Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Tibor,
zítra Sáva.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Vladimír Kulíèek:
Starosti o schránku plechovou i ko¾enou


Dùvtipný ètenáø jistì rychle pochopí, co tím ponìkud nejasným nadpisem je mínìno. No ovšem, ta schránka plechová, to je náš miláèek, naše autíèko, naše všechno! A ta schránka ko¾ená? Pøece jeho majitel, pan øidiè.
Vá¾nì vzato, obojí má spolu mnoho spoleèného. V krajních pøípadech jsou dva druhy majitelù aut:
První poslouchá ostøí¾ím sluchem, kde snad nìco nepatøièným zpùsobem klepe nebo se jinak ozývá, a obratem pøistupuje, pokud to umí, k nápravì. Nezvládá-li to sám, navštíví typu vozu pøíslušný servis.
Druhému je to jedno: Jezdí to, tak co. Riskuje, v horším pøípadì, ¾e zùstane bez mo¾nosti nápravy na silnici, bude následovat odtah a pøípadnì i sešrotování.
Obdobnì je to u té schránky ko¾ené: Existují kvalifikovaní hypochondøi, obtì¾ující naše rozviklané zdravotnictví, i ti, kteøí se chlubí, ¾e jak¾ivi doktora nenavštívili. Vìtšinou ani netuší, co všechno by se našlo, kdyby se podrobili opravdu dùkladné zdravotní revizi. I jim se mù¾e stát, ¾e nìkde, a nemusí to být zrovna na silnici, škytnou, a pak jejich tìlesná schránka se hodí nanejvýš do døevìného, plechového nebo umìlohmotného obalu. Popravdì je nutno pøiznat, ¾e svìt není èernobílý, ale tu více, tu ménì šedivý, a nìkde mezi tìmito mantinely se pohybují jak øidièi a vlastnì všichni lidé, i jejich vztah nejen k vozidlùm, ale zpravidla k veškerému majetku. A tak se skoro ka¾dému nìkdy stane, ¾e je doporuèen k péèi našich špitálù a pøípadnì i k operaci. S ní je spojeno obvykle rùzné duševní rozpolo¾ení.


Rozkošná historka, známá v lékaøské spoleènosti, vypravuje, jak se pacient nechal operovat od známého a vìhlasného profesora. Známí mu to rozmlouvali – profesor byl toti¾ známý svojí zapomnìtlivostí a tradovalo se o nìm, ¾e v bøichu rùzných pacientù zapomínal tu roušky, tu nù¾ky, tu skalpel. Jistý nactiutrhaè dokonce tvrdil, ¾e bøicho je velmi pru¾né a ¾e by tam klidnì mohl profesor zapomenout i transportní vozík. Budoucí pacient jistì nevìøil všemu, ale jeho sebejistota byla pøece významnì zviklána. K operaci však došlo. Vše bylo v poøádku a pacienta druhý den po operaci navštívil sám profesor, aby se ujistil o jeho stavu. Byl spokojen a odešel. Za malou chvíli se však opìt otevøely dveøe, profesor do nich strèil hlavu a zeptal se: „Nenechal jsem tady klobouk?“. Duševnì labilní pacient omdlel.


Tak se i mnì stalo, ¾e jsem na základì dùrazného upozornìní stanul pøed špitálem, abych byl operován na cholecystektomii – lidovì vynìtí ¾luèníku. Pøedcházelo obvyklé pøedoperaèní vyšetøení, vèetnì gastroskopie, prohlídky ¾aludku zevnitø. Dnes je to velmi moderní, svìtlovodná sklenìná vlákna dìlají zázraky, kde jsou ty vlastnì nedávné èasy, kdy vyšetøovaný musel spolknout nìco jako násadu od lopaty. Traduje se ale, ¾e gastroskopii znal u¾ ruský mu¾ík jménem Šamšurenko, který podle hodnovìrného svìdectví honil vlastní ¾enu kolem hnoje a køièel: „Já ti vidím a¾ do ¾aludku!“.


