Biblické pøíbìhy (17)
O ZNESVÌCENÍ MOCI
„Bìda, kdo staví svùj dùm nespravedlností...“ (Jr 22,13)
Budeme-li proèítat knihy Starého zákona z hlediska moci, zjistíme, ¾e tyto texty neuvìøitelným zpùsobem pøekonaly obecné myšlení a názory své doby. Mnohé nám napoví ji¾ fakt, ¾e Starý zákon není ústavní listinou vlád, ¾e nezakládá pozice mocenských autorit. V prvé øadì ukládá lidem etická pravidla. Normy pro samostatné rozhodování v ¾ivotì – tím byla správa vìcí veøejných pøinejmenším odsunuta z prvního pásma našeho ¾ivota.
Zákon ¾ivota v biblickém smyslu slova nás staví do úzké èasové prùrvy mezi velké neznámé pøed naším narozením a po naší smrti. Na krátký èas své pozemské pouti jsou lidé podøízeni vyššímu principu, který se promítá do etických pravidel Zákona a do zkušeností bezpoètu biblických generací. Jsme tu tedy jen nakrátko a ke zcela urèitému úèelu, jím¾ není ani plané diskutování, ani uzavírání paktù, ba ani taktizování ve svìtì politiky. Diplomatická hra a èachrování s osudy národù si v Zákonì nezjednaly ani minimální stupeò vá¾nosti. To tedy vyplývá ji¾ ze samotného principu, na nìm¾ jsou postaveny jednotlivé knihy Starého zákona.
Bible jde ovšem dál. Vzpomeòme si na dlouhou øadu izraelských a judských vladaøù a všímejme si, ¾e si vìru jen málokterý z nich vyslou¾il uznání biblických autorù. Dokonce ani dvojice legendárních králù – David a Šalomoun – není líèena bez poskvrny. Bible nezastírá duchovní slabost Šalomounovu a nesna¾í se ani v nejmenším zastøít tì¾ké provinìní Davida proti Urijášovi. Jen pro sexuální pletky vladaøe je jeden z vìrných v panovnické dru¾inì poslán na smrt.
Bible tudí¾ odmítá tendenci nahlí¾et na izraelské vladaøe jako na vtìlená bo¾stva. Tento postoj k svìtské moci byl ovšem ve starovìku nìèím zcela nevídaným – v¾dy» i kmenový náèelník nejprimitivnìjšího kmene byl zároveò mágem, kouzelníkem, na nìj¾ padal odlesk mocných bo¾stev. A to nemluvíme o králích, kteøí se stali jakýmsi rozšíøením bo¾ské autority a vùle do pozemských pomìrù. Nábo¾enská legitimace, kterou se honosil pøedstavitel svìtské mocenské pozice, byla tedy jakousi zárukou vítìzství v boji. Král jako vtìlené bo¾stvo, nebo pøinejmenším námìstek bo¾stva na zemi, se tak stal rázem nedotknutelným. To byly dva dùvody, proè byli i svobodní lidé ochotni trpìlivì snášet poddanství, které hranièilo s otroctvím. A teï si tedy pøedstavme, ¾e se v knize Exodus staví prorok Moj¾íš proti faraónovi, který reprezentuje vtìlení bo¾ských zámìrù. Tento fakt si pøi èetbì Písma snad ani neuvìdomujeme, ale odchod ®idù z Egypta je nejen popøením pohanských bo¾stev, ale i prvním výrazem obèanské neposlušnosti a znesvìcením vladaøe. V pozdìjších dìjích ¾idovského spoleèenství se tento jev stává èím dál èastìjším a zøejmìjším.
