Provdala jsem se z velké lásky, do roka se nám narodila dceruška.
Okam¾itì, jen jsem jí po poprvé uvidìla, se pro mì stala vším. Ty její kukadla!
A ruèièky, a jak špulila pusinku. Mohla jsem ji pozorovat celé hodiny.
Pøedpokládala jsem úplnì samozøejmì, ¾e s mým man¾elem se stalo toté¾…
Divila jsem se, kdy¾ po èase po¾adoval sex. Obèas jsem mu dost neochotnì vyhovìla, ale jakmile se miminko v postýlce pohnulo, hned jsem k nìmu bì¾ela.
Tak to šlo den za dnem...
Na prvním místì miminko, pak zase miminko, pak domácnost, a nìkde na konci této øady man¾el. Mìl dost dlouho trpìlivost.
Kdy¾ byl malé asi rok, øekl: Co kdybychom dali malou babièce a jeli na zájezd s mými spolupracovníky?
Zbláznil ses? Vyjela jsem na nìj.
Breèela by, nejedla…
Prosím Tì, øíkal, babièka by si poradila. Tak pojedu já sám, ale mrzí mnì to Marti, øekl na konec. Pro mne za mne, øekla jsem, jen si jeï…
Termín zájezdu se blí¾il. Asi týden pøedem se ozval telefon. Byla to moje kamarádka, která
shodou okolností pracovala na stejném pracovišti jako mùj mu¾…
Jedeš s námi na zájezd? Ptala se mì. Ale kdepak, kam bych dala malou…
Nebuï hloupá…
Pojeï, vím ¾e si tady jedna dìlá na Láïu zuby. A ta jede. Ale prosím tì, øíkala jsem jí, to on by mnì neudìlal. Ale víš co? Pro všechny pøípady, dávej mnì tam na nìj pozor, zavolej hned jak pøijedeš domù!
No dobøe, øekla…
Byl to tøídenní zájezd. Byla jsem jako na trní. Poslední den zájezdu, pøibli¾nì v oèekávané dobì návratu, zazvonil telefon. Já u¾ jsem doma, Ladin se ještì s klukama stavil na pivo!
Tak co???
No, øekla bych, ¾e spolu nìco mìli, všude spolu chodili, ale to víš, pøes noc jsem je nehlídala.
Jako by do mì uhodil blesk!Vzpomnìla jsem si na všechny ty noci, kdy jsem odmítala lásku.
Teï mnì to bylo líto. Pøedstavovala jsem si, jak mùj Ladin líbá jinou. Byly to muka!
Ani se mu vlastnì nedivím. V tom jsem slyšela otáèení klíèe v zámku. Popadla jsou malou, a fuk do koupelny. A hned jsem se tam zamkla.
Haló holky, kde jste? Ani jsem nedutala.
Ale dcerka: Tata,tata…
No tak kde jste? Mnì bylo tak smutno…
To jsem u¾ nevydr¾ela. Vylítla jsem z koupelny jako fúrie. No to urèitì. Nevìrníku jeden! Bì¾ si za ní!
Za kým? Tam za tou…
Jmenovala jsem ji.
Ale Marti, najednou jsem byla v jeho náruèi. Je pravda, ¾e se mì dr¾ela jako klíštì. Nepopírám, ¾e mnì to bylo pøíjemné, kdy¾ ty u¾ mì nechceš.
To není pravda, breèela jsem. Celou noc jsme to pak rozebírali. Uvìdomila jsem si svou chybu. Pøíští týden o víkendu jsme malou zavezli k babièce, stejnì se na ni jen tøepala, a udìlali jsme si výlet jen my dva. A v noci svùj program – „s hvìzdièkou“.
Od té doby u¾ jsem se nebála obèas svìøit dìti nìkomu jinému a myslet jen na sebe. Dokonce jsem byla pyšná, ¾e jsem dokázala odpustit nevìru. Nebo ¾ádná nebyla? To dodnes nevím, u¾ jsem se nikdy neptala, nepátrala.
