S lítostí musím konstatovat, ¾e jsem si dlouho myslela, ¾e havran je „man¾el vrány.“ Ta jejich podobnost i podobnost jejich jmen ha-vran = vrán-a mi pøipadala naprosto samozøejmá. ®e krásné èerné vlasy bývají barvy havraní, nikoli však vraní, tato skuteènost mne nepøimìla k pøemýšlení ani k lehké úvaze. Nad slovem vraník jsem nepøemýšlela, to mi bylo jasné, a jméno vranka jsem naštìstí nikdy neslyšela, proto¾e bych mo¾ná tuto malou, chránìnou rybku podezøívala s pøíbuzenství s konìm.
Dnes u¾ vím, jak jsem se mýlila, pouèila jsem se.
Vrána není jenom jedna jediná. Existuje èerná i šedá. V našich krajích ¾ije ponejvíce druh vrány šedé. Ve skuteènosti má tìlo pokryté elegantnì šedoèernì ¾íhaným peøím a hlavu, hrdlo, køídla i ocas má èerné. Musím pøiznat, ¾e ve své tupohlavé neznalosti mìstského dítìte jsem tohoto ptáka døíve pova¾ovala za straku.
Havran vyhlí¾í zcela jinak. Je celý èernoèerný, s peøím kovovì lesklým a¾ do modra, a povahou je podstatnì slušnìjší, spoleèenštìjší. Tyto ptáky však potkáváme v naší lokalitì pouze v zimì. Pøilétají pozdì na podzim a svým krá krá, nebo krátkým kro nebo gag o¾ivují ztichlé a proøídlé lesy i volná prostranství kolem lidských sídliš». Brzy na jaøe opìt mizí.
Havran prý bývá vdìèný za pøísun jakékoliv potravy a jeho šedohnìdý silný zobák (patrnì i ¾aludek) prý lehce zvládne i silné kosti. Tato fakta jsem neznala, ale popravdì øeèeno, ta nevìdomost mne vùbec netrápila. Jen nìkdy jsem v mysli letmo zavadila o úvahu, odkud vlastnì tito ptáci pøilétají, kde vlastnì „bydlí“, ale bádat v pøírodopisných knihách mne nenapadlo.
Vìtší mìrou jsem tyto èernoèerné elegány poznala a¾ prostøednictvím své pøítelkynì. Ta bydlí ve ètvrti rodinných domù a domkù. Ze svého bytu má hezký výhled na protìjší domy i krásné vzrostlé stromy, kde posedávají, poletují a nechávají se i dobøe slyšet mnozí z ptákù, ale je dobøe slyšet i tyto èerné krasavce. Jsou to její oblíbenci. To typické krákání umí velmi dobøe napodobit, tak¾e s nimi nìkdy „rozmlouvá“.
Havran Karel ji zaèal zprvu nesmìle navštìvovat sám. Opatrnì sedal na zábradlí terasy, odkud pozorovával její „zahrádku“ v kvìtináèích a kamínky z cest upravené do rùzných seskupení na podlaze, pøipraven ka¾dou vteøinu uletìt.
Pøipravila mu misku ¾rádla. Zprvu nedùvìøivì, pozdìji s velkou chutí se zaèal spouštìt k pøipraveným dobrotám. Vybral si a odletìl na blízký smrk nebo støechu, kde si se soustem poradil.
Èasem spolu navázali bli¾ší vztah. Karel u¾ neodlétá, kdy¾ nìkdo vstoupí na terasu. Pozornì si vstoupivšího prohlédne a pak teprve posoudí, zda setrvá ještì chvíli, nebo radši odletí. Èasem si pøivedl i dru¾ku, která ho sice doprovodí, ale ona se nesní¾í nikdy k tomu, aby vzala sousto od „té ¾enské“, se kterou má její partner blízký vztah.
Oba po èase nìkde v okolí vyvedli mladé, s nimi¾ pak poøádali divadelní pøedstavení na blízkých domech i vìtvích stromù. Kdy¾ se malí havránci uèili létat a jedno z nich poprvé ztì¾ka dolétlo na jednu ze støech a sna¾ilo se vyšplhat po kluzké krytinì vzhùru. Znovu a znovu sjí¾dìlo zadeèkem (ocáskem?) napøed, ní¾ a ní¾, a¾ ke kovové zábranì pro sníh, zatímco rodièe krou¾ili kolem a povzbudivì (nebo pøísnì výchovnì?) krákali, zatímco vydìšené mládì se sna¾ilo a sna¾ilo…
Za mou pøítelkyní pøijí¾dím zjara, na podzim, v létì, ba i u¾ v zimì jsem tam byla. V ka¾dé roèní dobì je havrany slyšet, poka¾dé je Karel, a nejenom on, k vidìní. On pøevá¾nì na blízkých støechách i na terase, kam dennì létá na návštìvu, na kontrolu, nebo na nìco „pod zobák“, jiní jsou na ulicích, na støechách, na stromech, na loukách v blízkém parku, patrolují v celém širém okolí.
Tak¾e teï u¾ asi vím, kde bydlí havrani.
V Mnichovì, nedaleko Michaelova hradu, ulice, plovárny, rozlehlého východního parku a pøilehlé ètvrti.
…a pouze nìkteøí z nich se patrnì rozhodnou zaletìt v zimní èas i k nám.
