Vyprávěnky pana Ťopky

Podivní tvorové z jiného světa (2)

Příběh druhý: Pilořitka

Po válce, kdy naše pohraničí bylo zbaveno německých obyvatel, vznikl v těchto regionech velký nedostatek pracovních sil, který postihl hlavně oblasti zemědělství a lesnictví. Protože podobné problémy řešila tehdejší vláda „dobrovolně povinnou“ prací, tzv. pracovními brigádami, postihlo jedno z jejích nařízení i nás, mladé občany ročníků 1927 a 1928. Ježto jsem do této skupiny patřil také já, vybral jsem si v létě roku 1947 znovu osecké polesí, kde jsem již rok předtím strávil několik krásných týdnů.

Práce to byla dost tvrdá. My, kluci, jsme byli k ruce dělníkům jak při kácení mohutných buků, tak i pro přibližování vytěženého dříví ke svážnicím, zatímco děvčata opět sázela na pasekách stromky.

Jednoho horkého dne, kdy jsem právě pomáhal při nakládání dřeva, došlo v nedaleko pracující skupině k těžkému úrazu. Na staré německé motorové dvoumužní pile se přetrhl řetěz a jednomu z místních lesních dělníků téměř přesekl ruku. Společně jsme zraněného provizorně ošetřili a snesli do nedaleké rýznburské lesovny, odkud nadlesní zavolal do Oseka pro záchranku. Přes veškerou snahu se ale nepodařilo lékařům v ústecké nemocnici ruku dělníkovi zachránit a museli mu ji nad loktem amputovat. Tato hrozná příhoda měla značný psychický vliv na celou naši skupinu, a tak většina studentů odmítla pokračovat a vrátila se domů.

Já jsem však celou krizi nějak překonal a na Rýznburku zůstal. Krátce po té tragédii mne nadlesní, Ing. Serjogin, přidělil hajnému Vasilu Hricákovi na pomoc při příjmu vytěžené smrkové kulatiny na Špičáku. To už byla ovšem zcela jiná, zajímavější a hlavně lehčí, práce. Chodili jsme tam spolu déle než týden a já během té doby získal od toho zkušeného lesáka řadu zajímavých rad, poučení a znalostí nejen o zásadách a smyslu této činnosti, ale i o lese a jeho fauně a floře.

Jednoho dne o polední přestávce jsem pojídal na hromadě smrkových klád svůj oběd, když vedle mne s bzukotem usedl na odkorněný kmen jakýsi mimořádně velký pestrý hmyz podobný sršni, ale ne s tak tenkým „vosím pasem“. Navíc mu ze zadečku trčelo dlouhé kladélko. Odhadl jsem jeho velikost a usoudil, že měří dobře přes tři centimetry.
Odložil jsem ešus s jídlem a pozoroval, co to ten barevný chlapík dělá. Chvíli stepoval na místě, pak o kousek dál, a znovu se vracel, jakoby hledal nějaké vhodné místo. Ale pro co? Nezdálo se, že by vyhlížel nějakou mouchu, či jinou potenciální kořist, jakou sršni loví, a tak moje zvědavost sílila. Pojednou se nahrbil, zvedl na zadních nožkách zadeček, opřel kladélko o povrch kmene a začal do něj vrtat dírku. Vrtat? Ale ne, vždyť on piloval!
To už jsem nevydržel a zavolal:“Vasile, pojďte sem honem, tady nám někdo řeže dříví!“
„Cože? Co blázníš, kde?“ přibíhá hajný, a když vidí, na co ukazuji, směje se a vysvětluje: „To je pilořitka velká a připravuje se naklást do kmene vajíčka spolu se sporami hub, které v chodbičce vyklíčí a houba tak poskytne larvám navíc vitamíny. Kdyby vrtala do živého stromu, škodila by, ale této kládě už neublíží, naopak, její snůška bude zbytečná, dříví je vláknina, materiál určený k výrobě papíru a bude zpracováno dříve, než se larvy stačí vylíhnout.“

Když hajný domluvil, pilořitka ještě dále pilně pracovala, až bylo kladélko zavrtáno do dřeva až po zadeček. Celý proces netrval déle než asi dvanáct minut včetně nakladení vajíček. Poté vytáhla kladélko podobnými pohyby ven, uhladila si předními nožkami tykadla a odfrčela. Sledoval jsem ji zrakem ještě chvíli, než mi zmizela v přítmí smrkové kmenoviny na druhé straně paseky.

Tak jsem tedy tenkrát poznal, a pak již nikdy jindy nespatřil, pilnou pracovnici a pečlivou matku, pilořitku velkou, alias Urocerus gigas L., na niž nemohu zapomenout také proto, že je v mých vzpomínkách spojena s tím hrozným úrazem nešťastného dřevorubce.

 Luděk Ťopka

* * *

Ilustrace © Aleš Böhm

Zobrazit všechny články autora