nešní Tichý poutník vás provede historií pražských zvonů. Společně dojdeme i ke zvonu Zikmund, kterému před velkými povodněmi v roce 2002 prasklo srdce potřetí.

V naší první staroslověnské legendě o knížeti Václavovi z roku 940 najdeme větu:"Když nastalo jitro, zvonili na jitřní."Užívání zvonů k církevním účelům bylo tedy v Čechách již zcela běžné, ale zvony tehdejších kostelíků byly jen malé klinkáčky, neboť éra velkých zvonů měla teprve přijít, a s nimi se postupně rozšiřovalo i jejich používání na světské účely. Nejprve k bití na poplach, k ohlašování velkých neštěstí a živelních pohrom, požárů, povodní, vichřic, krupobití, bouří, anebo při nepřátelských přepadech, vzpourách či povstáních. Od čtrnáctého století se začalo užívat zvonů rovněž k oznamování zvláště významných radostných událostí, jako bylo narození následníka trůnu nebo vítězství nad nepřítelem. Korunovační řád českých králů přímo předepisoval:."a při průvodu bude bít velký zvon."

Teprve nakonec se začalo používat zvonů také k prostému oznamování času. Vyzvánění poledne však zdomácnělo v Čechách až za panování krále Vladislava Jagellonského a venkovské ranní a večerní klekání k zahájení a ukončení robotního dne bylo zavedeno až po třicetileté válce. Zvon Marie, nejstarší ze tří zvonů na zvonici uzavírající Jindřišskou ulici, vystihuje onu rozmanitost všech těchto funkcí svým latinským nápisem z roku 1518: "Aj, já zvon nikdy marně nezaznívám, hlásámť svátek neb požár či pohřeb slavný."

Každý zvon býval zasvěcený některému svatému patronovi a měl jeho jméno, ale na Haštalu visel také Plampač, na Markétě Poledník, na Jiljí a Jindřichu Cimbály, a na kostele sv. Kříže dokonce Křapáč, který si v roce 1757 odtud ještě s dalšími čtyřmi zvony "vypůjčili" Prusové. Nejstarší pražský zvon, zachovaný bohužel pouze v  odlitku, pocházel podle vlastní datace z roku 1313 a byl původně odlitý pro klášterní kostel v Břevnově. I s uchy byl půldruhého metru vysoký a v šestnáctém století, jak roku 1589 vylíčil ve verších Blažej Jičínský, již visel na věži Staroměstské radnice. Byl tedy starší než sama věž, dostavěná roku 1364 a definitivně dokončena až 4. srpna  roku 1381. Zvon oznamoval čas bušením kladiva spojeného s hodinovým strojem orloje a byl zničen i s orlojem při německém bombardování Prahy a požáru Staroměstské radnice počátkem května roku 1945.

Když Otec vlasti císař Karel IV. ustanovil v roce 1354 nový pořádek pražských řemesel, zařadil v něm konváře a puškaře na šesté místo, takže s ostatními řemesly pracujícími s kovem, jako byli platnéři, helméři, měčíři, cínaři, flašnéři či kotláři, tvořili společný cech pod zelenou korouhví s obrazem muže v brnění a plné zbroji. Samotným zvonařstvím by se tehdy nikdo neuživil, menší zvony odlévali konváři a velké puškaři, což byli vlastně dělolijci.

Skutečný rozkvět zvonařství nastal v patnáctém století, kdy žilo v Praze kromě dvou Němců a jednoho Poláka přes sto domácích zvonařů. Většinou sídlili na Novém Městě pražském v tehdejší Široké, dnes Jungmannově ulici. Nejlepší z řemeslníků se stávali zámožnými a váženými měšťany, v roce 1484 byli například zvoleni hned tři mistři zvonaři, Jakub, Jíra a Jílek, za členy městské rady. Z té doby už také známe nejstarší díla konkrétních mistrů, jako je třeba zvon Kateřina z roku 1475, který dosud visí v levé věži strahovského kostela P. Marie, či zvon ulitý roku 1487 pro kostel sv. Jiljí na Starém Městě anebo zvon z roku 1489 pro kostel sv. Kiliána u Davle, všechny tři z dílny mistra Jeronýma. Tehdy už také bylo zvonařství tradičním rodovým řemeslem, předávaným a děděným z generace na generaci.

Zakladatelem jednoho z nejslavnějších pražských zvonařských rodů byl Bartoš Brikci z třetí generace konvářů v huti u kláštera P. Marie Sněžné. V roce 1498 se oženil s paní Magdalénou, vdovou po zvonaři Jiříkovi, takže získal vlastní huť i Dům U zvonu v Široké ulici, kde potom odlil na 150 zvonů. Roku 1509 vytvořil na objednávku krále Ludvíka společně s kutnohorským zvonařem Ondřejem Ptáčkem největší zvon tehdejší Prahy, nazvaný Patronus, Pater campanarum - Ochránce, otec zvonů. Zvon vážil 236 centýřů a byl tak velký, že když jej vezli na Hrad, museli vybourat kus zdi mezi mosty a Bílou věží, aby projeli branou. Ale již v roce 1523 byl Bartošem přelit, a protože nebyl zaplacen, zůstal po léta v huti, až jej v roce 1532 pro sv. Víta koupil od Bartošovy vdovy král Ferdinand I.