Ve vrátnici špitálu mi ukázali, kde se mám pøihlásit a dotaz znìl: „Zuby máte vlastní?“. Podivil jsem se, proè to chtìjí vìdìt u¾ ve vrátnici, ale neprotestoval jsem. Na pøíjmu dlouho hledali mùj status v kartotéce, a¾ následoval dotaz:
„U¾ jste tady nìkdy byl?“.
„Nebyl!“.
„Tak proè to neøeknete?“
„Nikdo se mì neptal!“.
„Zuby máte vlastní?“.
„Jistì, hry¾u rád i tvrdý chleba. Potøebujete nìco rozkousat?“.

Byl jsem s podezøívavým pohledem poslán do èekárny a po více jak dvou hodinách následoval zdravotnický výslech – anamnéza. Pro uvedenou operaci jsou zapotøebí nyní také moderní antiembolické punèochy. Následovala ponìkud zmatená diskuze:
„Tady podepište, ¾e jste pøevzal punèochy“!.
„Ale já nic nemám!“.
„Dostanete je na oddìlení!“. Podepsal jsem.
„Ještì jednou podepsat tady!“.
„Proè?“.
„®e punèochy nemáte!“
„Tak proè jsem podepisoval, ¾e je mám a teï zas mám podepisovat, ¾e je nemám?“
„To jako, ¾e je nemáte vùbec, tøeba ji¾ z døívìjška!“


Koneènì jsem tu slo¾itost pochopil a spoleènì s øadou dalších pacientù byl odveden na oddìlení krásnì zrzavým medikem. Ten nesl i statusy nás všech. Na oddìlení jsme po delším èekání byli rozvedeni do pokojù a další dotaz znìl: „ Zuby máte vlastní?“


Dál se ukázalo, ¾e zrzavý medik se kdesi ztratil i s našimi statusy, a ¾e nezbyde, ne¾ je sepsat znovu. Na starost mì dostal jiný medik, který se hned po jménì zeptal: „Zuby máte vlastní?“.

Koneènì bylo vše sepsáno a po namáhavém pøíjmu jsem ulehl. Bude pokoj. Chyba lávky. Stanièní sestra: „Pùjdete hned ráno první na operaci!“. Prima, aspoò to budu mít za sebou. Zaèínám upadat do døímoty. „Dostanete vèelièku!“ hlaholí pùvabná sestøièka. Opìt usínám. „Zmìøíme vám tlak!“. Pak následovalo ještì mìøení glukozy, prášky, klystýr, další vèelièka a návštìva jakéhosi lékaøe doprovázeného medikem. Pro jistotu jsem na nì vycenil zuby jako rozlícený pes.

 


Nelekli se, ani nedivili“ Doktor jen øekl: „Správnì!“ a u¾ psal: Zuby vlastní.
Pak k mému údivu mi pøinesli dost objemnou veèeøi.
Podivil jsem se: Po klystýru, kdy¾ má pacient zùstat vyprázdnìný? Zeptal jsem se na to stanièní. Zdálo se, ¾e se zamyslela pøímo hlavou. „Ono to nevadí, stejnì to tam zùstane!“.
U¾ jsem neprotestoval, následovala ještì kapaèka, další vèelièka, prášek a byl jsem rád, ¾e je pokoj.


Ráno jsem se ještì ani poøádnì neprobudil, u¾ tu byla kapaèka, vèelièka, glykemie, tlak a ještì nebylo dokapáno, u¾ transportní vozík a zøízenec hlaholil: „Tak jedeme!“.
Chodby jsme brali závodním tempem. Sál pøipomínal spíše televizní studio ne¾ operaèní sál, pøedstava, ¾e pacientovi spustí do bøicha televizní kameru i s osvìtlením, je fantastická. Ale to je ten pokrok. Nade mnou se náhle naklonila dokonale maskovaná hlava s dotazem: „Zuby máte vlastní?“. Pak se ji¾ na nic nepamatuji. Probudil jsem se a¾ na pokoji, první den to za moc nestojí, ale ji¾ druhý den jsem stál na vlastních a prošel se po chodbì. Vykašlával jsem ještì zbytky narkózy, co¾ je bolestivé, ale bylo mi doporuèeno, stlaèit si pøi tom bøicho. Vida, je to lepší, èlovìk se musí poøád uèit. Za sebou jsem náhle zaslechl jakýsi pohyb: Zøízenec vezl na operaèní sál starou paní, šedovlasou. Vozík mì pomalu míjel a jak kolem mne projí¾dìla hlava té paní, slyším zøetelnì: „Otèe náš, který¾ jsi na nebesích...“ Vozík projí¾dìl dál a míjí mì tlaèící zøízenec.


