Neúnavný Václav Vìtvièka a tøi sudièky
Od opravdu neúnavného autora Václava Vìtvièky vyøizuji pozdravy paní Míle, Kvìtì, Vesuvance, Ludmile, Beatrix a všem ostatním ètenáøùm jeho kní¾ek. Rozplývali se nad jeho kní¾kou Mahagon, mìsíèek a špenát 24. øíjna, a on se usmíval nad tìmi ohlasy v Senior Tipu - kterého autora by to nepotìšilo! Jenom¾e, milí ètenáøi a ètenáøky, na trhu je zcela nová jeho další kní¾ka Berounka – øeka bez pramene, na ní¾ se podílel také mladý fotograf z ptaèí i ¾abí perspektivy Jan Rendek (148 stran, vydalo Nakladatelství Jan Vašut).
K veøejné prezentaci (autor nemiluje pojmenování té akce jako „køest“, také se jeho knihy pøitom nepolévají) si pøesto nestárnoucí Václav Vìtvièka (* 1938) pozval hned tøi sudièky. Helenu Illnerovou, bývalou prezidentku Akademie vìd Èeské republiky (miluje malé, ale milé vycházky èi vyjí¾ïky po bøezích i po hladinì této øeky), hereèku Pavlínu Filipovskou (ta nechybí u zrodu ¾ádné Vìtvièkovy kní¾ky) a Zdenu Nepilovou, vdovu po milém Františkovi, který „dìlal chalupu“ ve Stradonicích právì nad Berounkou.
Zaèal rèením “Chøadnu a usínám“, které mu z nás pøítomných stejnì nikdo nevìøil a kdy¾ jsem se ho ptal na jeho další kní¾ky, odvìtil nepøesvìdèivì „Já u¾ nic psát nebudu…“ Ale hned dodal, ¾e za jeho psavost a neúnavnost mù¾e stejnì nakladatel (jak by ne, má zaruèenì stálé a vìrné zákazníky a ètenáøe!). Co všechno o nìm víme? U¾ za jeho pùsobení v Botanickém ústavu Akademie vìd ÈR (vlastnì tehdy ÈSAV) a dále pak v Pokusné a aklimatizaèní stanici v Èernolících a posléze ve funkci vedoucího svìtovì - no dobøe, tak evropsky zcela urèitì - proslulého Prùhonického parku, jsme ho slýchali z Ès. a nyní Èeského rozhlasu. Vystudovaný pøírodovìdec, botanik, zahradník, spisovatel, moderátor, milovník výtvarného umìní. Vystupuje a odbornì radí v rùzných poradnách, za své kní¾ky (u¾ jich bude dvacet!) ji¾ získal napøíklad mj. Medaili Vojtìcha Náprstka, které si velmi vá¾í.
O èem je ta jeho Berounka? Posloucháme jeho vyprávìní v pra¾ském Paláci knih Luxor, vnímáme ka¾dé jeho slovo, proto¾e je sugestivním vypravìèem:
O Berounce se tvrdívá, ¾e to je øeka bez pramene. Naši pøedkové ji nazývali Míza. Plzeòáci by byli nejradìji, kdyby se proto jmenovala M¾e, odkud je její pùvodní název. Stejnì tak bychom mohli o Berounce mluvit jako o øece ostrovù. Má jich mo¾ná nejvíc ze všech našich øek, tøeba¾e jsme jich osobnì napoèítali jen 88.
Jen¾e: po ka¾dém vìtším dešti, neøku-li po ka¾dé povodni, je jejich poèet jiný. Nìkteré jsou velké, jiné nepatrné, jedny si vytvoøila øeka, jiné vznikly tøeba prokopáním podemlýnské strouhy. Jeden, ten berounský, se dokonce jmenuje Ostrov. Jinému se zase øíká buï Ostrov lásky, nebo Ostrov komárù. Vymysleli to zøejmì vodáci, ka¾dý podle své zkušenosti. Berounka, vedle svých ètyø zdrojnic, nachytala za svùj tok pod Plzní skoro 50 potokù a øíèek, èùrky a drobné pramínky jsme nepoèítali. A to je nìjaké vody!
Do cesty jí naši pøedkové nastavìli skoro 30 jezù, které nahánìly vodu na klapající mlýnská kola, lopatníky i koreèníky, v novìjší dobì i turbíny. Brody byly, kde jich bylo tøeba, pøi jednom z nich vznikla osada Brod, dnešní Beroun. Kdy¾ naše pøedky omrzelo brodit se nejistou øekou, vymysleli si pøívozy. I tìch tu bylo mnohem víc, ne¾ onìch nìkolik posledních mohykánù. A jak èas bì¾el a doprava houstla, pøišly ke slovu mosty. Mosty máme rádi: Jsou to podané ruce, spojují. Spisovatelùm Otovi Pavlovi i Františku Nepilovi vstoupil kraj i øeka pod kù¾i a do krve jako ¾ivá míza. A mo¾ná, ¾e všechno, co øekli a napsali, jim napovìdìla právì Berounka. I nás oslovila a vedla nás, to, co nám prozradila, bychom rádi vìnovali památce obou zmínìných pánù – a vám, ètenáøùm a obdivovatelùm Berounky-Mízy.
Paní profesorka Illnerová (*1937), naše fyziolo¾ka a biochemièka (jako první na svìtì se svým týmem zjistila, ¾e tvorba melatoninu v šišince mozkové je øízena biologickými hodinami v mozku) doplnila ten berounský místopis, proto¾e má zdejší místa prošlapána èi proje¾dìna na hladinì té øeky, po ní¾ si „vodáci zatracenì napádlují“, a to od té Plznì pøes Køivoklátské lesy, k historickému Tetínu, ke skalám v Srbsku, Zadní Tøebáni, Øevnicím, Dobøichovicím, Mokropsúm, Kazínu, Èernošicím a¾ do Lahovic a Modøan, kde Berounka splývá s naší Vltavìnkou. O té u¾ Václav Vìtvièka vydal také knihu.
A milá usmìvavá paní Illnerová vzpomíná dál na pøívoz U rozvìdèíka, na pohádku od Olgy Scheinpflugové o berounské víle, kterou si zamilovala, o táborech na bøehu øeky, která jim u¾ v dìtství uèarovala. Vyslovila to, co ucítíme snad ka¾dý, kdy¾ si tu kní¾ku èi vlastnì její texty k neotøelým snímkùm pøeèteme: je napsána srdcem. Mezitím se ji¾ tvoøí fronta s èerstvì koupenou „Berounkou“, aby se na titulní list podepsali její autoøi, ale i všechny její sudièky, jak je autor nazval.