Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Benedikt,
zítra Tibor.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Sí»


„Je šest hodin nula nula. Èást vstávat, Árone.“


Otevøel oèi a zhluboka se nadechl. Hlas, který ho právì jemnì vytrhl ze spánku, patøil Helen. V ten samý moment zapomnìl, co se mu zdálo. Otoèil hlavu a mlèky se na ni podíval. Stála asi metr od postele, mladá, krásná a s úsmìvem na rtech. Opìtoval jí ho a pomalu zaèal protahovat nohy. Zajímavé, ¾e se mu za tìch patnáct let neokoukala. Poøád mu pøipadala stejnì ú¾asná jako v prvních dnech. Od té doby se vùbec nezmìnila. Ani jediný vlas se za tu dobu nezmìnil, nepøestal být dokonale rovný, nepøerostl délku ramen ani neztratil na lesku své hnìdé barvy. ®ádná vráska ve tváøi. Pohled stále ¾ivý, trochu potutelný a snad a¾ pøíliš pronikavý. Karmínovì rudé rty, pevná prsa velká akorát tak do dlanì a dlouhé, štíhlé no¾ky. To vše úhlednì zabalené v tìsné èervenoèerné kombinéze odhalující pouze drobná ramena a pa¾e.


„Dobré ráno, Helen. Jako v¾dy na sekundu pøesná.“


„Tak jsi mì pøece naprogramoval,“ vrátila mu pohotovì. Drzá, ano, tahle charakteristika se k ní perfektnì hodila. Nechal se pøíliš unést mladickou nerozvá¾ností, kdy¾ ji tvoøil. Vtiskl jí víc rysù lidské povahy, ne¾ kolika jich disponovalo deset jiných avatarù Sítì dohromady. Jistì, mohl ji kdykoliv zmìnit nebo rovnou smazat a za¾ádat si o nového avatara, ale nikdy to neudìlal. Líbilo se mu, ¾e se tolik podobá lidem, a tedy jemu samému. Ostatní u¾ivatelé se spokojili pouze se stínem lidské bytosti, s mechanickým otrokem plnícím jejich úkoly a pøání. Helen nebyla v jeho oèích o nic ménì ¾ivá ne¾ oni.


Setøásl ze sebe deku a postavil se k prosklené stìnì za zády postele. Naskytl se mu pohled na probouzející se Avalon, poslední mìsto na Zemi. Tøicet milionù lidí. Tolik zbylo z celého lidstva po všech dìsivých válkách a nekoneèném pustošení planety. Nyní ¾ili všichni soustøedìni na jediném místì, v poslední výspì kdysi hrdé civilizace.


„Na dnešek naplánovala Nejvyšší meteorologická rada sluneèné poèasí. Isis bude bez mráèku,“ informovala ho Helen. Stál nahý u okna v pìtatøicátém patøe a jen si prohlí¾el všechny ty ohromné budovy roztodivných tvarù i funkcí a tryskem poletující letouny mezi nimi. Avalon se táhl a¾ k obzoru. Ohromný, gigantický, dech beroucí. Monumentální dílo. Pocítil chvìní na hrudi. Hrdost, ¾e je jeho souèástí.


„U¾ si nepamatuju, kdy se Isis naposledy mìnila. Poøád jen samé slunce, slunce, slunce,“ zabruèel nespokojenì. Isis byla ohromná kupole, energetický štít generovaný Sítí. Chránila všechny lidské bytosti pøed podmínkami na Zemi. V dùsledku jaderných válek a totálního nièení ¾ivotního prostøedí by bez ní lidé nepøe¾ili ani minutu. Kdyby je tenhle štít nechránil… radši to ani nedomýšlel dál. Generoval kyslík a staral se o èistotu a cirkulaci pitné vody. Dokonale suploval to, èemu se døív øíkalo pøíroda. Postupem èasu ho programátoøi, Áronovi pøedchùdci, zdokonalili natolik, ¾e dokázal skvìle pøedstírat dokonce i poèasí. Slunce, mraky, bouøky, falešný déš». O tom, jaké poèasí zavládne ten který den, rozhodovala Nejvyšší meteorologická rada na základì denního hlasování. Ka¾dý u¾ivatel Sítì toti¾ disponoval právem aktivnì se podílet na jejím chodu. Fungovala tu takøka dokonalá a neomezená demokracie. Áron by si pøál déš», ale vìtšina rozhodla jinak.

