Pohádky „z babièèiny krabièky“
Na svoje poslední vnouèe – Vendulku – jsem èekala devìt let. To u¾ byla pøedchozí tøi vnouèata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele vìnovat, jsouc u¾ regulérní seniorkou.
Pro¾ívaly jsme spolu dobrodru¾né vycházky po zahradì, kde rostlo tolik zajímavých kvìtinek a keøù, kde se na zídce vyhøívaly ještìrky, cvrèci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky bìláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým ¾ivotem ¾ije zahrada. ...“Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec“... no jistì, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dìlal velký hafan – kavkazan „Loldík“, Vendina chùva, dobrá víla a ochránce. To bylo paneèku jiné dobrodru¾ství ne¾ dole na zahradì. Obrovské mraveništì lesních mravencù a¾ skoro nahoøe s lesem za plotem bylo cílem výprav. „...A ploè lezou? A ploè nosí semínka? A kde mají dìti?...“
To bylo otázek, a¾ z nich babièce šla hlava kolem. A proto¾e takové výpravy byly na denním poøádku, zaèala o nich babièka spisovat pohádky. Tøeba se budou líbit i vašim vnouèatùm.
Mara
* * *
…o chytrém pejskovi Hafáèkovi
A¾ úplnì dole pod strání s keøi rozkvetlých šípkových rù¾í a mladých doubkù stála malá chaloupka a na jejím dvorku psí bouda. Bydlel v ní chundelatý pes Haf se svým synem Hafáèkem. Bylo jim tam dobøe, proto¾e se o nì všichni domácí peèlivì starali a oba pejsci se zase starali o hlídání. To byla jejich práce a oni ji dìlali velice dobøe. Celou noc byli ve støehu, spali jen tak na pùl ucha, obcházeli kolem chaloupky a honili ka¾dou myš, která si chtìla jít do spi¾írny smlsnout.
Ka¾dé ráno vyšel z chaloupky dìdeèek, aby se podíval, jestli sluníèko opravdu vstalo, jestli spadla ta správná rosa a jestli je všechno v poøádku, jak má po ránu být. Haf i Hafáèek ho provázeli na ranní procházce.
„Tak co, kluci,“ øíkal dìdeèek, „ jak se vám dneska hlídalo a kolik myší jste zahnali?“
V tu chvíli se Hafáèek pìknì posadil pøed dìdeèka a spustil: …„haf haf haf …“
„Aha,“ øekl dìda, „tak tøi myšky jste zahnali? No to jste ale pašáci, za to vám musí dát babièka nìjakou odmìnu.“
No tohle Hafáèek rád slyšel; sotva to dìda øekl, u¾ pelášil ke dveøím a tam èekal na babièku, aby se také jí pochlubil, jak umí poèítat, a dostal od ní kousek voòavého krajíèku.
Asi by u chaloupky zùstal napoøád, ale jednou takhle odpoledne pøed bouøkou se u nich zastavil na kus øeèi dìdeèkùv vnuk Honzík. Jezdil s cirkusem po svìtì a cvièil v nìm lvy a jiná zvíøata. Kdy¾ byl malý, hrával si s Hafem a teï se docela divil, jakého má jeho starý kamarád chytrého pomocníka. Slovo dalo slovo, a kdy¾ Honzík odcházel, nesl si v náruèí Hafáèka, kterému se taky moc líbil. A tak se chytré štìòátko dostalo do cirkusu. 
Hafáèek se ocitl v kouzelném svìtì, to bylo nìco jiného ne¾ bìhat kolem chaloupky a honit myši. Chodil s Honzíkem od klece ke kleci a se všemi jejich obyvateli se seznámil. Ze lvù a tygrù mìl trochu strach, ale brzy se z nich stali kamarádi, kdy¾ spolu bìhali a skákali v mané¾i. Na konci pøedstavení v¾dycky spoèítal, kolik je v mané¾i lvù i tygrù, a kdy¾ se ho Honzík zeptal, kolik je tam pejskù, udìlal haf jen jednou. A lidé tleskali, div cirkusový stan nespadl.
Hafáèkovo vystoupení se také moc líbilo øediteli cirkusu, který rozhodl, ¾e pejsek bude mít svoje vlastní èíslo s klaunem Pepíkem. Ti dva spolu nacvièili plno legraèních kouskù a roš»áren, které provádìli dìtem v prvních øadách. Ale vrcholem jejich vystoupení bylo poèítání, to Hafáèkovi šlo líp ne¾ nìkterým školáèkùm. Staèilo, aby Pepík ukázal cedulku s nìjakým èíslem a Hafáèek v¾dycky hafal správnì. Dìti se pøed pejskem tak stydìly, ¾e umí poèítat lépe ne¾ ony, ¾e se zaèaly honem uèit, aby si nedìlaly ostudu.
Plno zemí projezdil Hafáèek se svými cirkusovými pøáteli, všude rozdávali radost i pouèení a dostávali za to spoustu potlesku a lásky, høály je rozzáøené dìtské oèi. Ale roky utíkaly jako voda v potoce, z Hafáèka vyrostl velký huòatý pes a zastesklo se mu po tatínkovi Hafovi, po dìdeèkovi a babièce i po malé chaloupce pod strání. Jednoho dne si s Honzíkem sbalili svoje sakypaky a ne¾ se nadáli, byli doma. To bylo radosti a vyprávìní!
A teï urèitì chceš, Vendulko, vìdìt, jak to dopadlo. No pøece Hafáèek zùstal doma v chaloupce, ve dne se vyhøíval na sluníèku pøed boudou a v noci hlídal a hlavnì honil myši, aby nevlezly do spi¾írny.
A v¾dycky vìdìl, kolik jich bylo!
Marie Zieglerová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky