Hodina jízdy v autoškole
(Pøed 20 lety)
Svítá. Je obyèejný zimní den. Teplomìr ukazuje pár stupòù pod bodem mrazu, fouká studený vítr a na silnicích jsou místy zmrazky. Auto je pokryto silnou vrstvou jinovatky.
Pøichází první ¾ák. Je mu asi 35 let, pracuje jako pøedák v továrnì. Na zkoušce neuspìl z jízdy, a mnì ho pøidìlili, abych ho douèil.
Zaèali jsme radìji od zaèátku: dr¾ení volantu, rozjí¾dìní, øazení rychlostních stupòù, odboèování, otáèení a couvání. Dnes je na øadì jízda mìstem. V pøedchozích hodinách v¾dy trpìlivì vyslechl výklad a pak se pokoušel s vìtším èi menším úspìchem správnì provádìt nacvièovaný úkon. Po mnohém opakování se nauèil rozjí¾dìt i s ruèní brzdou, pøestal si plést jednièku s trojkou a dvojku se ètyøkou. Motor pøi couvání u¾ nevyje ve vysokých otáèkách a do køi¾ovatek se pøestal øítit s vytøeštìnýma oèima a sešlápnutou spojkou.
"Vítám vás, pane Macku, tak jak jste se na dnešek vyspal?"
"Dobøe, soudruhu uèiteli."
"Tak¾e to dnes pùjde bez problémù?"
"Snad. Rád bych u¾ mìl ty zkoušky za sebou. Pøed domem èeká nová škodovka a ¾ena se bojí jezdit."
"Vy se nebojíte?"
"No, tady v Praze ano, ale u nás venku to bude pohoda."
Otevírám auto a dávám panu Mackovi škrabku. Neví, co s ní, a tak mu ukazuji, jak oškrábat okna. Pouští se do práce velmi odpovìdnì, ale pomalu. Zatím vyplòuji výkaz a pak se jdu podívat, jak se dílo daøí. Neškrábe vodorovnì, jak jsem mu ukázal, ale svisle, ne v ostrém, ale v tupém úhlu. Zaèínám tušit, ¾e si to dnes asi u¾iji. Mlèím však, abych ho nevyvedl z míry ještì døív, ne¾ usedne za volant. Spoleènì jsme prohlédli vùz, pøeèerpali benzín do karburátoru. Mùj první dnešní ¾ák usedá do vozu a sápe se po klíèku.
"Poèkejte pøece, co musíme udìlat nejdøíve?"
Pohlédl mi do oèí, »ukl se do èela a spustil tirádu na svoji zapomnìtlivost.
"Nojo, musím si upravit sedadlo, zrcátko a pøipoutat se."
Kývám hlavou. Sedadlo si upravil, pøipoutal se, ale namísto seøízení zrcátka vysunuje hlavu, aby vidìl zadní okénko. Opravuji ho, zrovna jako minule, a èekám, co bude dál. Opìt sahá po klíèku.
"Co ještì?" ptám se u¾ struènì.
"No nastartovat, podívat se do zrcátka a jet!" odpovídá u¾ trochu podrá¾dìnì. Nechci ho ještì znervóznit, a proto ho upozoròuji, aby vyøadil a startoval se sešlápnutou spojkou.
Správnì vyèkal mezi jednotlivými pokusy. Koneènì motor naskoèil, zaøazuje jednièku a otáèí se, aby se podíval, zda nìco nejede.
"Myslíte, ¾e se vám podaøí vyjet?" ptám se. Zarazí se a po chvíli uva¾ování øíká:
"Máme vpøedu málo místa, ¾e?"
"No vidíte, ¾e jste na to pøišel. Škoda, ¾e jsem se musel zeptat."
"Dobøe, já nejdøíve couvnu," rozhoduje se u¾ sám.
Zaøadil zpáteèku, nastavil rozjezdový plyn a zaèal uvolòovat spojku.
"Takhle to nepùjde, pane. Ještì nìco musíte udìlat!"