 


Poklekl a pomodlil se.


„Sí» je spravedlivá. Sí» je dobrá. Sí» má pravdu. Pochybovat o Síti je zloèin. Neposlechnout Sí» je zloèin. Bojovat proti Síti je zloèin. Sí» je vìèná. Sí» nás chrání a dává nám ¾ivot. Nikdo nemù¾e znièit Sí». Blahoslavena budi¾ Sí»!“


Helen celou dobu kleèela vedle nìj a se sklonìnou hlavou tiše opakovala slovo za slovem. Jakmile skonèili, svi¾nì vyskoèila na nohy. Áronovi oproti tomu luplo v koleni a oblièejem se mu mihla bolestivá grimasa. „Jestli ti nìco závidím, pak to, ¾e nestárneš,“ odsekl a odbelhal se ke koupelnì.


„Pìtatøicet pøece ještì není ¾ádný vìk,“ škádlila ho.


„Hm… Jen¾e tobì u¾ je patnáct let poøád stejnì, nepøijde ti to nefér?“


„Krásných tøiadvacet, pøesnì, jak jsi mì stvoøil,“ zasmála se potìšenì.


Ano, zasmála. Ostatní avataøi se nesmáli. Jistì¾e by to zvládli. U¾ devìt let pracoval na úseku umìlé inteligence v Programátorském centru. Ví, ¾e Sí» u¾ v mnohém èlovìka pøekonala. Za pìt století vývoje stanula nyní na vrcholu. Jen¾e ostatní u¾ivatelé si vìtšinou nepøáli tak chytrého avatara. On naopak snil o tom, ¾e jednoho dne nepùjde odlišit avatara Sítì od èlovìka. Natolik budou stejní, natolik dokonalí.


„Dáš si ranní sprchu, koupel, nebo jen bleskovou hygienu?“


„Sprchu.“


Postavil se pøed stìnu po levé stranì postele. Smìrem dál k oknu se nacházela kuchyò, na opaènou stranu dveøe, které se však nepou¾ívaly. Veškerý pohyb mimo domov zajiš»ovaly osobní letouny pøivolávané avatary. Fungovaly jako bezpilotní taxíky øízené Sítí. Ostatnì celou domácnost sestávající z jedné místnosti, co do velikosti dané dùle¾itostí vykonávané práce a postavením v ní, organizovali avataøi. Jídlo, pití, obleèení, pøátele, zamìstnání, zábavu – kompletní denní re¾im mìla na starosti Helen.


Nyní pøepnula stìnu do módu koupelny. Zeï zmìnila barvu z bílé na modrou a rozestoupila se. Áron vkroèil dovnitø novì vzniklého prostoru, který se za ním opìt uzavøel. Ze všech stran zaèaly tryskat proudy vody pøímo na nìj. Pøesnì tak, jak to mìl rád. Dobøe se mu v té lázni pøemýšlelo.


„Co teplota? Nemám pøidat na tlaku?“ slyšel Helenin hlas skrz prùhlednou stìnu. Samozøejmì by i tady mohla být s ním, ale to jí zakázal. Nemusela se vecpat všude.


„V pohodì,“ zamumlal, zatímco mu mechanická pa¾e èistila zuby a holila strništì na bradì. V hlavì mu doznívala modlitba k Síti. Ano, Sí». Øídila veškerý ¾ivot v Avalonu. Nic bez ní nemohlo fungovat. Se vším byla propojená, vše, tìmito tryskami poèínaje a Isis konèe, záviselo na jejích pøíkazech a èerpalo energii z centrálního reaktoru. Neumìl si pøedstavit ¾ivot bez Sítì. Vlastnì… kdy¾ nad tím uva¾oval, Sí» znamenala ¾ivot.

