Ještì není listopad. Ještì ne a nepadá déš». Ale u mì u listopad je a déš» u¾ padá. Svìt neví a ani já nevím a jen Axl mi huèí do hlavy svým nakøápnutým hlasem a Slasch svou rozezpívanou kytarou, ¾e u¾ bylo. V¾dycky, a mo¾ná i vícekrát ne¾ v¾dycky, si vybavím tento klip s bouøí a smrtí na konci. Lence bylo tøicet a mou ¾enu jsem snad podruhé nebo potøetí v ¾ivotì slyšel plakat.
Zbranì a rù¾e. Guns and Roses. A krutost a zloba a nespravedlnost mi stále krou¾í hlavou. Smrt nemù¾e mít svìdomí, nemù¾e mít soucit a je pánem všeho. Prokletá nicota. Rakovina leze pozpátku a vrací vás pøed ¾ivot. Tam, kde nejste a u¾ nebudete. Proè zrovna ona, Bo¾e…Proè!
Déš» padá do duše a tìlo musí vydechnout. To špatné musí ven, abyste se neotrávili sebou. Není jen nádech. Musí být i výdech. Spálil jste podíl kyslíku a u¾ vám vzduch neslou¾í ku prospìchu. Je proti vám a dusí vás. Nejsme ptáci, abychom spalovali kyslík i pøi výdechu. Proto taky nemù¾eme létat sami od sebe, ale jen ve snu a s cizími køídly. Naše tìlo by to neutáhlo. Lenka to taky neutáhla. Chtìla tak zoufale a naplno ¾ít a zapomnìla vydechovat. Musí se i odpoèívat. Musíme dát vzduchu mo¾nost a svobodu plynutí. Lenka se uspìchala k smrti. Nejhorší je v tìchto pøípadech vysnìný pøíbìh o nadìji. Umírá ve vteøinì smrti a tím zaèíná nový a špatný den. U¾ bez nadìje se èas odeèítá od nuly pro její dva kluky a man¾ela. Jak to jenom Martin klukùm øekne, proboha?!
Je na svìtì mnoho klukù a je na svìtì mnoho holek a je na svìtì i mnoho bolesti. Kdy¾ mi bylo zle a býval jsem klukem, mìl jsem na to dìdu. Dìdové odcházejí taky a je to pøirozeností bìhu svìta. Vystoupí z nìj jako z autobusu, nìkdy se stihnou rozlouèit, a teï u¾ po nich zùstávají jen silné vzpomínky a nìkdy máte pocit, ¾e se pøevtìlili do svých synù, vnukù a ¾e v nich ¾ijí dál.
A já bych byl š»astný, kdyby se tak stalo v mém pøípadì, by» nejsem hasiè tìlem ani duší. Kdy¾ mi bývalo zle a dìda byl nablízku, a zle mi bývávalo, chytil mì dìda pod krkem nebo kolem ramen a vystøelil na mne tu památeèní vìtu: “Sceš po èuni?!” a oèi se mu smály. Ty oèi vysály mùj smutek a já vìdìl, ¾e u¾ nejsem sám, a ¾e ten mùj soukromý boj není soukromý. ®e mám po svém boku dìdu a ten se nebojí ani vody, ani ohnì a ani smrti.
Venku se valí neprùhledná stìna mlh a v kalendáøi se blí¾í èas dušièkový. Pokroucené listí opouští stromy, ji¾ nekrou¾í pøi letu dolù, ale padá pøímo na zem. Nohy po nich šlapou za tichého šustìní a pøi bìhání musím dávat pozor na uklouznutí. Zem u¾ je vlhká a Martina a jeho kluky èekají smutné èasy. A smutné Vánoce bez maminky. Oni to urèitì zvládnou, ale ten smutek v nich u¾ zùstane na celý ¾ivot. Všichni jsme nìkoho ztratili a všichni jednou ztratí nás. Jen tìch dìdù aby bylo dost. Anebo oèí, které vysávají smutek. A já vás prosím, vydechujte zhluboka. Nebo» výdech je stejnì dùle¾itý, ne-li dùle¾itìjší, ne¾ nádech. Nauète se zastavit a nehoòte svìt nebo on uhoní vás. Podívejte se kolem sebe a hledejte smutné oèi. Jsou ménì vidìt ne¾ ty veselé, nebo» se dívají do zemì.
Nevím, kdo si vymyslel dušièky a nevím, co tím myslel. A vlastnì na tom ani tolik nezále¾í. Ale je to èas na vzpomínky a na zastavení v proudu ubíhajícího èasu. Zbranì a rù¾e, listí a mlhy, déš» a listopad, ¾ivot a smrt. Vše spojuje „a“. Jediné písmeno nás dìlí od všeho. Je støedem všeho a je na to samo. Rozdìluje nebo spojuje? Myslíte, ¾e na tom zále¾í? Jsme, byli jsme a nebudeme. Jako ti, co u¾ nejsou. Jen v našem srdci, pamìti a vzpomínkách zùstávají a stávají se pamìtí svìta. Toho našeho unaveného, smutného,
listopadového, dušièkového a divného Svìta. A tak maje tu písmenkovou imaginární moc, beru tì svìte pod krkem:”SCEŠ PO ÈUNI?!”
Co myslíte, mù¾u?
