nedaøí nalézt správné „proto“! Prostì – nejprve musí nìkdo objevit nìjaké „proè“ a pak teprve – vìtšinou u¾ nìkdo jiný – najde nìjaké „proto“. To by tedy byla ta základní odpovìï na otázku v nadpisu. Velký kámen úrazu ale nastane, a je to bohu¾el velmi èastý pøípad, kdy¾ se na jedno „proè“ objeví tìch „proto“ více! Pojïme ale dál. V následujících øádcích bych rád upozornil na nìkolik „proè“, která jsou velmi dùle¾itá, a na která není snadné najít odpovìï.
Vìøím, ¾e nejen mnì, ale kdekomu vrtá hlavou, proè se vlastnì èlovìk pova¾uje za pána tvorstva i pøírody, kdy¾ zdaleka nemá zrak ostøí¾e, sluch netopýra, èich hmyzu, vìrnost psa, pamì» slona, èi rychlost geparda? Proè si nedovede vybrat do èela své smeèky ty nejlepší jedince, kdy¾ pro kdejaký ¾ivoèišný druh to není vùbec ¾ádným problémem? Je to jen proto, ¾e jeho mozek se zdokonalil tak, ¾e u¾ vymýšlí i nesmysly a dokonce i hrùzy, které jinde v pøírodì nemají obdoby? Pardon, musím brzdit, abych touto morbidností neodradil od dalšího ètení a tak obra»me svou pozornost radìji jinam.
Nepøipadá vám divné, ¾e význam mnohých slov a pojmù se v dnešní dobì zcela nepatøiènì pradivnì pøevrací? Nìkteré devalvujeme, jiné pak zcela bezdùvodnì pøeceòujeme. Do té první skupiny patøí tøeba pojem amatér, který pùvodnì znamenal èlovìka, který svou práci má velmi rád a dnes má témìø pejorativní nádech, i kdy¾ je jasné, ¾e nikdo se nenarodil jako profesionál, ¾e tedy i ten profík musel vlastnì zaèínat jako amatér! Tento problém má ale samozøejmì i svou druhou, odvrácenou stranu. V¾dy» amatérských politikù, politologù, filozofù a dalších „ikù“, „ogù“ a „ofù“ pøibývá a koleduji si mo¾ná o to, ¾e budu zaøazen mezi nì. Dokonce se zdá, ¾e tento trend zasáhl i nejvyšší patra nejen naší, ale i svìtové politiky! Asi nemusím nikoho pøímo jmenovat. A ka¾dý z nich „jen tu svou má za jedinou“! Pøitom by staèilo, aby se oprášil starý dobrý pojem – tolerance. Je pøece nemo¾né, aby témìø na cokoliv mohl mít jeden ka¾dý z nás stejný názor. Názory lidé vymýšlejí proto, aby se tøíbily a sjednocovaly, a ne aby vedly k nesmiøitelným bitvám. V nich toti¾ zcela zákonitì v¾dy ztrácejí obì strany sporu. Jsem si vìdom toho, ¾e je nìkdy velmi tì¾ké stanovit té toleranci správné mantinely. Ty si musí ka¾dý stanovit sám podle svého nejlepšího vìdomí a svìdomí a pro ka¾dý problém budou asi jiné. A zde nará¾íme na další „velké“ pojmy – svìdomí - a pokroèíme-li ve svých myšlenkách dále – kompromis. Je jistì snadnìjší prosadit nìco silou diktátu, ale takto vyøešený problém se v¾dy po èase opìt vynoøí na svìtlo a to s naléhavostí vìtšinou ještì vìtší. Do druhé skupiny pojmù, jejich¾ význam se pøeceòuje, a které nyní èasto hýbají spoleèností, je slovo referendum. Toto slovo doslova rozdìluje lidi na vášnivé „prosazovatele“ a odpùrce. Jak vyøešit lítý boj tìchto dvou skupin? Mo¾ná by staèilo dùslednì zavést všelidové hlasování na všechno! U¾ slyším naprosto správnou výtku, ¾e na nìco se referendum prostì nehodí. Tøeba na to, jaké mají být danì, nebo platy. Souhlasím, vynechejme finance, ale podívejme se na následující mo¾nosti. Zamyslel se nìkdy nìkdo nad nepomìrem poètu èlenù našeho parlamentu k poètu našich obyvatel, ve srovnání s pomìry v mnohem vìtších státech? Co¾ takhle vypsat hlasování o tom, kolik má být poslancù, zda má být udr¾ován senát, armáda…To by bylo zajímavých referend! Samozøejmì by se musely spojit, abychom se náhodou neuhlasovali. Ale nejdùle¾itìjší v této problematice není formulace základní otázky, jak se mnozí domnívají, ale podmínky platnosti referenda. Tìm, kteøí se ohánìjí „voxem populí-voxem Deí“, by staèilo poukázat na úplnou malièkost. A» si jich pøijde k volbám, kolik chce, ale referendum by mìlo mít závaznou platnost pouze v pøípadì, ¾e na jeho otázku odpoví kladnì nadpolovièní vìtšina všech oprávnìných volièù a ne jen polovina zúèastnìných. To pøece není ¾ádný relevantní hlas lidu! Dovedeno ad absurdum by toti¾ staèilo, aby k volbì pøišli tøi volièi a pro byli dva!
Tak, a teï vidím, ¾e jsem u¾ pøíliš dlouho nepou¾il slùvka „proè“, i kdy¾ latentnì viselo ve vzduchu snad v ka¾dé vìtì. A tak se vracím k tématu, proè jsem tohle napsal. Tøeba jen proto, ¾e si odvá¾nì, nafoukanì a idealisticky myslím, ¾e kdyby takto jako já uva¾ovala vìtšina lidí, ¾ilo by se na svìtì lépe! Tìm, kteøí mne budou podezøívat, ¾e to píši ze zištných dùvodù, bych chtìl prozradit, ¾e podobné pøíspìvky jsou nehonorované, tak¾e vlastnì tímto vyvracím názor, ¾e o peníze jde v¾dy a¾ v první øadì! A proto¾e jsem na zaèátku slíbil rozuzlení Haškovy povídky, zde je a je bohu¾el morbidní: Vypravìè unavený neustálými synovcovými „proè“ zavede malého Míru do lesa, kde ho zcela nelidsky zanechá svému osudu a jen zdálky k nìmu doléhá plaètivé – „a proè mì tu necháváš strýèku, proè mì štípají mraveneèkové.“
Tak¾e abych vše ještì trochu více zlehèil - pøipomínám, ¾e na mnohá „proè“ se odpovídá pøímo geniálnì – „pro slepièí kvoè“!