 


„Kombinéza!“ vyhrkl a udeøil se do èela, jako èlovìk, který si právì uvìdomil, ¾e na nìco dùle¾itého zapomnìl. Vyšel usušený z ranní oèisty a zastavil se pøed stìnou mìnící se v šatník. V tu chvíli mu docvaklo, ¾e její obsah – èítající pouze nìkolik kusù prádla, ostatnì víc ani nepotøeboval – poslal vèera do prádelny, ale u¾ nenastavit údaje, dokdy má být vrácen.


„Èeká na tebe v komoøe,“ pošeptala mu Helen do ucha. Komora bylo domácí oznaèení pro malou místnost, co se nacházela na rozhraní mezi bytem a venkem. Do ní letouny dopravovaly objednané jídlo a vùbec veškeré spotøební zbo¾í, o nì¾ si ten který u¾ivatel za¾ádal. Zároveò odtamtud vyvá¾ely odpadky. Èlovìk díky tomu nemusel nikam chodit, nic shánìt, nic kupovat. Cokoliv, co potøeboval, mu naservírovala Sí» pøímo pod nos.


„Ještì, ¾e tì mám. Myslíš za mì,“ pochválil ji.


„Od toho tu pøeci jsem.“


Snídanì mu docela chutnala. Jako programátor dostával vìtšinou to nejlepší, ale i pøesto se obèas musel spokojit s kvalitativnì horší stravou. Napøíklad umìlé maso. Vìtšina u¾ivatelù nepoznala rozdíl ani mezi jednotlivými druhy, nato¾ èástmi, ovšem on ano. Prostì si potrpìl na dobré jídlo.


Avalon se dìlil na tøi zóny. Potraviny, stroje, šaty a vùbec všechno, co mu vytanulo na mysli, se produkovalo v první zónì. Nacházela se nejblí¾e Isis (Avalon se pyšnil dokonale kruhovým pùdorysem). V ní ¾ili lidé vhodní pro manuální práci a také chovanci nápravných zaøízení. Do druhé zóny, pod kterou spadal i on sám, pak spadala veškerá inteligence. Programátoøi, vìdci, lékaøi, konstruktéøi… všichni, na kom záviselo fungování a rozvoj Sítì. Jádro poté tvoøila tøetí, také nazývaná centrální, zóna. Do ní se dostali jen ti nejlepší z nejlepších, špièky svého oboru, opravdové elity. Nikdo neznal jejich pøesný poèet, funkce ani náplò práce. Všichni ale vìdìli, ¾e to oni uvádí Sí» v ¾ivot, ¾e díky nim mají to štìstí probouzet se ka¾dý den do nového rána. V Centru se nacházel i hlavní reaktor, srdce Sítì a zdroj energie pro Isis.


„Uka¾ mi Plochou,“ pobídl Helen, zatímco zapíjel další sousto. Ka¾dý Avaloò disponoval Plochou. Jednalo se o imaginární prostor ve virtuálním svìtì, pøes který spolu jednotliví u¾ivatelé a pøátelé komunikovali. Staèilo se pøipojit a èlovìka zahltilo tisíc zpráv o tom, kdo co dìlá, kde je, jaký mìl den a podobnì. Fotky z virtuálních dovolených, výsledky z herních center, domácí videa. Áron moc dobøe vìdìl, ¾e nìkteøí tráví na Ploše veškerý volný èas. ®e si ráno ani nedojdou na záchod, ani¾ by nezkontrolovali, co jim kdo napsal. Jeho tenhle fenomén nikdy nepohltil do té míry, ¾e by si bez Plochy neumìl pøedstavit bì¾ný ¾ivot.


„Našla jsem pøes pìt set nových zpráv,“ oznámila mu Helen. Povzdechl si. Místnost náhle potemnìla, aèkoliv venku se rýsoval jasný den. V nastalém šeru se odevšad vynoøovala záøivì zelená a modrá písmenka dávající dohromady na první pohled nesmyslná slova a snad i vìty. Zprávy se pro úsporu místa zaznamenávaly zkratkovitým jazykem. Postupem èasu se nìkteré shluky znakù natolik ustálily, ¾e se nyní dala vyjádøit i celá souvìtí nìkolika málo písmenky. Co souvìtí, všechno! Kromì toho zde byl pohotový avatar tlumoèící vzkazy do staré lidské øeèi. Áron si uvìdomoval, ¾e jde jen o èas. Za pár desítek, nanejvýše stovek let klasická øeè zmizí definitivnì. Dnešní generace u¾ ji beztak ovládala jen mizernì.