Tehdy se každý zvon považoval za posvátnou věc, obestřenou pověrami a magií, provázející jeho vznik i užívání. Lidé například věřili, že se zvonu až do zavěšení nesmí dotknout " nečistá osoba, ženská, leč či jiný neřád", a kdo by získal nepoctivě kov na jeho zhotovení, zemře. Ta poslední pověra snad měla původ v příliš častém úmrtí kovolijců v mladém věku. Nový zvon proto nemohlo odvézt na Hrad koňské či volské spřežení, ale pubescenti - nevinní a bezúhonní pacholíci na smyku.

Teprve za dva roky, když přišla pořádná zima a napadlo hodně sněhu, táhlo po celé úterý 30.ledna roku 1534 střídavě několik set chlapců Bartošův zvon dnešní Jungmannovou ulicí přes Staré Město a Karlův most na saních vzhůru k Hradu. Druhý den, ve středu, přetáhli smyk přes první i druhý příkop s padacími mosty, ale za nimi vrazili nosem saní do Bílé věže, zvon jim sklouzl, a jak zaznamenal soudobý kronikář, "upadl do příkopa a v kusy se ztloukl". Z jeho zvonoviny byl potom odlit nový velký zvon již přímo na Hradě, a protože by tehdejší věž jeho tíhu neunesla, byla vystavěna na severní straně Sv. Víta dřevěná věž z mohutných trámů, kam byl v dubnu roku 1538 zvon zavěšen. V roce 1541 při velkém požáru Malé Strany se rozšířil oheň až na Hrad, kde zachvátil i dřevěnou zvonici, zvon z ní spadl a rozbil se na tři kusy.

Podobně jako kdysi na Hrad, vleklo v zimě roku 1659 za provazy celkem 705 chlapců z Široké ulice přes dvě tuny těžký zvon na Karlovo náměstí k věži Novoměstské radnice. Každý chlapec pak dostal stříbrňák, housku a kapku medoviny. Ale čekali tam i biřici, několik jich pochytali a ti pak dostali pořádný nářez lískovkou, což byl starodávný zvyk, kterým se mělo dosáhnout věčného zapamatování si zvláště významných událostí.

Ale vraťme se k osudu největšího pražského zvonu. Z Vídně byl do Prahy povolán králem Ferdinandem I. mistr nad mistry Tomáš Jaroš, původem z Brna. Jaroš byl především vynikající puškař, královský dekret mu zaručoval stálý plat 150 rýnských zlatých ročně a dva a půl zlatého prémie za každé odlité dělo, ale vynalézal a konstruoval také různé stroje a technická zařízení, především pumpy a čerpadla pro vodárenské věže a k odvodňování dolů, kterým se tehdy říkalo souhrnně "kumšty".

Nakonec byl Jaroš v Praze pověřený odlitím velkého zvonu pro chrám s. Víta. Huť si zbudoval přímo na Hradě a výsledkem jeho mistrovské práce se stal 270 centýřů těžký zvon Zikmund. V průměru měří 2 metry 56 centimetrů, je přes dva metry vysoký, do věže Svatovítského chrámu byl zavěšen v roce 1549 a visí tam dodnes. V roce 1670, v roce 1734 a v roce 2002 mu bylo vyměněno puklé srdce. Jako předlohy k jeho nádherné reliéfní výzdobě posloužily dva dřevoryty Albrechta Dürera z cyklu Život P. Marie a sice Zvěstování z roku 1504 a grafický list Nejsvětější Trojice z roku 1511, dále jej zdobí nápisy, stylizované listy akantu, erby a do jeho obvodu je zasazeno pětadvacet mincí a medailí. Jeho velebný, hluboký tón se rozléhá každou neděli v poledne po celé naší republice z vysílání pražského rozhlasu.

Škoda, přeškoda že dnes už nemůžeme všechny pražské zvony slyšet, jak tomu bývalo kdysi zcela běžné každý den. Významný český pobělohorský historik Bohuslav Balbín k jejich chvále napsal: "Jak rozkošné bylo naslouchat hlasům všech pražských zvonů, jejichž zvuky se nesly nad hladinou Vltavy. Nic podobného jsem v životě neslyšel. Ještě dnes si nedovedu vysvětlit tu zvukovou rozkoš."

27.září roku 1916 v předvečer svátku sv. Václava se všech 267 tehdejších zvonů na pražských věžích rozeznělo naposledy, neboť většina jich byla potom přelita na děla pro rakousko-uherskou armádu.

Z textů Jiřího Horáka 
vybrala Jarmila Kremláčková