Nechápavì na mne civí a neví si rady. Vysvìtluji mu: "Místa je tu málo, musíte natoèit volant k chodníku, aby vám pøi couvání pøedek vyjel do vozovky. A koukat se musíte dozadu, abyste nenarazil."
Motor bruèí, pan Macek je otoèen, noha na spojce se pomalu zvedá a¾ odspodu. Auto se nehýbe a já tuším, ¾e mu asi brzy dojde trpìlivost a odskoèí z pedálu. Nenápadnì pøišlapuji svùj pedál a èekám. Spojka se dostává do zábìru a auto se zaèíná hýbat. Vtom za vùz vstupuje starší paní a chystá se pøejít ulici. Rychle pøišlapuji oba uèitelské pedály. Pan Macek se otáèí, kouká se na nohy a diví se, kam se mu ztratil pedál. Motor stále vrèí v otáèkách. Pro ¾áka chodkynì jakoby neexistovala.
"To musíte reagovat na vzniklou situaci, milý pane. V¾dy» ta paní mohla pøijít o nohy!"
Kousek jsme pøece jen popojeli, dávám pokyn k pøeøazení na jednièku a vyjí¾díme. Deset metrù, dvacet, tøicet - a dvojka nikde.
"Pøeøaïte na dvojku!"
®ák sešlápne spojku, nepustí plyn zakvedlá øadicí pákou a øadí ètyøku. Auto poskakuje. Pan Macek si ihned uvìdomil pøíèinu, øadí dvojku. To u¾ ale auto stojí, ¾ák uvolòuje spojku a motor zhasíná. Nestojíme sice u kraje, ale vozovka je dost široká a navíc nikdo nejede. ®ádné nebezpeèí nehrozí.
"Proè to zhaslo?" ptám se. Chvíle ticha.
"Asi jsem dal málo plynu, ne?" navrhuje pan Macek a znovu startuje motor. Na obzoru za námi se vynoøila øada aut, která vyjela na zelenou. Musíme vozovku uvolnit, a tak struènì konstatuji:
"Ne¾ jste pøeøadil, auto se vám zastavilo. A rozjí¾dìt se musíme na jednièku. Tak, šup tam s ní!"
Rozjí¾díme se. Pøipravuje se zaøadit dvojku, kdy¾ na semaforu pøed námi naskakuje ¾lutá. Dívám se mu do tváøe, abych si ovìøil, ¾e zmìnu zaregistroval. Hledí sice pøed sebe, ale nevnímá, proto¾e se viditelnì soustøedil na správné zaøazení dvojky. Nezbývá, ne¾ abych vozidlo zastavil sám. V tu chvíli jakoby se probudil"
"Nojo, èervená. Ale já bych zastavil, soudruhu, to jste nemusel!"
Stojíme témìø na stopèáøe. Neøíkám nic, myslím si svoje. ®ák zatím vyøadil, ale dál nic.
"Pøipravte si jednièku", radím mu.
Èervená se ¾lutou, rozjí¾díme se.
"Jsme pomalí, pøeøaïte se do pravého pruhu," dávám pokyn, kdy¾ jsem se pøedem pøesvìdèil, ¾e je pruh volný. Dívám se ¾áka, abych se ujistil, ¾e i on se podívá do zrcátka. Nedoèkal jsem se. Pan Macek dal znamení, nepodíval se a u¾ se hrne doprava.
"Podíval jste se do zrcátka?"
"Ne, zapomnìl jsem," pøiznává provinile a rychle vrací volant a dívá se do zrcátka. Vidí, ¾e je volno a tak se znovu chystá pøejet.
V tu chvíli došla øidièi za námi trpìlivost. Zøejmì si pomyslil, ¾e jsme blikaè zapomnìli, dal znamení a ihned akceleruje vpravo. Strhávám volant zpìt do pøímého smìru.
"V¾dy» tam bylo volno," diví se pan Macek
"Bylo, ale u¾ není," odpovídám lakonicky. "U¾ zase je," a pomáhám mu pøesunout volant doprava.
Jízda chvíli pokraèuje v klidu.
