Odjí¾dìly jsme na dovolenou, ne nìkam za humna, ale na druhou stranu zemìkoule. Vydaly jsme se na cestu do Austrálie. A jeliko¾ jsme se rozhodly pro takovou dálku, tak jsme o tom prozíravì mlèely. Abychom nevzbudily závist a zabránily radám, ¾e je to hotový nerozum vydávat se do takové dálky, ¾e máme sedìt na zadku, ¾e nejlepší je doma na dvoreèku, jak hlásá moje sestra.
A pøi té pøíle¾itosti nás napadlo se s nìkterými nejbli¾šími rozlouèit. Ovšem neuvádìly jsme pravý dùvod naší rozluèky. Jen ¾e odjí¾díme na dovolenou. Na otázku kam ¾e jedeme, jsme se mírnì usmívaly a ka¾dý si hned odpovìdìl. Nìkam do tepla, asi k Arabùm do Egypta nebo do Turecka. Na takovou odpovìï jsme se dál jen mírnì usmívaly.
Ale pøes všechny naše snahy jet k nìkomu za úèelem rozlouèení na návštìvu, se setkalo vìrohodnými s argumenty. „Ne, v pátek to není mo¾né, my nebudeme doma, jdeme bratranci man¾ela na pohøeb a za tím úèelem pøijede celé jeho pøíbuzenstvo, tak musím vaøit a to by se nehodilo.“ To jsem naprosto chápala, tak jsem zavolala neteøi. „Promiò, teto, ale já odjí¾dím do Lisabonu na konferenci. Nech to, a¾ pøijedu.“ Dobøe, má milá, jistì, a¾ se vrátíš, pomyslela jsem si. Za tøi mìsíce taky ¾ádné a¾ se vrátíš, nemusí být. Není mi dvacet. Musím zavolat synovi. Telefon vypnutý. Tak snaše. „Babièko, on není doma. Je v slu¾ebnì v zahranièí a vrátí se a¾ za týden a já nejsem momentálnì doma. Nìco nutnì potøebujete?“ Ne, co by. A tak to šlo v celém blízkém pøíbuzenstvu. Jeden vnuk tam a druhý zas onde, tøetí nezasti¾en.
Došlo na kamarádky. „Ne, já tento týden skuteènì nemohu. Nech to po nedìli.“ Jistì, jistì. Po nedìli. Kdo ví, kde po nedìli budu. A další: „Víš, já beru antibiotika, ale jakmile mi bude lépe, hned se ozvu. Další: Jsi hodná, ¾es mi zavolala, ale teï se mi to opravdu nehodí. Máme výlov rybníka a víc co je to za blázinec. A jiná: Letos je velká úroda jablek a moštujeme. A¾ to dodìláme, tak pøíští týden si pøijeï pro mošt. Tak pa.“ Tak pac a pusu všichni milovaní.
A já najednou stojím sama u sbaleného kufru v prázdném bytì a nemohu uvìøit, ¾e se nemám s kým rozlouèit, ¾e nemám koho obejmout, ¾e mi nikdo nepopøeje š»astnou cestu a návrat. Není, kdo by mi stiskl ruku. Odjí¾dím, ne na týden, ne na dva a nemám ani jistotu, ¾e se vrátím. Takhle prapodivnì to v ¾ivotì chodí, ¾e v potøebnou chvíli pro nás nemá nikdo èas. Chápu to. Èas se k nám nìkdy otoèí zády. Nemusím ani dvakrát zpytovat svìdomí, abych si neuvìdomila, ¾e i já jsem v kritickou chvíli le¾ela s vysokou horeèkou a nemohla se rozlouèit s èlovìkem, kterého jsem nade vše milovala. Èas je náš pøítel, ale i nepøítel a obèas se nám potvora vymstí.
Lidstvo se v poslední dobì za nìèím stále ¾ene. Spìchají v letadlech, autech, na ulici, spìchají velkou èást ¾ivota. Málokdo se zastaví kvùli èlovìku, z nìho¾ nekouká prospìch. Ani sousedi spolu èasto nepromluví, jsou i tací, kteøí si mezi sebou staví vysokou zeï. Ale vìøme, ¾e se to èasem zmìní, ¾e lidé nebudou tolik ba¾it po majetku jako po pøátelství a po vzájemné lásce. Ale zatím takového èlovìka neznám.
No nic. Zamkla jsem dùm a nasedla do auta míøícího k letišti.
Odjí¾dìly jsme na dovolenou, ne nìkam za humna, ale na druhou stranu zemìkoule. Vydaly jsme se na cestu do Austrálie. A jeliko¾ jsme se rozhodly pro takovou dálku, tak jsme o tom prozíravì mlèely. Abychom nevzbudily závist a zabránily radám, ¾e je to hotový nerozum vydávat se do takové dálky, ¾e máme sedìt na zadku, ¾e nejlepší je doma na dvoreèku, jak hlásá moje sestra.