A tak tedy zástupy, které vyvádí Moj¾íš z Egypta, symbolizují své dobì a všem pozdìjším èasùm vyvázání èlovìka ze zbo¾nìných silokøivek moci. Lidská bytost poprvé vstupuje do dìjin politických a sociálních promìn a svìt zalo¾ený na síle padá pøed svìtem zbudovaným na kultivaci ducha a na víøe ve vyšší spravedlnost a v mravní principy. V Izraeli pak ji¾ nikdy nebylo mo¾né, aby se král stal zároveò knìzem, a kdy¾ se o to pouhým obìtováním na oltáøi témìø podvìdomì pokusil král Saul, ortel tlumoèený Samuelem jej zbavuje královského titulu. Izraelští vladaøi si také nikdy nedovolili vydávat se za pøedstavitele prozøetelnosti, za mluvèí Bo¾í vùle. Naopak – Bùh Izraele mluvil k vladaøùm kritickými slovy prorokù. Tak byli stát a všichni mocipáni bible opatøeni znamením provizória a od chvíle, kdy izraelské spoleèenství opustilo Egypt, si ji¾ nikdo z mocných nebyl jist svým vlastním trùnem.
Do pojetí politických útvarù se navíc promítá princip objasnìný v pøedchozí kapitole: toti¾ zákaz zbo¾nìní všeho, co bylo dílem èlovìka. ®e se tento pøíkaz netýká jen idolù kovových, ale i mocenských je mimo jakoukoli pochybnost.
V dìjinách se tak – díky Zákonu – otevírá cesta k pohybu a osvobození. V celém sledu biblických textù vidíme, ¾e Bùh porá¾í mocné a ¾e to, co èiní sám, umo¾òuje de facto i èlovìku, dìdici díla stvoøení a spolupracovníku v dìjinách. ®e èlovìk musí oponovat moci zvláštì tam, kde moc ignoruje morální øád, mrzaèí lidské bytosti, ohro¾uje svobodu a zhoršuje podmínky plné existence, plyne ostatnì z celého pojetí biblických textù. Kdybychom nenalezli pro svou obèanskou neposlušnost jiný dùvod, pak by staèila naše vlastní zkušenost: ¾e se toti¾ kritéria a stanoviska moci zøídkakdy kryjí s mìøítky našeho vlastního svìdomí. Ne náhodou diktuje Moj¾íš na Sinaji pøíkazy, aby Izrael nekøivil právo, aby nové spoleèenství nepøipustilo zabíjení, týrání nevinných. Zakázány jsou úplatky ovlivòující soud. Nikdo nesmí utlaèovat bli¾ního a nikdo nesmí skuteènou nebo domnìlou vìtšinu následovat v páchání zla. Pravda toti¾ není atributem vìtšiny a v¾dycky v dìjinách ji bylo tøeba hájit proti davùm a proti moci.
Ptáme-li se tedy, zda lze vùbec svìt zmìnit a má-li smysl postavit se brutalitì moci, dopouštíme se hrubého pøestupku. Náš pøeèin tkví vlastnì v otazníku, který je podobný pochybovaèné otázce Moj¾íšovì na poušti mezi Egyptem a Kanaanem. Vzpomeòme si na tuto historickou epizodu: Moj¾íš se blí¾í se svou holí ke skále a obává se, ¾e tentokrát pokus o získání vody sel¾e. Proto se na shromá¾dìné Izraelity obrátí s otázkou: Myslíte, ¾e pro vás poteèe z této skály voda? Pro nás má pak v této souvislosti symbolický význam fakt, ¾e tato jediná pochybnost zabránila Moj¾íšovi v cestì do zaslíbené øíše svobody...
Bible koneènì pøed svými ètenáøi neskrývá ani povahové zrùdnosti pøedstavitelù moci. Vùbec nejhrubšího odsouzení se vladaøùm dostalo v knize Soudcù, pøesnìji øeèeno v pasá¾i vìnované soudci Gedeónovi a jeho synovi. Lid, jak píše Písmo, nabízel legendárnímu Gedeónovi královský trùn – soudce sice nabídku odmítl, avšak jeho syn Abímelek po Gedeónovì smrti po nabízené korunì laènì vztáhl ruku. Povra¾dil dokonce svých sedmdesát bratøí, kteøí by snad také mohli aspirovat na vladaøské køeslo. Vláda netrvala dlouho – pouhé tøi roky, ne¾ proti Abímelekovi povstali ti, kdo mu pomáhali k moci. Trest smrti postihl krutého vladaøe v Tebesu, kde, jak víme, na nìj jedna z ¾en hodila z okna kámen na mletí zrna.