"Na pøíští køi¾ovatce pojedeme doprava!" hlásím vèas a zøetelnì.
Pan Macek kývl hlavou, jako ¾e ví - a dal znamení doleva.
"To je pravá?" hlásím se dùraznì.
Kvapnì pøehazuje blikaè. Blí¾íme se ke køi¾ovatce, kde má odboèit. Pro smìr doprava pøibývá další jízdní pruh, ale ¾ák pokraèuje v pruhu pro jízdu rovnì. Za námi nikdo není, a tak vyèkávám, zda se probudí. Bílé šipky na asfaltu pøece jen zabraly. Na hranici køi¾ovatky otáèí volantem doprava a pøejí¾dí a¾ do protismìru.
"Zajeïte ke kraji a zastavte!" vybízím ho.
Zastavil a hned se hlásí o slovo.
"Odpus»te, já jsem si nevšiml, ¾e tam pøibyl ten pruh doprava!"
"Je zbyteèné se omlouvat. Co myslíte, ¾e by vám na to øekl zkušební komisaø?"
"No, vyhodil by mì zase!"
Kývám souhlasnì hlavou, ale pan Macek se jen tak nedá.
"To u nás by se mi to nestalo. V naší obci takovéhle køi¾ovatky nemáme."
Nepokládám za vhodné vysvìtlovat, ¾e øidièák se nevydává jen pro jeho obec a ptám se vìcnì:
"Tak co jste mìl udìlat pøed køi¾ovatkou?"
"Dát znamení, zaøadit se, pøibrzdit, pøeøadit a zhodnotit situaci."
„Vidíte, nacvièovali jsme to, šlo vám to, a teï jste to stejnì neudìlal. Tak pøíštì nezapomeòte."
Pokraèuje v jízdì a zastavujeme na nedalekém parkovišti.
"Zaparkujte mi, prosím, mezi tamta dvì èervená auta. Vidíte to místo?"
Pøikývl hlavou a pokouší se. Tady v klidu je vidìt, ¾e trénink mìl smysl. Zacouval docela dobøe.
"Fajn, to se vám povedlo. Zkuste to ještì z druhé strany!"
Zaøadil a vytáèí se ven tìsnì kolem sousedního auta. Sešlapuji pedály a zastavuji. Tázavì na mne hledí.
"Vyøaïte, zajistìte vozidlo, vystupte a bì¾te se podívat ven!"
Poslechl a provinile se vrací.
"Tak, co jste vidìl?"
"No ještì kousek a nárazník by nám promáèkl zadní dveøe. Mìl jsem asi jet nejdøíve rovnì“.
Souhlasím. Rovná volant, vyjí¾dí a couvá z opaèné strany. I tentokrát se docela strefil. Kontroluji èas. Do konce vyuèovací hodiny zbývá u¾ jen pár minut, a tak se vydáváme na základnu. Volím jednoduchou trasu a vydávám daleko více pokynù, abych neztrácel èas a nekomplikoval jízdu. I tak se ¾ákovi podaøilo nìkolik hrubých chyb: chtìl projet na ¾lutou a nezastavil na stopce.
Zastavujeme pøed autoškolou.
"Pane Macku, pøikoupené hodiny jste vyèerpal a bylo to horší, ne¾ minule. Co tomu øíkáte?"
"Máte pravdu, dnes to nìjak nešlo. To jsou asi nìjaké skvrny na slunci, nebo co já vím. Ale ten øidièák mít musím. Øeknu nìkomu, aby se mnou jezdil!"
"To vám tedy nedoporuèuji. Radìji si u nás pøikupte hodiny. Nechám na vás, kolik to bude. Ale na zkoušku vás zatím pustit nemohu, to jistì chápete. Chcete-li však jezdit s jiným uèitelem, já se zlobit nebudu!" dodávám.
Zakýval zápornì hlavou, polkl naprázdno, pøevzal prùkazku, zašeptal pozdrav a odkvaèil.
Otevøel jsem dveøe, vystoupil jsem a protáhl se.
Právì jsem si vydìlal 16 korun.
Ivo Antušek