A opìt slyším: „Ty máš tak svùdné oèi, a¾ se mi hlava toèí...“. Známý to popìvek. Vida, to jsou paradoxy ¾ivota! Vozík mizí za dveømi, pøipomínající spíše vrata od bankovního trezoru. Nápis hlásá: Operaèní sál, vstup pøísnì zakázán!


Další dny ji¾ bylo všechno lepší. Ráno se v¾dy objevila sestøièka s milým úsmìvem: „Stolice byla?“, pøípadnì „Jaká byla stolice?“ Kdo nesouhlasil, byl odmìnìn nevlídným pohledem, kdo nesouhlasil dvakrát, byl pova¾ován témìø za vyvrhela lidské spoleènosti, kdo nesouhlasil víckrát, byl násilnì pøidr¾en a nalit ricinovým olejem. Zauva¾oval jsem o tom, kolik pøídavných jmen mù¾e mít podstatné jméno „stolice“. Mù¾e být hutná, hnìdá, èerná, øídká, døevìná, ¾elezná, soudní, porotcovská, prezidentská, dokonce i svatá! V té úvaze se mi stalo, ¾e jsem na výše uvedený dotaz odpovìdìl: „Døevìná!“.
„Vy jste mi nìjaký šprýmaø!“ Sestra si cosi zapsala, jestli napsala skuteènì „døevìná“, byla šprýmaøkou i ona.


Koneènì došlo na akt propouštìní. Rozhodoval docent v doprovodu øady dalších lékaøù, stanièní, sester, medikù i ¾ákynìk. A tady se ukázalo, jak dùle¾ité je slovo „stolice“. Kdy¾ se hospodská debata oznaèí lidovì tímto slovem, znamená to, ¾e hovor byl zbyteèný, bezvýznamný, nicotný. Hovoøí-li se o tomté¾ s docentem, jde o hovor dùle¾itý, významný, rozhodující o tom, jestli pùjdete domù nebo ne. Na neprozíravost ve vyjadøovaní doplatili moji dva sousedi, kteøí mìli jít se mnou tý¾ den domù. První z nich prozradil, ¾e „nebyla“ a byl obratem nalit ricinem a v nemocnici ponechán. Druhý, údajný vøedaø, prozradil na dotaz, ¾e byla èerná a zùstal tam také. Pouèil jsem se z toho, a i kdy¾ situace byla stejná jako u prvního souseda, vysvìtlil jsem: „Byla velkoobjemová hned po operaci, ale pak byla strava natolik dietní, ¾e nemìla vzniknout z èeho!“ Docent se zamyslel: „Mù¾ete jít domù!“. Tak pøes stolici jsem nakonec špitál opustil, ostatní pacienti ne. Venku mì napadlo: Ještì je stolice nebeská, ale tam se snad hned tak brzo nedostanu.


***
Kolá¾e pro SeniorTip © Marie Zieglerová



Komentáøe
Poslední komentáø: 16.07.2013  12:16
 Datum
Jméno
Téma
 16.07.  12:16 Vladimír Kulíèek
 16.07.  08:10 Blanka B.
 15.07.  18:28 Von
 15.07.  15:45 janina
 15.07.  15:45 Blanka K. Kdy¾ pod skalpel, tak aspoò s vtipem!
 15.07.  09:50 Jaroslav
 15.07.  08:32 LenkaP
 15.07.  07:32 KarlaA