To je však jen rámcový dìj – text, jemu¾ chceme vìnovat pozornost, je pøipsán jedinému Abímelekovu bratru Jótamovi, který se pøi pobíjení Gedeónových potomkù zachránil. Tento mladý mu¾ pou¾il k odsouzení vra¾edníka na izraelském trùnì výmluvné bajky, kterou pøednesl pøed poddaným lidem zemì. Stromy, praví se v textu, hledaly kdysi mezi sebou krále. Nabízely vladaøský titul olivì, fíku, vinné révì. Ka¾dý z tìchto adeptù nabídku odmítl. ®ádný hodnotný strom, nikdo, kdo nesl bohaté plody, nechtìl být králem nad ostatními – ka¾dý mìl toti¾ dùle¾itìjší poslání. Král, jak èteme, se jen „kymácí“ nad ostatními, a tedy je k mocenské pozici vhodný pouze ten, kdo se ji¾ k ¾ádnému u¾iteènìjšímu úkolu nehodí. A tak se nakonec králem stromù stal nièemný bodlák, který nenese plody, ba dokonce není s to nabídnout unavenému poutníkovi ani stín. Zato však bodlák – snadnìji ne¾ jiné rostliny – vzplane a ohrozí svými plameny i nejvznešenìjší mezi palestinskými stromy... A kniha Kazatel jako by k tomuto textu dodávala: „Lepší nuzný moudrý chlapec ne¾ starý král, ale hloupý, který nedovede pøijmout pouèení.“ (Kaz 4,13)
Bible v malé literární zkratce zpracovala lidskou zkušenost, na ní¾ nezmìnila nic ani tisíciletí, která po pøíbìhu následovala. Lidé tvùrèího zamìøení, poctiví øemeslníci, pøemýšliví filozofové, nápadití architekti, ti všichni sotva kdy zatou¾ili po ¾ezle moci. Tím spíše se však aspiranti vlády rekrutují mezi neplodným davem tìch, kteøí nikde neuspìli a kteøí si své prohry a komplexy vyhojují na mocenské pozici. A co je obzvláštì pozoruhodné: zpravidla ti, kdo nejsou schopni promìnit ani sami sebe, kdo nedoká¾í øídit otì¾e vlastního ¾ivota, vrhají se s netušenou energií do promìn svìta, do øízení osudù svých bli¾ních. Staèí se ostatnì podívat na obrazovky televizorù, které nám dnes a dennì pøedvádìjí desítky korunovaných a nekorunovaných hlav státù, jejich ministry a šéfy politických stran. I kdy¾ samotný vzhled ještì nemusí znamenat všechno, pøece jen i míra oduševnìlosti v tváøi èlovìka mù¾e být pro nás jistým vodítkem. Zkuste si nìkdy zahrát tuto hru a zaøaïte mocné svìta tam, kam se zdají inklinovat svým vzhledem. Mnohé mù¾ete navléci do vojenských uniforem, jiné si snadno pøedstavíte v nevìstinci nebo nad rozdanými kartami pokeru. Najdou se mezi nimi i podomní obchodníci, makléøi, aspiranti na èlenství v nìkterém vyhlášeném gangu. Jen tìch, kterým byste byli ochotni na první pohled svìøit øešení svízelných problémù naší planety, bude jako šafránu. Nedávné dìjiny uplynulých desetiletí jsou toho, aspoò v Èechách, náramnì ¾ivou ilustrací.
