SeniorTip

Óda na přírodu

Čím jsme starší, tím víc ji potřebujeme. Je snad něco svůdnějšího, než být při tom, když stromy po zimě v tichém očekávání vztahují obnažené větve vzhůru a když pak nebesa vyslyší jejich prosby? Tehdy jarní déšť na jeden ráz vdechne novou energii rozpukané zemi a všemu životu kolem. Jsme jeho součástí, cítím, jak každá ta kapka osvěžuje a osvobozuje tělo i duši, jak odplavuje starost i bolest. A když potom vyleze slunce a zhlíží se v zrcátkách rozvěšených po větvích a po stéblech... když vzduch opalizuje barvami a těžce zavoní zemí, zbudou ze všech bolestí a mrzutostí už jen drobné škrábance, drobné vady na kráse božího dne.

Jaro je přesně takové a plné nové aktivity. Od dubna napjatě čekám, zda a kdy se objeví „moje“ kavky. Od chvíle, co jsem před pár lety uzavřela s jedním z těchto moudrých ptáků jakési přátelství, mi připadá, že se usadili v našem přímém společenství pod starou střechou protějšího domu tak nějak úmyslně, jaksi ze sympatie. To bylo tak: Jednou na počátku jara, už se smrákalo, když jsem si všimla, že si naši zahrádku nějak podezřele očihuje pták v lesklém, šedočerném fráčku, asi tak dvakrát větší než kos. Zdálo se, že mu učarovaly zbytky lesklé hliníkové fólie, které jsem minulého léta rozvěsila na naše keříky a záhonky jako ochranu před ptactvem.
Kjak, kjak... volal hlubokým hlasem, jako by se podivoval a bez známky strachu opětoval můj pohled.
„Ty jsi vrána? Nebo nějaký havran? Jestliže přerostlý kos, tak proč nemáš žlutý zobák?“
„Errrr,“ zavřeštěl uraženě. Nejspíš nějaký malý vyhládlý krkavec, napadlo mě. Z encyklopedie jsem doma vyčetla pouze obecné údaje, jako že k vyhynutí je už odsouzeno na 1500 ptačích druhů počínaje obyčejným vrabcem a ke zhoršování dochází trvale a neustále. Viníkem je člověk, stálo tam. Neusínalo se mi lehce a bajky o krkavcích, kteří se objevili, aby člověku vyvěštili osud, se mi pletly i do snu.

Druhý den navečer se v zahradě objevil ten záhadný šedočerný pták zas.
„Kjak, kjak...“ pozdravil mě, jak se staré známé sluší a zvědavě přelétal stříbřitě bílýma očima ze mne na čarovnou fólii. Charakteristická byla především jeho majestátní chůze - po zemi neposkakoval, ale hbitě si vykračoval vztyčený jako na chůdách. Ten vzpřímený krok byl nezaměnitelný, v duchu se mi objevila fotografie z encyklopedie: Opeřenec s šedou hrudí a krátkým masivním zobákem. Vysoce inteligentní, velice společenský, silně ohrožený a zvláště chráněný druh, stálo tam. Kavka, no jasně! Jméno bylo na světě!
„Co tu děláte, pane Franz? Kradlo by se, že? V tom nejste sám, dneska krade kdekdo!“ Důležitě natočil hlavu vpravo vlevo, jako by o tom uvažoval, a klovl do lesklého alobalu. Tak to chodilo asi týden, až jednou si takhle zvečera vykračovali v naší zahrádce dva. S trochou fantazie to skoro vypadalo, že náš pan Franz se snaží na naše pozlátka nachytat družku. Ne, že bych je od sebe rozeznala, ale rituální namlouvací tanec nenechával na pochybách, že je to párek!

První pampelišky na vysokých stoncích už odkvetly, zbylo jen chmýří, které děvčata na vsi kdysi sfoukávala a počítala, za kolik let se provdají. Za těmito posly jara vyrazily pampelišky nové, držely se při zemi a louky a trávníky jich byly pár týdnů plné, jako by slunce marnotratně rozhodilo desítky a stovky miniaturních podobizen. Nikdy dřív jsem si tohoto zázraku nepovšimla. Stejně tak jsem se až z encyklopedie dověděla, že neexistuje jen známá pampeliška smetánka lékařská, ale desítky a stovky dokonce ohrožených druhů.
Moje kavky byly v té době obzvlášť pilné, vypadalo to, že téměř celý den neúnavně shánějí a sbírají v trávě všelijaký hmyz a žížaly a nepohrdly ani zbytky brambor a ovoce z kompostu. Brzy jsem objevila, co tuhle činorodost způsobuje – náš pan Franz se stal otcem! Jeho aktivita trvala asi měsíc, starostlivě jsem dávala pozor, aby se v blízkosti neobjevil nějaký sokol nebo snad straka a oddychla jsem si až tehdy, když mláďata vylétla z hnízda. Jedno se zdálo slabší, nedoletělo dál než k našemu kompostu, kde se o ně rodiče dál starali. Tehdy jsem měla příležitost obdivovat jeho světlé modré oči, které by leckterá blondýnka mohla závidět.