„Nìco zajímavého?“ pronesl apaticky a jal se mezi zprávami procházet. Staèilo se nìkteré dotknout prstem a hned se zvìtšila a ukázala v pozadí informace o odesílateli. Jméno, vìk, fotka, èas… pokud dotyèný zapnul video mód, bylo dokonce vidìt, co zrovna dìlá.


„Vìtšinou nic dùle¾itého,“ pøiznala Helen.


Mávl rukou a celou jednu èást zpráv zahodil pryè. Rázem zmizely. Mít 5 126 pøátel mìlo své nevýhody. S vìtšinou z nich se beztak v ¾ivotì nepotkal ani nepotká. Nepova¾oval za nutné èíst jejich myšlenkové pochody a bláboly. Nikdy se nedozví, ¾e je hází do koše.


„U¾ivatel John K-75 G91 ti doporuèuje zaèít chovat psa a posílá pozvánky do dalších dvaceti osmi aplikací.“


„Kdy u¾ pochopí, ¾e mì tohle nebaví?“ polo¾il si Áron øeènickou otázku. Odpovìï le¾ela nasnadì. Nikdy.


„Mám mu poslat vzkaz, aby tì s podobným typem zpráv u¾ neobtì¾oval?“ zeptala se Helen. Po krátké odmlce dodala: „Zase.“


„Zbyteèné,“ mávl nad tím otrávenì rukou. „Oba víme, ¾e je nepouèitelný. Dìlá ještì vùbec nìco jiného?“


„Moment.“ Helen se odmlèela a na chvíli se duchem ztratila. Napojila se na Johnova avatara, aby prozkoumala jeho historii. „Ne,“ pøiznala, jakmile znovu otevøela oèi. „Kromì oficiálních akcí vìnuje veškerý èas online hrám na Ploše. Aktuálnì se úèastní 239 rùzných aplikací.“


„Semlelo ho jeho povolání,“ zauva¾oval nahlas Áron. „Zaèínali jsme spolu. Já v sekci designu avatarù, on na tvorbì mini her pro Plochu. Pak jsem povýšil na programování umìlé inteligence, on zùstal. Úplnì ho to pohltilo.“


„Já vím.“


Jistì¾e to vìdìla. Vìdìla všechno, co on. Sdílel s ní svùj ¾ivot, své myšlenky. Stala se souèástí jeho osobnosti.


„Nedivil bych se, kdyby vyvinul nìjaké aplikace pro hru ze spaní.“


Tenhle dovìtek pronesl trpkým hlasem. Mrzel ho Johnùv osud. Od zaèátku ho pova¾oval za jednoho z tìch pøátel, kteøí neexistovali pouze virtuálnì, nýbr¾ se s nimi èas od èasu – vìtšinou pøi té èi oné slavnosti Sítì – mohl setkat osobnì a popovídat si. S pøibývajícími léty se však stával více a více posedlejší prací a dnes u¾ neznal a neumìl nic jiného. Tisícovku pøátel, co mu ještì zbyla, zahlcoval dennì stovkami podobných pozvánek.


„Mo¾ná bych mohla odeslat tvým jménem po¾adavek na zrušení pøátelství,“ navrhla opatrnì Helen a tázavì se mu zahledìla do oèí.


„Ne. Staèí, kdy¾ zablokuješ všechny zprávy s podobným obsahem.“


„Ok, ulo¾ím si to.“


Pøátelství se mazala jen velmi vzácnì. Èlovìk pro to potøeboval povolení Sítì a opravdu vá¾ný dùvod. ®ádný zákon to nezakazoval, jistì¾e ne, nicménì obecnì platilo v¾ité pravidlo, ¾e pøátelství se neruší. Cílem Sítì bylo lidi sbli¾ovat, nerozdìlovat. Poøádaly se týdenní, mìsíèní i roèní soutì¾e v získávání pøátel. Vítìzové se doèkali vyznamenání, odmìn a krátkého èasu v televizi. Zbavování se pøátel naopak budilo podezøení a øíkalo, ¾e je s dotyèným cosi v nepoøádku.