Bible sama se nevalnými vlastnostmi vladaøù – v tomto pøípadì izraelských – netají. Ji¾ ve chvíli, kdy si Izrael ¾ádá prvního krále, prorok Samuel oblouzený lid varuje pøed tvrdostí mocných. Nìkdejší egyptská zkušenost, pozdìjší babylónské zajetí a dynastie na izraelském trùnì daly Samuelovi za pravdu. V dobì vlády krále Achašveróše hrozil panovník tohoto nedešifrovatelného jména dokonce genocidou, vyvra¾dìním ®idù jako národa. Jak víme, v této legendì ¾idovských dìjin vystupuje i násilník Haman, ®id Mordokaj a královna izraelského pùvodu – Ester. Daleko podstatnìjší je však skuteènost, ¾e se nám zde naskýtá pohled na jednu z technik totalitní moci. V královském výnosu, který naøizuje vyvra¾dìní ®idù, se mluví velmi abstraktnì o tom, ¾e „je tu jakýsi lid, roztroušený a oddìlený mezi národy po všech krajinách... Jejich zákony jsou odchylné od zákonù všech národù a zákony královskými se neøídí. Král z toho nemá ¾ádný prospìch, kdy¾ je trpí. Uzná-li král za vhodné, nech» dá písemný pøíkaz, aby byli zahubeni.“ (Est 3,8.9)
Dnešnímu ètenáøi se vìru zdá, jako by byl tento edikt u¾íván po celá tisíciletí coby pøedloha. Princip násilí a zvùle moci jsou toti¾ právì tak setrvalé jako témata Shakespearových her. Mu¾i u kormidla moci štvaní vlastní nejistotou hledají, zejména v totalitních státech, stále nepøátele za hranicemi a také ve vlastní zemi. Na vrub menšin pak padají všechny viny, do slabých a bezbranných promítají mocipáni své vlastní slabiny a nedostatky. Tak se tedy dìjiny totalitních zemí pohybují od boje proti jednomu nepøíteli k pøípravì další štvanice.
Bible, která nastavuje zrcadlo moci, se nás však zároveò sna¾í odnauèit i vlastnímu strachu, proto¾e nás uèí pomíjejícnosti svìtské slávy. Exodus, tragické konce vladaøù, Saul pøibitý na zdi, Achab, jeho¾ krev lízají psi, ale také nabodnutí proradného Hamana na pìtadvacetimetrový kùl ukazují pøítomnost Bo¾ího trestu v dìjinách. Bùh, tento vyšší øád nad námi, vyvádí lidi z hrozeb moci, z vyhnanství i ze zajetí – a navštìvuje nás tak zcela viditelnì pøedevším v okam¾iku nadcházející svobody.
Bo¾í mlýny melou neustále a pøesvìdèují vladaøe, který si klade bezvýhradný nárok na lidské bytosti, o pravém opaku. Jinými slovy vyjádøil tuto myšlenku Seneca, kdy¾ ¾ádal, aby se èlovìk nedal zastrašit událostmi a aby zpytoval to, co v které vìci vìzí. Pozná, ¾e jediné strašné, co je v nich, je náš strach!
A tak právì jen ve svých vìèných a zbyteèných obavách se utlaèovaní stávají základními pilíøi choromyslné spoleènosti, napadá nás pøi èetbì Xenofóna. „Èím se vyznaèují neš»astníci sti¾ení šílenstvím?“ ptá se tento antický autor. „Tím, ¾e se bojí toho, v èem není nic strašného, a nebojí se toho, co skuteènì jest nebezpeèné.“ Bojíme se toti¾ doèasné moci a ve svém strachu pøekraèujeme mravní kodex, který jediný rozhoduje o ¾ivotì a smrti.
Tady bude na místì poznamenat, vlastnì ¾e strach je rubem nedostateèné víry. A tak, jestli¾e Gedeón propustil ze svého vojska všechny, kdo mìli strach, pak tak zajisté uèinil z tohoto dùvodu. Je tedy lépe poèítat s hrstkou odhodlaných ne¾ s davy, které ovládla nevíra, panika a obavy...
Jestli¾e je však nìkdo na této zemi hnán skuteènì oprávnìným strachem, pak je to právì moc. Tento fenomén je s to svým násilím mnohému zabránit, jak ukazují pøíbìhy Starého zákona... avšak moc vládnoucích není dost mocná, aby zabránila tomu, ¾e na ní jiní spáchají to, co ona èinila jim. Královnu Jezábel roztrhají psi, proto¾e nechala ukamenovat nevinného majitele vinice Nábota. Vládkynì Atalja zahyne meèem, proto¾e nedlouho pøedtím nechala povra¾dit dìdice trùnu. A David s pláèem opouští Jeruzalém a jeho ¾eny budou zneuctìny, nebo» v touze po Betsabé (Bet-šebì) prolil krev nevinného. A odtud, z bezmoci zabránit trestu, plyne nemohoucnost a strach moci. Vláda mává zbraní, ale i nad její hlavou se na nebezpeènì tenké niti houpá Damoklùv meè. Tak dochází k paradoxu, který platí po všechny èasy na stránkách Starého zákona jako dnes: ¾e se moc bojí ze všeho nejvíce tìch, jim¾ nahání hrùzu.
Spisovatel L. N. Tolstoj, dobrý znalec ruských pomìrù, vyjádøil tyto osudové paradoxy moci následující pasá¾í: „Na hrobech všech tìch, je¾ jste povìsili a zastøelili, stáli pøec otcové, bratøi, ¾eny, sestry, pøátelé a stejnì smýšlející, a kdy¾ rozsudky smrti vás zbavily tìch, kteøí nyní v zemi le¾í zahrabáni, tu ihned tyto rozsudky smrti vyvolaly souèasnì nejen mezi jejich pøíbuznými, ale i mezi cizími lidmi dvojnásobnì tak veliký poèet rovnì¾ dvojnásobnì tak rozhoøèených nepøátel, tj. mnohem více jste si jich udìlali, ne¾ zavra¾dili a zahrabali do zemì. Èím více lidí pronásledujete, tím více ztrácíte mo¾nost zbaviti se svého nejúhlavnìjšího nepøítele: nenávisti lidí k vám. Svými zloèiny pouze zdesateronásobujete tuto nenávist a dìláte ji nebezpeènou pro sebe samy.“
Tolik tedy Tolstoj. Nad jeho textem nás však napadá ještì jedna myšlenka: Jestli¾e pramáti Eva dìjiny špatností v bibli otevøela, mocenské systémy, aparáty, toto zlo v toku èasu znásobovaly a umocòovaly. Navíc se v dìjinách ukazuje ještì znemravòující vliv mocenských sil – nebo» vedle tìch, kdo násilí re¾írují, musí být bezpoèet tìch, kdo vìznì hlídají, kdo¾ protiprávnì odsuzují, popravují, odposlouchávají, špiclují èi píší udání. ®e tato neblahá èinnost nechává hluboké stopy v charakteru tìchto „vykonavatelù“ násilí, je mimo jakoukoli pochybnost.
Jestli¾e se nyní vrátíme k postojùm bible k mocipánùm svìta, budeme muset v jednom bodì vztah mezi biblickými texty a dneškem upøesnit. Dotýkaly-li se toti¾ starozákonní texty poèátku moci, dnešní èasy jsou jejím finále. Nebo» nikdy pøedtím nebyly vlády a bìh vìcí veøejných závislé na tolika lidech jako nyní. Všechny komunikace, bezpeènost státu, vývoj techniky, hospodáøství jsou v rukou rostoucích intelektuálních štábù. A moc, jejím¾ prvním a základním atributem je schopnost donutit èlovìka vykonat i to, co je proti jeho svìdomí, a vìøit naoko i tomu, co je evidentní l¾í, se tak stává stále zøejmìjším anachronizmem. A strach, jemu¾ nejspíše podléhají dìti, se víc a víc stává infantilním prostøedkem v rukou nedospìlých systémù.