„Co mi budeš povídat,“ odepsal z osmi set kilometrů vzdálené Prahy náš kamarád Zdeněk, který stejně jako já každoročně v dubnu netrpělivě vyhlíží, zda se ze zimoviště vrátí „jeho“ hřivnáči. Od té doby, co si párek udělal hnízdo ve vidlicích břízky, která se haluzemi téměř dotýká jeho oken, bych o tomto méně běžném druhu holuba mohla i já napsat málem odborné pojednání. Z dopisů se skoro zdálo, že Zdeněk nedělá nic jiného než vysedává za záclonou a sleduje klouzavý let samečka ke své vyvolené, při němž stavěl na odiv široký bílý pruh na svrchní straně křídel. Jeho tleskot křídly při vzletu podobně jako drsné „hrúú-hrúú“, by prý ze spánku probudilo i mrtvého.
„Ta milostná akrobacie, ta něha!“ jásal Zdeněk a několik dopisů se pak týkalo výlučně něžných dotyků zobáčky a vzájemného probírání a čechrání šedého a vínově červeného peří na hrudi i na výrazných bílých skvrnkách po stranách krku. Zdálo se, že k námluvám patří také pronásledování paní hřivnáčové s roztaženým ocasem a nafouklým voletem a smím-li Zdenkovi věřit, i oždibování a nabídka vegetariánského jídelničku - totiž předkládání těch nejšťavnatějších březových pupenů a lístků. Na stavbě hnízda ve tvaru plochého talíře se podíleli oba. Holub přinášel suché větvičky, které samička šikovně splétala. Šlo to rychle, a ta spolupráce a láska! Také v sezení na vejcích a v krmení dvou holátek se oba střídali s dojemnou a příkladnou láskou.

„Kjak, kjak!“ Největší rány dopadají náhle a jako z čistého nebe. Šedočerná kavka letěla najisto, to místo měla dávno zmapované. Pohroma se odehrála na dva hlty, stačilo pár vteřin a původkyně neštěstí byla pryč, hřivnáči hlídkující svorně opodál neměli šanci zakročit.
„Ta kavka, jak se jednou namlsala, si to bude pamatovat! Opatřím si prak,“ oznámil Zdeněk stroze v příštím dopise. Za pár dní si ke své radosti i zděšení všiml, že se hřivnáči vrátili a začali si stavět hnízdo na stejném místě, snad jen o trochu důkladněji.
„Tady pomůže jenom prak!“ zopakoval svoji výhrůžku.
Na koho si to hraješ? Kdo ti dal k něčemu takovému právo? chtělo se mi odpovědět popuzeně. Tvoji holoubci mají malinkatý mozeček, to je to celé, ale že byla vetřelcem kavka, ne, to nevěřím! Kdyby sokol nebo straka, ale můj Franz by něčeho takového nebyl schopný!

Chodím loukou, zem je už zase vyprahlá a rozpukaná. Cítím se zmatená a trochu jako v pasti. Proč se tohle děje? Ti holoubci přece ještě nestačili žít! Jde všechno odbýt jednoduše tím, že život je pomíjivý?
Půda těžce prokořeněná květy toužícími po vláze nedává odpověď. Bylo to nespravedlivé. Určitě to bylo nespravedlivé, ale máme právo vnucovat přírodě svoje představy a zákony? Nebylo by líp nechat rozřešení na nějaké vyšší moci, dát matce přírodě volný průběh a dovolit věcem, aby se prostě staly? V mysli se mi vynořil úryvek Nerudovy básně:

„... Boj, všude boj, kam oko zře!
I večné slunce, chce-li žít,
musí se s okolními slunci bít...“

Boj, boj a silnější vítězí? Musí to být, tohle stálé kdo s koho? Jak ve zvířecí říši tak v té lidské, jak mezi bestiemi, tak mezi národy?
Bloumám kolem jak v začarovaném kruhu s pocitem, že mi život proklouzává prsty, aniž bych cokoli pochopila. Že hledám a sháním se po odpovědi někde mimo a nad sebou, a ona zatím mi je po celou dobu na očích všude kolem, v zemi, po které šlapu a třeba i v tom holubovi, který doplatil jen na to, že tak to prostě v životě chodí a musí být. Co s tím? Shýbnu se a sevřu v pěsti trs trávy. Možná se odpověď už brzy dovím, kdo ví?
Spustil se životodárný déšť. Čistí tělo i duši jak voda z křtitelnice.

Datum	Jméno	Téma
10.10. 11:38	Blanka K.	Děkuju vám ze srdce!
07.10. 12:10	Václav	Skvělí autoři na "vlnách" ST
07.10. 11:03	Jana
06.10. 13:40	KarlaA
06.10. 11:55	Von
06.10. 11:22	Vesuvjana	díky
06.10. 11:04	Ivan
06.10. 10:52	olga janíčková
06.10. 09:33	zdenekJ
06.10. 07:05	miluna

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás