tentokrát s hudebním vědcem, etnografem a  jubilantem PhDr. Ivo Stolaříkem, CSc.

Pane doktore, blahopřáli Vám přátelé, kolegové, obdivovatelé a samozřejmě rodina. Teď Vás  prosíme  o pár vzpomínek. Poznala jsem Vás  jako dvanáctiletá školačka dětského činoherního souboru ostravského rozhlasu.  Ale  jak jste se dostal  do  rádia  Vy?

Velmi podrobně to popisuji ve svých vloni vydaných pamětech "Život není fráze", ale chcete-li stručně, pak tedy vše začalo krásným dětstvím s rodiči a starší sestřičkou Věrkou, nadanou literátkou, která nás ve velmi mladém věku opustila. Formovala mne škola, obecná, pak gymnázium ,nejdřív Matiční, ale v kvintě, v 38.roce, jsem přešel do Přívozu. Tam jsem poznal kantora Josefa Koláře, řečeného Koldu, který ovlivnil můj profesní život. Učil  nás  přírodovědu a zároveň působil v tehdy prosperujícím rozhlase, kde vedl vysílání pro školy a kde založil studentský činoherní soubor. Pro mne a další spolužáky znamenalo účinkování nejen "ulejvání" ze školy, ale i poznávání osobností jakými byli Jiří Myron, Marie Vášová, Eduard Dubský a mnozí další. Maturita v roce 1942 však znamenala totální nasazení na dole František  "ve funkci" vozače.

Kdy  se  objevila   ve  Vašem  životě   hudba?
Už někdy v osmi letech jsem začal brát hodiny klavíru u prof.J. Schreibra, který přidával i lekce nauky o harmonii. Už od mládí jsem také působil v Husově sboru v Přívoze, kde jsem hrál na harmonium a později za okupace, kdy se jen na půdě církve dalo jaksi svobodně scházet, jsem působil jako sbormistr a dirigent, samozřejmě amatérský. A dokonce jsem v mládí zhudebnil některé básně Petra Bezruče, Karla Jaromíra Erbena a psal hudbu k  cvičením, nadšeně jsem totiž sokoloval.

Vraťme  se  k  Vaší  nedobrovolné  havířské  profesi.
Profesor Kolář se snažil mne vyreklamovat pro rozhlas, jenže to už nešlo. Byl jsem zapojen do ilegální práce. S kamarády jsme psali letáky k povzbuzení nálady obyvatel města, sháněli vitamíny pro vězně v Osvětimi, či peníze a jídlo pro rodiny zatčených.
Posléze jsem se s třemi  kolegy havíři stal členem organizace "Jan Žižka moravskoslezský". Naší prací bylo shánění a vynášení dynamitu a palníků pro sabotáže, které se brzy začaly uskutečňovat. Vyhazovaly se vlaky a zejména stožáry vysokého napětí, aby byly podniky válečného průmyslu vyřazeny z provozu. Bylo by to dlouhé technické vyprávění jak nás gestapo objevilo, faktem je, že nejdřív přišli pro bývalého vojáka Ichnovského a nakonec i pro mne. Seděl jsem v Ostravě a posléze v Brně v neblaze proslulých Kounicových kolejích, kde byli popravováni spoluvězni i ve dnech, kdy osvobozující armáda stála téměř v Brně. Měl jsem štěstí, přežil jsem, a domů se vrátil v polovině května.

Tak  to bylo  Vaše  první  opuštění  Ostravy?
První, ale rozhodně ne poslední.. Nejdřív mne čekalo setkání s dr.Kolářem, který už věděl , proč jsem prve  odmítl jeho velkorysou nabídku, pak trocha rekreace v podobě brigády na rekreačních táborech válkou oslabených dětí a konečně konkurz na rozhlasového hlasatele. Uspěl jsem, jenže mě opět čekala vojna, tenkrát ta klasická - dvouletá. Vlastně tak běžná nebyla, protože jsme byli nasazeni na Slovensko, kde jsme honili Banderovce.
Závěr vojančení byl příjemný, stal jsem se jedním ze tříčlenné redakce Armádního vysílání v Praze. Tam jsem při autorské, speakerské i režisérské činnosti poznal takové osobnosti, jakými byli Jan Masaryk, Emil Zátopek, František Gel (komentoval Norimberský proces), mnohé slavné generály, ale také Zdeňka Nejedlého. Teď už s úsměvem vzpomínám jak jsme s Jirkou Šrámkem, také Ostravákem, prolétávali s tehdejším mistrem republiky v akrobacii pod pražskými mosty a tuto eskamotérskou činnost jsme komentovali do vysílání.

Konec r. 1948 znamená Váš návrat do Ostravy a troufám si říci, že toto Vaše období trochu znám i když z pohledu dítěte. Opět tedy rozhlas, již zmiňovaný činoherní soubor, založení Dětského pěveckého sboru, dospělácký sbor, dirigent rozhlasového orchestru, hlasatel, reportér, autor, objevovatel talentů - třeba Jarmily Šulákové. Jen nevím, kdy a kde jste stihl vystudovat a také se oženit.

První semestry hudební vědy a etnografie jsem absolvoval ještě za vojákování v Praze. Jenže po Únoru vyhodili ty největší odborníky z univerzity, mnohé dokonce zavřeli, a tak jsem rád přešel na brněnskou školu, kde jsem našel spolužáky, kteří jsou  stále mými kolegy a kamarády, třeba Ivan Měrka a Otakar Trhlík. Má závěrečná práce se pak zabývala Hrčavou, obcí, která je na hranici tří států a je tedy etnograficky velmi zajímavá.  A ta svatba? Konala se brzy po promoci v roce 1952 a Dagmar, dětská lékařka je se mnou dodnes.

Zdálo by se, že Vašemu profesnímu i rodinnému štěstí (brzy jste se stal po prvé tátou) nic nebránilo  nebo se mýlím?
Byla padesátá léta a já jsem nikdy nesouhlasil a díky zkušenostem jsem ani nemohl souhlasit s žádnou diktaturou, tou nacistickou ani proletariátu. Jsem celoživotní nestraník, jenže v těch dobách a místě, kde jsem působil to jaksi nešlo. Vzpomínám, že jeden z tehdejších ředitelů začínal každodenní porady oslovením "Soudruzi a pane Stolaříku". Dlouho to trvat nemohlo a já putoval nedobrovolně do Opavy, Slezského studijního ústavu. Dnes si už nestěžuji, byla to pro mne plodná léta, naplněná vědeckou i publikační činností, poznáváním dalších zajímavých lidí, třeba Petra Bezruče, Jaroslava Křičky.dlouho bych vyjmenovával i osobnosti zahraniční. A to jsem stíhal i TV režie mnohých programů, vyzdvihuji zejména balet K. Kupky Piccasiáda. Snad si čtenáři vzpomenou.

Zmínil jste, že se Váš pracovní život pohyboval v jakýchsi devítiletkách. To platilo i nadále?
Jistě, změnila se struktura ústavu, věda hudební byla vystřídána vědou o dějinách dělnického hnutí a já byl volný. Naštěstí se tak stalo až v r.1963, kdy se bezpartijní Stolařík mohl vrátit domů, a to dokonce na post ředitele Janáčkovy filharmonie, tenkrát se však tak nejmenovala.
Tady si opět dovolím za Vás připomenout rozkvět tělesa, četná úspěšná zahraniční turné, mnoho hostů orchestru (vzpomínám třeba na R. Frimla), snahu o prosazení stavby kvalitní koncertní síně, (dodnes marnou), ale také nadějný rok 1968 a následnou beznaděj, která Vás v roce 1973 sesadila na místo dramaturga J.F.O. Vaše devítiletka Vás donutila o dva roky později opět opustit Ostravu a vzít místo dramaturga v pražském Supraphonu.
K tomuto tříletému období jen krátce. Zajímavá práce, vesměs příjemní kolegové, ale krušné pendlování vlakem mezi domovem a Prahou. A tak jsem s úlevou přijal nabídku dr. Štiky, ředitele Valašského muzea v přírodě v Rožnově p. R., abych se stal ve svém posledním oficiálním zaměstnání samostatným vědeckým pracovníkem tamtéž, i když díky slušnosti pana ředitele jsem mohl mít pracovní stůl i v Ostravě. Dokonce jsem tam pracoval v polovičním úvazku i po té, kdy jsem se v 60ti letech stal nechtěně důchodcem.

Pane doktore, Váš život je bohatý, plodný a z toho, co o Vás všichni víme, také navýsost slušný. Moc Vám z naší  redakce přejeme, abyste se i nadále těšil svými láskami, těmi rodinnými i hudebními, aby přibývalo podobných ocenění, jakými je např. loňské srpnové čestné členství v celosvětové organizaci lidového umění a aby Vám zdravíčko trochu lépe sloužilo.

Pavla Pešatová
Navštívenku Pavly Pešatové naleznete zde.