„U¾ivatel Booth S-56 B37 ti pøeje úspìšný start do nového týdne.“


„Opìtovat,“ vyslovili témìø souèasnì. Bootha mìl rád. Asi nejvíc ze všech pøátel. Snad i proto, ¾e se s ním také nejvíce vídal. Pracoval jako konstruktér dopravních letounù.


„Co mùj denní plán?“


Helen mrknutím oka zmìnila vzhled místnosti a Áron se teï procházel detailním harmonogramem svých èinností po následujících zhruba šestnáct hodin. Jedna polo¾ka mu však pokazila náladu. „Wilkes. Copak u¾ absolvoval test tøetího stupnì, ¾e se vrací do práce?“


„Vèera. S úspìšností osmdesát šest procent. Psal ti dopis, kde ti pøiznává velké zásluhy a dìkuje za pomoc s pøípravou. Zároveò chápe, ¾e máš moc práce, a proto se nezlobí, ¾e jsi mu ještì neodeslal gratulaci. Tìší se, a¾ se opìt pustíte spoleènì do práce. Dnes ráno poslal další zprávu. Opakuje v ní zhruba toté¾, co v první.“

 


Áron se zachmuøil. Pracoval u¾ devìt let na úseku umìlé inteligence v Programátorském centru a za tu dobu se doèkal øady povýšení. Nyní patøil k top programátorùm celé sekce a zabýval se tìmi nejvìtšími projekty. Wilkes nále¾el podle øeditelù centra mezi nejnadanìjší programátory nové generace. Áronovi ho pøidìlili jako asistenta, aèkoliv o ¾ádného ne¾ádal. Vysvìtlení bylo prosté. Má ho uèit a pøipravit na to, aby po nìm jednou pøevzal jeho úkoly. Za normálních okolností by ho to potìšilo, proto¾e jinými slovy se tím dozvídal, ¾e se s ním poèítá na ještì vyšší posty – koneckoncù v pìtatøiceti se ocitl na listinì èekatelù na pøesun do tøetí zóny, co¾ byl unikát – jen¾e Wilkes…


„Proè ho nemáš rád?“ vytrhla ho ze zadumání Helen.


„Nikdy jsem neøekl, ¾e ho nemám rád,“ ohradil se proti jejímu naøèení.


„Ani nemusíš, poznám to na tobì. Zprávy od nìj ignoruješ, píšeš mu jen tehdy, je-li to nezbytnì nutné, pøi ka¾dé zmínce o nìm ti pøelítne po tváøi stín…“


„Nìjak moc mì pozoruješ. Abych tì nevypnul,“ pohrozil jí ¾ertem.


„Víš, ¾e to nejde,“ vysmívala se mu a honem dodala: „Pro tvou bezpeènost samozøejmì.“


®ádný Avaloòan nemohl vypnout domácího avatara. V poèátcích Sítì proti tomu skupina u¾ivatelù protestovala. Bouøili se, ¾e tím pøichází o soukromí. Nakonec uznali, jak moc se mýlili. Úèelem tohoto opatøení nebylo nic jiného, ne¾ chránit jejich ¾ivoty a blaho. V¾dy» co kdyby se nìkomu doma udìlalo špatnì? Avatar okam¾itì pøivolá pomoc. Kdyby v tu chvíli byl vypnutý, nebo¾ák by tøeba i zemøel. A to by si pøece nikdo nepøál. Všechno, co èinila Sí», èinila ve prospìch lidstva. Ironii osudu bylo, ¾e právì hlavní pøedstavitel opozice zemøel na selhání srdce, kdy¾ demonstrativnì avatara vypnul…


(Ukázka z pøipravované knihy Tomáše Záøeckého)


Tomáš Záøecký

* * *
Kolá¾e © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autora



Komentáøe
Poslední komentáø: 28.04.2015  20:12
 Datum
Jméno
Téma
 28.04.  20:12 kusan
 27.04.  17:33 Blanka K.
 27.04.  09:03 Von