Starý zákon nám však nabízí ještì jiné pohledy za kulisu spoleèenských hierarchií. Èetli jsme napøíklad o øadì vladaøù – víme o nich, ¾e válèili, stavìli pohanské idoly, pronásledovali nevinné. – Jen základní dìjinný rozmìr, toti¾ duchovní rùst, uskuteèòování velkých ideálù, šel mimo tuto moc. Vladaøi také nikdy nedokázali pøekonat vìtší èasové dimenze – jejich projekty byly mìøeny okam¾ikem, prosazovali jen to, co se jim v dané chvíli jevilo nezbytným. Proto tolikrát chybovali! Pouze proroci Izraele míøili za horizont èasu – nìkdy dokonce tak daleko, ¾e sami nechápali smysl vlastních vizí o pøíchodu Je¾íše Krista.
Krom toho na stránkách bible poznáváme, ¾e nejnebezpeènìjší pro osud izraelské pospolitosti nebyly jednotlivé pøeèiny, které se odehrávaly mimo zorné pole veøejnosti, jako spíš zloèiny, které páchali mu¾i u vesel Izraele. Ti toti¾ byli stále na oèích zemì, ti hrozili strhnout zemi do propasti a ty také stíhal nejpøísnìjší trest. Nebo» èím vyššího postavení dosáhli a èím širší byl akèní rádius jejich vlivu, tím tvrdší byl koneèný soud.
Písmo nám posléze pøedstavuje øadu mocných, kteøí se vykazovali nikoli duchovními pøednostmi, programem, ale rozmìry dobytého území, mno¾stvím pobitých nepøátel, nahrabaným majetkem a silou. Kde však konèí spoléhání na vlastní síly, o tom nás pøesvìdèuje smutný závìr oslepeného Samsona v okovech filištínských vìznitelù... a ti, kdo hledali cíl moci v moci samotné, jako Saul a poslední vladaøi Izraele, hynuli v rukou nepøátel a vrahù.
Právì pro tyto lekce je biblickým vladaøùm na stránkách Písma vìnována mimoøádná pozornost. Smutné zkušenosti Izraele vpisovaly do stránek knih ustavièná varování, hrozby a mravní pøíkazy, které ovšem moc ignorovala. „Bìda,“ píše Jeremjáš, „kdo staví svùj dùm nespravedlností... bezprávím...“ (Jr 22,13)
Prorok Ezechiel, který vystoupil tìsnì pøed babylónským zajetím judského národa, volá rozhoøèenì, ¾e kní¾ata „jsou jako vlci“ hubící duše, „nebo» chamtivì shánìjí zisk.“ (Ez 22,27) A na jiném místì hrozí: „Bìda pastýøùm Izraele, kteøí pasou sami sebe. Co¾ pastýøi nemají pást ovce?“ (Ez 34,2) Prorok souèasnì varuje, ¾e tito špatní pastýøi, kteøí zradili své poslání a kteøí hledí jen k vlastnímu prospìchu, neujdou spravedlivému trestu.
Micheáš vytýká vládcùm, ¾e „obìma rukama páchají zlo pro svùj prospìch“ a ¾e „mocný mluví, jak se mu zachce...“ (Mi 7,3) A tedy, jak tlumoèí Ageus: „Podvrátím trùny všech království...“ (Ag 2,22)
Moj¾íš v pøedtuše tìchto neblahých cest ji¾ na Sinaji stanovil zákon pro pøíští vladaøe. Ji¾ vìta: „Ustanovíš nad sebou krále ze svých bratøí,“ (Dt 17,15) ¾ádá, aby král byl jedním z bratøí Izraele, prvním mezi rovnými. Toto pojetí bylo v èasech starovìkého otrokáøství èímsi zcela neobvyklým. Nejinak zní i další pøíkaz vládci. „aby se jeho srdce nevypínalo nad jeho bratry...“ (Dt 17,20)
Moudøí byli i mnozí autoøi Talmudu. Èteme tu, ¾e „sláma, strništì a plevy pøely se tvrdíce: k vùli mnì bylo oseto pole. Ne¾ zrna pravila: doèkejte, a¾ vás hospodáø doveze do stodoly. Kdy¾ se tak stalo, dal hospodáø skuteènì znièiti všechny a¾ na zrna.“
Vezmeme-li v úvahu jen tìchto nìkolik vybraných citátù, mù¾eme snadno odhadnout (i kdybychom o dìjinách Izraele nic nevìdìli), ¾e tu proroci nemìli právì nejsnadnìjší ¾ivot. Není divu, ¾e Achab a Jezábel, ale také vládci pøed nimi a po nich všechny „vidoucí“ pronásledovali. Jak ji¾ víme, byl leckterý z prorokù krutì muèen a nejvìtší z øady – Izajáš – byl snad v Menašeho (Manassesovì) dobì rozøezán pilou.
Mocní se kritice tìchto disidentù starovìku vyhýbali i tak, ¾e najímali za ¾old oficiální ideology, placené proroky monarchie, nekalou konkurenci mu¾ù Zákona. Pokoušeli se tak, jak by øekl sociolog dvacátého století, zmanipulovat veøejné mínìní s pomocí l¾iprorokù, kteøí pøikrývali duševní rozhled a zu¾ovali mravní obzory národa. Prorocká slova, která na tyto tendence moci odpovídají, mají vìru trvalou platnost. Bìda tìm, kteøí „dìlají kukly na hlavu..., aby lovili duše“. (Ez 13,18) „A vaše kukly vám strhnu a svùj lid vám vyrvu z rukou. U¾ nebudou úlovkem ve vašich rukou.“ (Ez 13,21)
Inu pletichy politických systémù jsou vìèným evergreenem bojù o mocenské pozice. Avšak právì tak trvalé jsou i výzvy adresované èlovìku, který je nucen ¾ít v silokøivkách moci a politiky, nebo» Zákon platí bez ohledu na èas a prostor a pøihlí¾ení køivdám, lhostejnost a opomenutí pomoci jsou høíchem dnes jako pøed dvìma nebo tøemi tisíci lety. A tak lidstvo èeká stále tý¾ úkol jako Izraelity v èasech Exodu – s tím rozdílem, ¾e tentokrát nebudeme zemì útlaku opouštìt, ale vnitønì promìòovat. Zkušenosti nás dostateènì pouèily, ¾e revoluce a potoky krve, v nich¾ je jedno zlo nièeno za cenu dalších nièemností a køivd, nejsou øešením. Novou jednotu lidského spoleèenství lze budovat jen na duchovních vazbách a starozákonní Izrael nám v hledání tìchto cest mù¾e jen pomoci. Pøinejmenším tu stojí jako memento, ¾e takovéto spoleèenství je teoreticky a snad i prakticky mo¾né a dokonce nezbytné. v nich¾ bychom mohli dosáhnout cílù, je¾ by pro nás, jako jednotlivce, byly jinak nedosa¾itelné. v nìm¾ Jedinì promìnou, kultivací sebe sama, morálním nátlakem a zušlech»ováním spoleèenství ¾ijeme, mù¾eme spoluvytváøet takové státní formy, Takovýto typ státu, bohu¾el, na zemi ještì neexistuje.
Starý zákon nám pak dodnes skýtá výzvy k probuzení vnitøních sil, k oproštìní se od strachu pøed praktikami moci a k obnovení pravdy Zákona. Zatím se nám podaøilo jen vykroèit za tímto cílem. Popojdeme-li dál, pak naší solidaritì a mravní pøevaze neodolá jediná tradièní moc. Padnou bez boje, jak by napsali bibliètí autoøi, proto¾e nám je do rukou vydal Bùh.
Pøíštì: Velké úkoly pro malé národy.
Slavomír Pejèoch-Ravik